Tomáši, jak žijete?
Víc se starám o rodinu, než když jsem hrál hokej. Mám víc času na děti. Svým způsobem ale pořád funguju v hokeji, protože jsme s Radkem Dvořákem a Ollim Jokinenem založili na Floridě mládežnický program. Hokej také pořád sleduju - NHL i českou ligu. V podstatě jsem takový polopenzista.
Závěr kariéry |
Stýská se vám po kariéře, nebo si současný stav naopak užíváte?
Já si to užívám. Zvlášť po tom, čím jsem si prošel na konci kariéry ze zdravotního hlediska. Tělo už bylo unavené. Poslední tři roky jsem byl navíc odloučený od rodiny, protože jsem měl už starší děti a nechtěl je brát s sebou. Dcery jsem viděl jednou za měsíc. Určitě jsou věci, které mi schází, protože hokej je krásná hra, ale život je skvělý. Když se na to podívám z celkového hlediska, tak už byl čas. Hrál jsem docela dlouho. Kdybych končil kariéru ve třiceti, tak bych z toho měl jiný pocit než v osmatřiceti.
Bylo pro vás vůbec složité rozhodovat se, jestli se vrátíte do Česka?
Za mě to spíš rozhodl život, jak se vyvinul. Děti se narodily v Americe, vyrostly tam. Když jsem končil s hokejem, tak byly ve věku, kdy pro ně byl domov Amerika. Musel jsem respektovat, že jsou tam kvůli mně. Proto jsme se už pár let před koncem kariéry rozhodli, že zůstaneme na Floridě. To samozřejmě neznamená, že bychom Česko zavrhli. Jezdíme sem na návštěvy, ale víc času tu budu trávit, až děti vyrostou.
Kabina na turnaji. Bývalé hvězdy NHL Olli Jokinen a Tomáš Vokoun udílejí pokyny.
Dá se říct, že dcery jsou Američanky?
Jo, žijí tam celý život.
Není vám to líto?
Líto... Oni české tradice znají, protože jsme je drželi. Česky umí. Neřekl bych, že jsou Američanky, ale vyrostly tam, mají tam kamarády. Dost těžko se od nich dá očekávat, že po sedmnácti letech života se změní. Samozřejmě by to bylo možné, ale neviděl jsem důvod, proč na to tlačit. V dnešní době se svět přibližuje, že je snadné sednout do letadla. Měly možnost vybrat si, kde chtějí být. Vybraly si Ameriku, já to respektuju.
Kolik jim je?
Starší dceři bude osmnáct, mladší je dvanáct. Takže už jsou docela velké.
Jak mluví, když se baví spolu?
Anglicky. My s manželkou doma mluvíme samozřejmě česky, takže perfektně rozumí. Ale když mluví česky, tak mají přízvuk. I když já to nepoznám, protože to jsou moje děti, ale říkají mi to lidi okolo. Ta mladší už nemá úplně perfektní skloňování, ale dorozumí se. Má v Česku rodinu, babičky, takže s nimi musí komunikovat. To zvládne.
Jaký mají děti vztah k hokeji?
Jelikož jsou obě holky, tak nejsou žádné fanynky. Ví, že táta hrál hokej, ale že by si doma pustily hokej, to určitě ne.
Vy ano, jak zpovzdálí vnímáte vývoj českého hokeje?
Vím, že je kritizovaný, ale je otázka, jestli kritika přichází od lidí, kteří jsou do toho zasvěcení, nebo od lidí s pohledem fanouška. Tím ale nechci říct, že nemají na kritiku právo. Věci se očividně zlepšují. A přestože týmové výsledky ještě nemáme, tak individuality tu začínají růst v mládežnických kategoriích a začínají se začleňovat. Když se na to člověk podívá střízlivě, tak i za mých časů jsme někdy vyhráli se štěstím. Teď máme naopak smůlu, takže se to vyrovnává. Je to těžké, protože jedna velice silná generace, která byla vytvořena už v neexistujícím prostředím, odejde, a najednou jsme byli postavení před situaci, kdy se začíná od nuly. Kritizovat a vidět věci černě, to je to nejjednodušší.
