Co to vůbec vzniklo za fotografie?
Oslovili mě zástupci plzeňské Nadace sportující mládeže. Mě a ještě fotbalistu Pavla Nedvěda z Juventusu, zda se nechceme podílet na jejím zviditelnění. Já jsem té nabídky rád využil.
Znamená to, že se i v průběhu sezony objevíte na některých akcích v Čechách, za nimiž stojí Nadace?
V sezoně to půjde těžko, to spíš přes léto. Z Anaheimu budu posílat dresy a další trofeje.
Zdá, se, že hodláte setřást pověst neřízeného kovboje, kterou máte?
Žiju si svůj život, jsem naprosto spokojený. A co píšou někteří novináři, mě vůbec nezajímá. Já to nedělám kvůli reklamě, chci těm mladým klukům vážně pomoct. S odstupem času jsem poznal, jak strašně velké jsem měl štěstí, když jsem se dostal do velkého hokeje.
Ještě k těm novinářům. Máte stejný přístup k těm v Čechách jako v Americe?
Tam si nedovolí napsat takové věci, jako tady. Ale já novináře nevidím jako svůj problém. Jenom se nad některými články s tátou zasmějeme. Otočím stránku a život běží dál.
Třeba nad tím, jak rychle projedete trasu mezi Plzní a Prahou? Rekord je prý 17 minut...
To je přesně ono. Jednou v osmnácti jsem tak projel, novinářům to ani neřekl, a přesto se to objevilo. Od té doby se to se mnou táhne.
Takže už rychle nejezdíte?
Pět, šest let jezdím hlavně pomalu. Občas večer, na volné silnici, to trochu pustím. Ale jsem už jiný, mám o sebe strach. Nechci si nic udělat, život je krásný.
To je velká změna, stále působíte spíš jako rebel.
Jsem daleko klidnější. Barům i diskotékám se vyhýbám, už mě to nebaví. Raději si posedím u vínka v klidné restauraci.
Už chybí jenom mluvit o rodině...
To vůbec ne! Na rodinu nemám čas. Mám své záliby a hlavně hokej. Když vidím v šatně kluky od rodin s dětma, ti nemají čas vůbec na nic. Ráno na trénink přijdou ztahaní. Pár let ještě chci zůstat sám. Koupil jsem si dva dobrmany, ti dají hodně zabrat.
Váš kamarád z New Jersey Patrik Eliáš se uplynulý týden v Čechách kochal Stanley Cupem. Zabolelo vás u srdce? Stačil jeden zápas, a pohár jste pyšně ukazoval vy...
Smutek jsem si prožil po sedmém zápase. Byli jsme hodně blízko. Ale člověk musí zapomenout. Teď už jsem v pohodě. Přiznám se, že cestu Stanley Cupu v Čechách jsem ani nesledoval. Jenom máma mi vyprávěla, že se na chvíli ztratil.
Co dělá vaše zápěstí? Ve finále Stanley Cupu jste tajil zlomeninu.
V pohodě. Tenhle týden jsem začal lehce zvedat činky. Ale dva měsíce nešlo dělat skoro nic, jenom posilovat nohy.
Máte tedy v přípravě skluz?
Trochu. V Anaheimu potřebuju zařídit pár věcí okolo bydlení. Ale taky rychle najet na svůj tréninkový režim a zvyšovat dávky.
V Anaheimu už neuvidíte přítele z dětství Pavla Trnku, kterého klub v sezoně vyměnil na Floridu. Stýská se vám po něm?
Štvalo mě to. S Pavlem jsme v Plzni vyrůstali, jsme velcí kámoši. Jsem si jistý, že v Anaheimu patřil mezi pět našich nejlepších beků. Jenže si nepadl do oka s trenérem. To je na Floridě jiné, bude mít na ledě daleko víc prostoru. Chytí se.
Považujete spanilou jízdu Kačerů letošním play-off za malý zázrak?
Trošku jo. Na začátku sezony, podle výsledků v přípravných zápasech, jsem tomu nevěřil. Zvykli jsme si na sebe. Mě se začalo dařit, když nás kouč dal dohromady s Kariyou a Oatesem. A v play-off se neuvěřitelně chytil gólman Giguere.
Kariya odešel, Anaheim ale získal Prospala a Fjodorova. Znamená to, že klubu se na výsluní zalíbilo?
Poznali, jak chutná vítězství. Bylo by fantastické, kdyby nás nechali hrát spolu. Venca Prospal má skvělý přehled, Fjodorov je rychlý bruslař a já bych dával góly...
Nechal jste se slyšet, že nejlepší věc, kterou jste v životě udělal, byla sednout si v letadle vedle veterána Oatese. Tolik vám dal?
Byl bych strašně rád, kdyby v Anaheimu zůstal. Ale ta šance je malá. Vysvětlil mi spoustu věcí, poradil nejen v hokeji, i v životě. Jsme v kontaktu, voláme si. Je štěstí mít v Americe takového kamaráda.
Když jste v Čechách nemohl pořádně trénovat, co jste dělal?
Nemohl jsem hrát golf. To byla hned po prohraném finále největší tragédie! Jsem golfový fanatik. Chodil jsem na ryby, jezdil na kole, jinak nic. Čekal na uzdravení.
Co tenis, váš další koníček?
Zkoušel jsem hrát levou rukou. Bylo lepší na kurt nechodit...
Dozvěděl jsem se, že jste letos koupil nové silniční kolo?
Mám tu kamaráda cyklistu Petra Pučelíka. Loni jsem sledoval Tour de France, ty stroje mi učarovaly. Řekl jsem Petrovi: Postav mi pořádné kolo, než se vrátím z Ameriky. Splnil to. Mám doma pořádné "žihadlo". Ukazoval jsem se na něm po okolních vesnicích.
Chodil jste do posilovny na zimním stadionu v Plzni. To nebyla chuť zajezdit si s týmem na ledě?
Chuť je veliká, ale ještě není správná chvíle. Ta přijde za rok, až bude v NHL stávka. Už se těším, jak si za Plzeň zahraju.
 Petr Sýkora letní přípravu nepodceňuje, ani tu v posilovně... |
