Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Straka trpěl, teď chce mít medaili

10 2003
Helsinky - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Sto sedmdesát kilo železa drtilo Martinu Strakovi páteř. Necítil nohy, řval bolestí, tekly mu slzy. Ani po tak otřesném zážitku však nepřestal myslet na hokej. Utrpěl tolik úrazů...Zlomený obratel, noha, nadočnicový oblouk. Slýchal rady, ať hokeje raději nechá. Kdysi se mu v NHL smáli, že nedá gól, že se netrefí ani do oceánu. Drobný útočník se nikdy nevzdal. A teď v zámoří vydělává 120 milionů korun ročně, s reprezentací na mistrovství světa ve Finsku bojuje o medaili.

Po fraktuře holeně jste mi vyprávěl, že jste se při probdělé noci málem bolestí zakousl do židle. Které zranění vás nejvíc bolelo?
Když mi na záda padlo to závaží v posilovně. To bylo něco hrozného, co bych už nikdy nechtěl zažít. Necítil jsem vůbec nohy, tělo. Hrozná bolest. Ještě dvě hodiny potom, když už jsem měl v sobě dvě injekce, mě otáčeli na snímkování a tekly mi slzy. Ani na to nechci vzpomínat.

Tehdy vám někteří lékaři doporučovali skončit s kariérou, že?
Dva měsíce jsem nevěděl, jak na tom jsem. Obratel srostl, ale ani doktoři nevěděli, jestli se chytil utržený úpon. Bál jsem se, že budu muset jít pod kudlu.

Nejste trochu šílenec, že jste se vrátil k hokeji? Neriskujete příliš?
Vůbec ne. Byl jsem opatrný. Záda jsou prevít. Obával jsem se, že mě budou pořád zlobit. Že mě bude v zádech píchat. Že se nezvednu z postele.

Už jste úplně v pořádku?
Doufám, že ano. Poslední testy jsem odložil až na konec léta. Ještě jednou půjdu do tunelu, aby se podívali, jak se všechno zahojilo. Nemám žádné potíže, musím to zaklepat (ťuká si kloubem ukazováčku na přední zuby). Hodně jsem posiloval břišní svaly, ty zpevňují celá záda. Spíš mě bolela noha, tam mám pořád ten dlouhý šroub po zlomenině.

Nemáte strach, že z vás na stará kolena bude mrzák?
Jistě, to mě bude bolet leccos. To vidím už dneska, když lezu z postele. Koleno mě píchá, kotník vrže, celá jedna noha mě bolí (smích).

Jenom těch vyšetření jste musel prodělat desítky, ne?
Však už jsem z toho měl depresi. Na podzim jsem si postavil hlavu: Ne, já už znovu do tunelu nejdu. Vy pak zhasnete a já vám budu svítit v kabině, dělat vám lampičku. To určitě...

Lékaři o vás musí vědět všechno...
Pamatuju si, a není to tak dávno, že když se dělaly vstupní testy do sezony, tak jsem měl celý záznam čistý. A dnes je každá kolonka popsaná. Hodinu čekám, než to všechno vypíšou.

Přezdívku „Dědek“ máte už dlouho. Jenže teď máte tělo vážně jako důchodce.
Však už si ze mě kluci v NHL střílejí. Že už mám své odkrouceno, když nemůžu vyskočit z postele. Když lezu po čtyřech.

Hokej už není legrace
Lidi vás léta brali jako smíška, menšího bratra Jaromíra Jágra. Cítíte, že jste dospělý člověk?
Asi jo. Věk už na to mám, ne? Určitě. Už jen dva kluci jsou v Pittsburghu starší. Už se musím jinak chovat.

Jak? Opatrněji?
Mladší kluci mě pozorují. Nemůžu si ze všeho dělat jen vtípky.

Užíval jste si to dřív víc?
Určitě. Tenkrát mi bylo všechno jedno. Jestli se na mě někdo kouká nebo ne, hlavně aby byla sranda. Dneska musím vystupovat vážněji. A taky hokej se za tu dobu změnil.

Bývalo to volnější?
To rozhodně. Dneska už je to byznys, jde víc o prachy než o hokej. Každému jde o místo. Hlídá si to svoje, protože kdo dřív bral sto tisíc, bere dneska milion.

Jednu dobu jste byl v NHL v nemilosti. Pořád vás vyměňovali. Jak jste to zlomil?
Hlavně pílí, šel jsem si za svým. Byly doby, kdy mě spousta lidí neuznávala, nadávala na mě. Ale v té době jsem si to zasloužil. Nebyl jsem takový hokejista jako dneska.

Kolikrát už jste měl sbalené tašky?
Jednou už jsem se v létě nechtěl vrátit do Ameriky. Florida mi řekla, že už o mě nestojí. Měl jsem nabídky ze Švédska. Ale řekl jsem si, že to ještě zkusím. A nakonec se to povedlo.

Reichel? Nejlepší kapitán!
V současnosti jste mazák i v reprezentaci. V čem je to pro vás jiné, když je většina spoluhráčů mladších?
V ničem. V národním mančaftu jsou nejlepší hokejisti. Každý by měl vědět, co dělat.