Kde přesně vidíte pozitiva?
Dneska už máme hráče, o nichž se mluví v souvislosti s prvním kolem draftu. Vím, že jich není tolik, kolik by si lidi představovali. Na druhou stranu se naše možnosti nedají srovnávat s Amerikou a Kanadou. Tohle není rovný boj. Oni mají obrovskou základnu hráčů, v Kanadě dělá hokej každý, kdo má nohy a ruce. Jsou chvíle, kdy je kritika konstruktivní a zasloužená, ale na druhou stranu nemá cenu být pesimista. Být jen generálem po bitvě není ideální.
Co říkáte jako bývalý gólman na české zastoupení v NHL? Brankáři tam jsou, ale nemají postavení jako dřív, viďte?
Ondra Pavelec je v situaci, v které je. Ono je to trošku podhodnocené. Já jsem třeba následoval Dominika Haška a bylo v podstatě nemožné se mu vyrovnat. Dostat se do NHL je pro brankáře ohromně těžké. Je tam šedesát míst, dneska šedesát dva. Lidi si to neuvědomují. Každé mužstvo má osm obránců a čtrnáct útočníků, ale brankáři jsou jen dva. A špičkoví gólmani tam vydrží patnáct, někteří dokonce dvacet let. Takže když odeberete ze seznamu deset patnáct špičkových brankářů, tak místa je strašně málo.
Má někdo na to, aby si v NHL vybojoval pozici číslo 1?
Petr Mrázek ještě šanci má, byť řeší nějaké problémy. Nechci to hodnotit, protože nevím, co se u něj děje mimo led. Měl krásně našlápnuto na super kariéru, teď se mu to trošku přibrzdilo, ale to neznamená, že je konec. Jsou tam další kluci. Michal Neuvirth je stabilní brankář NHL, poslední dobou se podepisujou kluci z extraligy, byť třeba na zkoušku. On jde dneska každý na zkoušku.
„Hokej se od mého konce strašně změnil, přesto si myslím, že bych v brance neměl problém. Nejdůležitější je totiž pořád schopnost číst hru.“ |
Jak to myslíte?
Jestli je brankáři pětadvacet anebo osmnáct, tak je to vždycky zkouška. I kluci, kteří jsou draftovaní v prvním kole, jdou na zkoušku. Za poslední roky jich bylo bezpočet, a neprosadili se. U brankářů je to markantní, že ani pozice v draftu neznamená úspěch. Můžete být výborný brankář, ale přijdete za špatné situace, kdy mají v klubu výborného prvního brankáře a skvělého náhradníka a nemáte šanci. Někdy to trvá. Pořád máme v zámoří brankáře. Máme je v USHL, další podepisujou smlouvy z extraligy nebo evropských soutěží. Na všech turnajích patříme k brankářské špičce. I z tohoto hlediska si myslím, že je na tom český hokej dobře.
Hokej se od vašeho konce strašně změnil. Říkáte si, jak byste dnes v brance vypadal?
Určitě. Jsem zastáncem teorie, že hokej se skládá ze dvou částí. První je fyzická, která je samozřejmě důležitá, ale v konečném stádiu je nejdůležitější, jak člověk čte hru. To se v podstatě vůbec nezměnilo. Hokej se zrychlil, což ještě víc zvýrazňuje hráče, kteří mají tuhle vlastnost lepší. Myslím, že bych s tím problém neměl. Možná ty malý betony by mi trošku vadily, protože mám kratší nohy.
Děláte trenéra dětí, máte ambici přesunout se k dospělým?
Zatím ne. Baví mě to, dělám to s kamarády a je to spíš taková náhražka hokeje. Hlavně té stránky, která člověku chybí nejvíc, a to je kabina. Teď tam chodím jako trenér a trénuju s klukama, se kterýma jsem hrál. Zatím to není na pořadu dne. Mám spokojený život, takže si ho nechci nějakým způsobem omezovat. Tohle dělám ve volném čase a nemusím se nikam stěhovat nebo být profesionální trenér. Na to zatím ambice opravdu nemám. Nedělám to pro peníze, ale pro zábavu.
