Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tomáš Zelenka: Život si nás nasměruje. Věřím, že to tu někdo řídí

Tomáš Zelenka | foto: Anna Vavríková, MF DNES

9 2008
Odchovanec litvínovského hokeje Tomáš Zelenka začal hrát za Horáckou Slavii Třebíč v sezoně 1997/1998. V Třebíči zůstal i po vážném zranění, které utrpěl v únoru 2001 při utkání s Duklou Jihlava.

Považuje dvaatřicetiletý reprezentační trenér sledge hokejistů (sledge hokej hrají převážně tělesně postižení - pozn. red.) Vysočinu už za domov?

"Od okamžiku, kdy jsem začal chodit s Radkou, je pro mě domovem Třebíč," říká rozhodně. Loni pouto k Třebíči stvrdil sňatkem, příští měsíc Zelenkovi očekávají narození potomka.

Ptát se na cíle nebo sny je asi zbytečné...
Podařilo se nám založit rodinu. Těšíme se, dítě život zpestří. V rámci rodičovského balíčku mě ještě čeká návštěva porodních sálů. Chci se podívat na cvičení, kam Radka chodí. A hokejový cíl? Jasně Vancouver. Probojovat se se sledge hokejisty na paralympiádu. Sním samozřejmě i o návratu na led. Ne profesionálně. Chtěl bych si vystřelit s pukem, svézt se, zahrát si, sportovat. Věřím. Medicína jde dopředu, třeba...

. Tomáš Zelenka

Odchovanec litvínovského hokeje a bývalý útočník se narodil 20. listopadu 1975. V roce 1995 odešel na sezonu do týmu kanadského Olds Grizzlys (IHL) hrajícího nedaleko Calgary.

Po návratu přijal nabídku Děčína a jednu sezonu hraje 2. ligu. Od roku 1997 odehrál za Třebíč 141 prvoligových zápasů. Od února 2001 je po faulu jihlavského obránce Mariana Moravy upoután na invalidní vozík.

V Třebíči později působí jako marketingový ředitel klubu, má zásluhu na příchodu klíčového sponzora, skupiny ČEZ. V současné době pracuje jako generální sekretář, manažer a trenér české reprezentace ve sledge hokeji, se kterou se chce probojovat na paraolympiádu ve Vancouveru 2010.

Ve dvaceti letech jste hrál juniorskou hokejovou soutěž v Kanadě. Jak bylo těžké se osamostatnit?
Hokejisté vyrůstají v procesu, kdy se šest dnů v týdnu chodí domů najíst a vyspat. Jinak jsou v kolotoči tréninků a zápasů, a tak vazba na rodiče není tak silná. Hokej mě bavil a v cizím prostředí jsem si rychle zvykl.

Vybavíte si ještě ten rok v Kanadě?
Okouzlila mě jiná kultura, jiné prostředí. I ten rok mě hodně obohatil a doporučil bych každému aspoň na rok poznat jinou zemi a vybrat si pak, kde žít. Já jsem se chtěl vrátit. Možná by mě ovlivnilo, kdybych byl v zahraničí dýl, ale táhlo mě to do Čech.

Po návratu z Kanady jste ale místo v Litvínově skončil v druholigovém Děčíně.
Tehdy jsem řešil, jestli budu vůbec hrát dál. Z Kanady jsem se vrátil kvůli zraněnému kolenu, při zápasech s výběrem mi přetrhali vazy. Po operaci jsem se rozhodoval, co dál, ale primář Svatoň mi řekl, že mi pomůže posilování. Chodil jsem k tátovi do chemičky, odpoledne jsem posiloval a po třech měsících jsem se vrátil na led. Ale v Litvínově nebylo místo, tak jsem putoval do Děčína. Tam začala má profesionální kariéra, tam jsem dostal první peníze. Podobně jako v Třebíči jsme i v Děčíně měli bezva partu a navíc jsme hráli o špici.

Sledujete dál litvínovský hokej?
Když jsem byl ve Varech nebo v Litvínově, tak jsem výsledky domácího týmu sledoval. Ale od jisté doby je nesleduji, i když mám obecný přehled.

Čím si vysvětlujete, že Litvínov má nálepku útočného týmu?
Litvínov byl útočný fenomén, který těžil z kvalitních trenérů, dobře propracovaného systému tréninků. Na ledě jsme mohli strávit maximum času. To se projevilo. Litvínov byl výjimečný útočnou aktivitou. A jako litvínovský odchovanec mám v žilách útok a myslím si, že jsem to ukazoval i v Třebíči.

Útočný styl je příznačný i ve vašem osobním životě...
Po úrazu jsem nevěděl co a jak dál. Nastala obrovská změna. Ale asi mám odmala v sobě houževnatost, bojovnost. A to bylo vidět i na ledě. Možná by to potvrdili třeba i učitelé. Takže já jsem pořád něco zkoušel. Nezanevřít, netrápit se. Hledal jsem činnost, která by mě bavila, zaměstnala. Uspokojení mi přináší jak studium, tak poslední dva tři roky práce pro sledge hokej.