Původně jste měl být kapitánem. Pak přiletěl Robert Reichel. Ulehčilo vám to situaci?
Určitě, lepšího kapitána bychom ani mít nemohli. Vyhrál s týmem tři tituly mistra světa. Bylo by zbytečné něco měnit.

Můžete ho porovnat s jinými kapitány, jež jste zažil?
Lemieux promluví jednou za měsíc. Všichni jsou zticha, že byste slyšeli spadnout špendlík. Jarda Jágr byl taky tišší. Ale když něco chtěl, zvednul se v kabině, promluvil a platilo to. Alby má především u všech respekt. Co poví, to platí. Spoustu věcí si prosadí, ale ne pro sebe. Pro celý mančaft.

Co například?
To tady nebudu povídat. Důležité věci pro mužstvo, ať už ze zázemí nebo úplně mimo hokej.

Myslíte třeba jeho žádost o červené dresy nebo „vítěznou“ střídačku před středečním čtvrtfinále proti Rusku?
Ano, to jsou věci, které tmelí partu. On si je dovede vydupat.

Musíte jít v mužstvu příkladem?
V nároďáku je to jinak, všechno běží samo.

Ale vy jste zažil, že reprezentace nefungovala. Třeba na mistrovství v Itálii 1994 nebo na Světovém poháru 1996...
Tam jsem byl mladíček, chyběla komunikace mezi vedením a mančaftem. Nebyla tam taková pohoda.

I reprezentace může být rozhádaná, ne?
Může, ale potom s tím kapitán nic neudělá. Může se stavět na hlavu, když se ti kluci mezi sebou neshodnou. Jeden nebo dva hráči můžou rozházet celý mančaft a nic s tím neuděláte.

O Dudovi, gólech a penězích
Poté, co se Radek Duda nechal zbytečně vyloučit proti Slovensku, jste k němu na večeři přisedl jako první. Proč?
Vím, jak se mohl cítit. Když člověk něco zkazí, nedá gól, udělá nějakou chybu, cítí se sám. Rozhodčí se asi zbláznil, dát Radkovi za podkopnutí pět minut a do konce zápasu...

Takže jste ho konejšil?
Chtěl jsem ho uklidnit. Povídal jsem mu: Vykašli se na to, rozhodneš finále!

Robert Reichel spíš Dudovi jeho chování vytýkal.
Jasně, to jsem mu taky povídal. Ať si dá příště bacha.

Na turnaji máte padesátiprocentní úspěšnost střelby? Jak je to možné?
Copak nevidíte tu mou petelici? (smích) To přijdou období, kdy vám tam padne, na co sáhnete. Jindy máte milion šancí, a dáte to do tyčky nebo vedle. Zaplaťpánbůh, že teď zažívám zrovna to lepší období.

Na Floridě se o vás psalo, že se netrefíte ani do oceánu...
(smích) To jo. Doufám, že mi to tady ještě vydrží. Nebo klukům. To je jedno, komu to tam padne.

Přichází lepší zakončení s věkem? Se zkušenostmi?
Určitě. Už nejsem tak nervózní, když se netrefím. Ale spíš záleží na štěstí. Gól, který jsem dal proti Rakousku, jsem vlastně ani dát nechtěl. Přihrával jsem Radimu Vrbatovi a jejich bek si to tam hodil sám.

Měla pro vás smysl odměna čtyři sta padesát tisíc korun za titul?
Ne. Zajímala mě jedině zlatá medaile. Od toho jsme tady všichni byli. Bohužel už to nevyjde, ale teď chci mít alespoň bronzovou medaili.

Ty peníze vás nelákaly, protože jich máte daleko víc? Jsou to pro vás drobné?
Nikdy mi v reprezentaci na penězích nezáleželo. Vydělám si v sezoně v klubu.

Takže v NHL hrajete za peníze, tady za čest?
Ne, tak bych to neřekl. Za ligu jsem placený. To je zaměstnání. Tady jde o úspěch. Kdyby mi dávali čtyři sta tisíc a měl bych skončit čtvrtý, raději bych si vzal zlatou medaili a žádné peníze. Ani ve Stanley Cupu už vám nejde o plat. Tam běží jen o úspěch.

Pohrdáte snad penězi?
Ale ne! Peníze jsou taky hezké. Nechci vás balamutit.

Mohou o prémiích takhle svobodně uvažovat i hráči, kteří ještě nejsou zabezpečeni?
Možná se mi to mluví, protože peníze mám. Ale když mi bylo osmnáct, bral jsem v Plzni pět stovek měsíčně. Chtěl jsem vyhrát titul a bylo mi jedno, jestli pak dostanu pět nebo šest tisíc. To je ta podstata. Na titulu stejně nakonec všichni vydělají. Kdekdo si vás všimne, řekne si, že něco musíte umět a nabídne vám angažmá. A člověk už si pak vydělá sám.

Martin Straka zpracoval ideální přihrávku Tomáše Kaberleho a podruhé překonává Lašáka ve slovenské brance - 2:1

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze