Vzpomínáte občas na Nagano?
Teď jsem tak zaměstnaný, že ani moc ne. Ale když si člověk občas vzpomene, tak na tu partu těch kluků a na ten zážitek.
Parta v týmu byla proslulá.
Přetrvávají ty vztahy dodnes?
Určitým způsobem ano, ty zážitky si kluci jistě pamatují. Ale byla to krátká doba, dva týdny. Není to, jako když se vyhraje Stanley Cup.
S kým se dodnes nejvíc kamarádíte?
Mám rád Roberta Langa, kterého teď zastupuju, protože jsme se znali z Litvínova. Občas vidím Martina Straku. A jinak už moc ne.
Co vám nejvíc utkvělo v paměti? Nějaký okamžik, váš gól?
To ani ne, spíš celá situace olympiády, olympijská vesnice, všichni lyžaři, špičkoví sportovci, kteří se sešli na jednom místě. To byl zážitek i pro nás, kteří jsme hráli profesionálně už šestnáct let. Člověk potkal skvělé lidi.
Jak byste popsal svůj zlatý gól?
Nechci to nijak snižovat, ale kdo dal ten gól, to je úplně vedlejší. Věci se stanou, vyhrálo se 1:0. Když si vzpomenu na Nagano, spíš přemýšlím o tom, co se dokázalo.
Došlo vám hned, že jste vybojovali historický úspěch, nebo jste si tuhle myšlenku připustil až časem?
S postupem času si člověk možná uvědomí, co se nám povedlo. Ale bylo to poprvé, kdy se hráči z NHL a všech nejlepších zemí sešli v polovině sezony, kdy jsou našlapaní. Cesta nebyla jednoduchá. Člověk si uvědomoval, že ten mančaft má sílu.
A popsal byste přece jen ten gól?
Bylo to nádherné. Ale když jsem ten gól dal, věděl jsem, že do konce zápasu zbývá nějakých deset minut, takže ten zážitek byl opravdu minimální. Kdybych hrál teprve pět let nebo byl o hodně mladší, třeba bych si to pamatoval trochu líp. Ale tím, že člověk hraje hokej už delší dobu, vnímá hned další věci, které přicházejí.
Na co jste myslel, když halou zněla česká hymna?
Pro mě to bylo dost zvláštní, protože jsem z domova odešel v sedmnácti letech. Ne proto, že bych měl problémy nebo že by se mi tu nelíbilo, ale z politických důvodů, že nebyly možnosti. Neprocházela mi hlavou moc kariéra, ale spíš to, co se změnilo v životní situaci tady v Česku. Když člověk viděl, jak to lidé tady sledovali, jak nám fandili. Uvědomoval jsem si tu volnost, že už tady není režim, který si člověk pamatoval z dřívější doby.
Jako jediný jste se nevracel na oslavy do Česka. To vás muselo mrzet.
Už jsem nebyl nejmladší. Rád bych tady býval byl. Ale měli jsme v té době ve Philadelphii výborné mužstvo, myslel jsem, že budeme mít šanci vyhrát Stanley Cup, takže jsem se chtěl dát co nejdřív do kupy. Jak je člověk v hokejovém životě trochu starší, oslavy možná tak neprožívá. Ale když mi kluci potom poslali pásky, tak jsem viděl všechno. Bylo to opravdu velké.
Změnil se vám nějak život?
Řekl bych, že ne. Je to jen dobrá vzpomínka. Málokdo může říct, že se mu povedlo s mančaftem vyhrát turnaj takového kalibru. Po profesionální stránce jsem si splnil cíle, které jsem si dal, když jsem byl mladý, ale po životní stránce ne.
Ale v Česku vám to v obchodních aktivitách muselo pomoci. Do té doby vás tu mnoho lidí neznalo.
Trochu ano, ale agentská práce, do které jsem se dal, je úplně o něčem jiném. Ti kluci to teprve rozpoznají po zkušenostech se mnou.
Medaili máte pořád v trezoru v domě na Floridě?
Myslím, že ano.
Co jste si z Nagana přivezl?
Pamatuju, že jsem si koupil sošky Buddhy. Neměli jsme moc času, takže tyhlety dvě figury.
Čeho si nejvíc vážíte z hokejových suvenýrů? Dresu, medaile...
Bohužel jsem byl vždycky na určité věci flegmatik. Nikdy jsem si nic nesbíral, možná mě to jednou bude mrzet. Vždycky jsem věřil, že člověk musí jít v životě pořád dopředu, neotáčet se, ponaučit se. Ale možná jsem ještě dost mladý na to, abych se vracel zpátky.
Před časem jste říkal, že ani nemáte doma videozáznam z finále. Už jste ho viděl?
Ne.
Obránce Jiří Šlégr třeba říká, že když je smutný, pomáhá mu, když se podívá na záznamy z Nagana. To jste se doopravdy nepodíval, ani když jste musel přemýšlet o konci kariéry?
Ne. Když člověk neodejde z hokeje způsobem, jakým by chtěl, neodehraje poslední zápas, je to takové neuzavřené. Když mám špatný den, obyčejně si jdu hrát s dětmi. Když se člověku něco povede, musí to taky určitým způsobem nechat ležet. Myslím, že jsou důležitější věci než se pořád vracet k určitým sportovním výkonům.
Musíte často vyprávět o Naganu?
Snažím se o tom nevyprávět, protože to jsou vzpomínky, které nebudou už takové, pokud se o nich bude hodně mluvit. Bylo hodně otázek, lidé se často ptají. Rád bych vyprávěl větší detaily, ale ty vzpomínky nerozebírám.
Ani dcery vás nepřemluví, abyste jim vyprávěl, jak jste získal zlato?
Dcery hrají tenis, takže se spíš bavíme o těch žlutých balonech.