Ve sledge hokeji pracujete jako generální sekretář, manažer i trenér reprezentace. V letošním roce tým pod vaším vedením postoupil do A skupiny mistrovství světa. Jak pracujete s hráči?
Snažíme se vytvořit koncepci. Vidět se jednou měsíčně, pracovat na sobě. Abychom se mohli zlepšovat a podařilo se nám postoupit na paralympiádu, je potřeba taky sehnat dostatek financí. Hledáme místa, která jsou pro nás přizpůsobená: výborné podmínky máme v Brně. Tamní hala Dětí a mládeže, to je typická kanadská tréninková hala - bezbariérová, malá. Pro trénink ideální. Navíc tam je návaznost na hotel. Zázemí máme i v České Třebové. Opakovaně jsme trénovali v Třebíči, kde nám vychází vstříc, bezbariérovost v tomto případě nahradí ledaři. Složitá je logistika: máme šest týmů a je nereálné, aby se hráči dvakrát týdně sešli na tréninku. Třeba v Itálii nebo v Polsku jsou dva týmy. Jeden tým tvoří devadesát procent reprezentace. Tohle by bylo ideální, abych měl možnost vidět kluky častěji. Ale my se poperem i s tím naším modelem a uděláme maximum pro postup na paralympiádu.

Vašimi soupeři jsou i Korejci. V ledním hokeji si o účasti v elitní skupině na světovém šampionátu mohou nechat zdát. Co rozhoduje u sledge hokeje: technika, bojovné srdce, finance?
Korejci překvapili při kvalifikaci na paralympiádu do Turína. Fyzicky jsou na tom velmi dobře, zlepšili se i technicky. A je znát, že mají dobré zázemí a hodně ledu, jsou už sehraní. Ale příští rok jim porážku vrátíme! (Namistrovství světa skupiny B v Bostonu čeští sledge hokejisté vyhráli nad Polskem 8:1 a Estonskem 2:1, s Koreou prohráli nejprve 1:2 a ve finále pak 0:2 - pozn. aut.)

Už víte, kde budete hrát příští rok poprvé mezi sledge hokejovou elitou?
O pořadateli se zatím jedná. I Česká republika usiluje o hostitelskou roli, bylo by pěkné hrát před domácím publikem. Rozhodne se během srpna.

Uplatňujete při sledge hokeji imetody z ledního hokeje?
Akce, cviky se snažím modifikovat na sledge hokej. Přípravu ujednocujeme. Na turnaji máme podmínku, aby nám natočili zápasy: Můžeme pak rozebírat herní situace.

Konzultoval jste trénink sledge hokejistů i s paraplegiky v jiných sportovních odvětvích?
Zatím ne. Ale oslovil mě student, který je ve spojení s Kanaďanem sledujícím sledge hokej. Pokoušíme se vytvořit společně model.

Co pro vás jako vrcholového sportovce, reprezentačního trenéra znamená rodinné zázemí?
Je to alfa a omega. Já ho teď mám, tak se můžu věnovat práci, studiu.

„Někdy se kochám a jedu krokem. Stárnu“

Na reprezentační srazy, ale i na rehabilitaci dojíždíte. Nemáte při dnešním zvýšeném provozu obavy na silnicích?
Pro mě je problém fronta. Když potřebuji na toaletu při cestování, musím si najít místo. Když najedu na dálnici, poslouchám zprávy, abych se případným potížím vyhnul. Před cestou nepiju, snažím se přečkat.

Jak odpočíváte během cestování?
Když jedu po známých trasách, tak jsem děsn,kochal‘. Při cestě do Jimramova mám některé úseky, kdy se dívám jako Hrušínský ve filmu Vesnička má středisková. Jedu krokem. Dejchne na mě atmosféra. Zelenající obzory mi dělají radost. Stárnu...

A jak odpočíváte doma?
Pracuju a relaxuju při počítači. Kolem sledge hokeje je hodně zařizování, administrativy. Odpočinu si zaserfováním na počítači. Mám rád baseball, sleduji on line přenosy. Časový posun mi nedovoluje sledovat zápasy denně, ale jednou týdně, v neděli večer sedím u televize, sleduji on line přenos a koukáme na nějakou komedii. To je pohoda.

Třebíčským baseballistům fandíte taky?
Občas se tam zajedu podívat autem, zápas můžu sledovat přímo z auta. To si taky užívám.

V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že si pamatujete, kdy jste si dal první kafe. S čím ten zážitek máte spojený?
To se předloni v únoru Radka vrátila z práce a řekl jsem jí, ať mi kafe udělá taky. Dřív jsem pil kafe třeba před hokejem na nabuzení, ale spíš se mi po něm chtělo spát. A od předloňska fakt bez kafe nedám ani ránu. Mám svoji hodinku. Teď přes léto samozřejmě frčí studený kafe.

Vzpomenete si podobně třeba na první rozhovor, který jste poskytl novinářům?
Hodně sledovaný byl hokej při mém působení v Kanadě, ale poprvé jsem zažil zájem novinářů v Děčíně.

Po úrazu vás média oslovují často, například když se hodnotí tvrdší hra. Nevadí vám zájem?
Snažím se odpovědět všem. Ví se o mně, že jsem to prožil - tak komu zavolat...

Jak vypadá váš běžný týden?
Jednou týdně se snažím jezdit do Jimramova na rehabilitaci. Pokud je operativně něco potřeba udělat, jsem schopen odříct si i odpočinek. Dokončuji čtvrtý ročník studia Vysoké školy finanční a správní v Mostě.

A jaký je váš podíl na akci Otevřené památky - otevřená srdce?
To zařizuje maminka Radky, Hana Štěpničková, MKS. Ví, jak je to se mnou a podobně handicapovanými, tak se snaží, aby měli lidé z ústavů možnost se podívat aspoň jednou za rok na památky v Třebíči.

Čiší z vás činorodost. Kde berete tolik energie?
Život si nás nasměruje. Věřím, že to tady někdo nebo něco diriguje, řídí. A říkám si, že to, co se mi stalo, se stalo asi právě mně, abych se s tím popral.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze