Jak ovlivnila autonehoda váš další hokejový život?
Byl jsem na vrcholu, připravoval se na předolympijský turnaj ve Francii, ale k rodičům, kam se mnou jela manželka s dcerou, už jsme nedojeli. V nemocnici tehdy lékaři rozhodovali, zda se mi levou nohu pokusí zachránit nebo ji budou amputovat. Tak to bylo vážné, ale já stále myslel na hokej. Léčení pak trvalo dva roky a já stále věřil, že se na led vrátím. Že to vůbec šlo, za to vděčím právě lékařům. S reprezentační kariérou už byl ale konec. Moje statistika je čtyřiadvacet utkání a sedm gólů.
První hokejové kroky jste udělal už v Litoměřicích?
Ano, v mém rodišti, ale pak to hlavně bylo Ústí nad Labem, kde jsem hrál jako dorostenec i mezi dospělými v národní lize. Dával jsem si vždy určité cíle a poměrně se mi je dařilo plnit. Hokej to v mém životě definitivně vyhrál po střední škole. Místo na pedagogickou fakultu jsem putoval na vojnu do Dukly Trenčín. Vojna ale v té době nesplnila moje představy o ligovém hokeji. Bylo to snad jen pět utkání v nejvyšší soutěži a jinak pouze druholigové Topolčany.
Pak přišla s nabídkou Plzeň?
Měl jsem nabídek víc, ale zakotvil jsem v Plzni. Mými prvními spoluhráči byli Štěpanovský a Veselý. Tehdejší Škodovku trénovali Zdeněk Haber a Jaroslav Pitner. V další sezoně už jsem začal hrát za reprezentační béčko.
Pamatujete si, jako téměř každý hokejista, na svoje první vystoupení v lize?
Já si jen matně vzpomínám na úplně první v Trenčíně, ale na to plzeňské si nepamatuji vůbec. První reprezentační start v áčku si ale pamatuji. Bylo to na Deutschlandcupu v Německu.
Každý sportovec rád vzpomíná na největší úspěchy a na ty horší momenty se snaží zapomenout. Vám kariéru těžké zranění zkomplikovalo asi dost...
Časem se všechno srovná. Asi bych odehrál víc utkání za reprezentaci, možná přivezl i medaile. Narostl by i počet ligových startů a třeba by moje účast v mužstvu, když hrálo o titul s Trenčínem v roce 1992, ještě více pomohla. Já se díval na tato utkání pouze z tribuny. Ale to je všechno pryč a nyní trénuji a trénovat chci.
Jaký byl návrat na ligový led po dvouleté přestávce?
V roce 1994 jsem to zkoušel v Německu a Itálii v nižších soutěžích. Další rok to byly Kralupy, a pak přišel s nabídkou Bohuslav Ebermann, který tehdy začal v Plzni trénovat. Mými spoluhráči v útoku byli Petr Kořínek a Pavel Vostřák. Celému mužstvu se ale nedařilo, já jsem po neúspěšné sezoně odešel do Berouna a v dalším roce ještě na rok do německého Weidenu. To už se začala ozývat má zraněná noha, a proto jsem před dvěma lety ukončil hokejovou kariéru jako hráč. V nejvyšší soutěži mám na svém kontě 349 utkání a 94 gólů.
Změnil se s koncem hráčské kariéry váš život podstatně?
Vůbec ne. Přišel návrat do Plzně a já podepsal smlouvu s klubem jako trenér žáků u osmé a deváté třídy. Mimo to ještě s bývalým spoluhráčem Josefem Řezníčkem vyvíjíme určité obchodní aktivity.
Trenérská kariéra ale vyžaduje určité vzdělání - to nejvyšší znamená získat licenci A. Chystáte se k tomu?
Já mám zatím licenci B a určitě chci tu nejvyšší získat. Jinak vím, že by moje snahy byly limitovány.
Jakou filozofii vyznáváte jako trenér?
Každý trenér má představu o hokejistech, o tom, jak by měli hrát. Ale z pětadvaceti hráčů v mužstvu vždy někdo udělá chybu, i když se snaží sebevíc. Musí pak svou chybu přiznat, nesmí být alibista.
