Treťjak: Hokej je národní poklad

Sovětský hokej se vždy opíral více o skvěle bruslící útočníky než o jisté brankáře. Než přišel on. Vladislav Treťjak. První, kdo se jim vyrovnal. Sovětská mašina na začátku sedmdesátých let vyřešila svou poslední slabinu. S Treťjakem v brance v následujících letech vyhrála deset titulů mistra světa, k tomu přidala tři triumfy na olympijských hrách.

Vladislav Treťjak

Před dvěma roky přijal nejslavnější ruský brankář všech dob novou výzvu: jako šéf svazu se snaží hokej své rodné země znovu vrátit na výsluní, které po rozpadu Sovětského svazu opustil.

"Chci, aby ruský hokej znovu vítězil. A aby byl stejně úspěšný tak jako dřív," říká nyní 55letý Treťjak v rozhovoru pro MF DNES.

Od roku 1993 Rusko nevyhrálo mistrovství světa ani olympijské hry. To už je patnáct let bez velkého zlata. Tak bídné období země, která byla zvyklá sbírat jednu medaili za druhou, nikdy nezažila.
Bohužel. My se musíme dívat dopředu a dál pracovat na výchově mladých hráčů. Ale na naši slavnou minulost určitě nezapomínáme.

Byl jste vyhlášen nejlepším ruským hokejistou století, v kariéře jste byl zvyklý hlavně vyhrávat. Kdo jiný by měl ruský hokej jako šéf povznést opět až na vrchol?
Věřím, že se mi to povede.

Navíc když ministrem sportu je další ikona ruského, tehdy sovětského hokeje Vjačeslav Fetisov.
S Vjačeslavem jsme pravidelně v kontaktu. Snažíme se dělat, co je v našich silách, abychom ruský hokej vrátili tam, kde kdysi byl.

Než jste funkci šéfa svazu vzal, radil jste se s prezidentem Putinem. Proč?
Máme vynikající vztahy. Má rád sport, rozumí mu. Velmi se zasadil o to, aby Soči pořádalo zimní olympijské hry v roce 2014. A schválil program regionálního rozvoje hokeje, na který velmi spoléháme. Bohužel dnes v Rusku nemáme dostatek krytých kluzišť. Nejen ve srovnání se Severní Amerikou, ale i Švédskem a Finskem.

I z toho je poznat, že snaha přivést ruský hokej zpátky na vrchol je ve vaší zemi více než sportovní cíl, že?
Určitě. Hokej je naším národním pokladem. Za mých časů bývali lidé na naše výsledky pyšní. Bohužel kvůli odlivu hráčů do NHL jsme bývalé pozice ztratili. Ale nyní jsme opět zpátky na správné cestě. Jasným důkazem je ruská liga, která, vezmeme-li v úvahu úroveň hráčů a množství diváků na každém zápase, patří k nejlepším v Evropě.

Vladislav Treťjak
Narodil se 25. dubna roku 1952 v Dmitrově severně od Moskvy.
S hokejem začínal až v 11 letech.
Do té doby se věnoval plavání, fotbalu a gymnastice. V 15 letech si ho všiml trenér Tarasov a vzal jej k prvnímu týmu CSKA.
Poprvé se na mistrovství světa objevil v 18 letech v roce 1970.
Ze žádné velké akce, při níž stál Treťjak v brance, neodjeli Sověti bez medaile. Ve sbírce má 10 titulů mistra světa a 3 zlata z olympiád.
Třikrát získal cenu pro nejlepšího hokejistu Evropy. V roce 1989 byl jako první hráč mimo NHL zařazen do kanadské Hokejové síně slávy.
Vyhrál anketu o nejlepšího ruského hokejistu století.
Draftován byl v roce 1983 Montrealem, ale nedostal povolení do NHL odejít. Proto raději s hokejem skončil. Poté pracoval v CSKA, v roce 1987 přešel do sportovního výboru ministerstva obrany, získal hodnost plukovníka.
Z armády byl propuštěn v roce 1990 a odešel do zámoří.
V Chicagu trénoval brankáře, vedl i brankářské školy. Jeho rukama prošli Hašek, Belfour či Brodeur.
Byl poslancem ruské Dumy, v roce 2003 zvolen za Saratovskou oblast.
Před dvěma roky se stal šéfem ruského hokejového svazu.
Žije v Moskvě s ženou Taťjanou, syn Dimitrij je zubař, dcera Irina je právnička. Po jeho stopách se vydal vnuk Maxim.

Vy sám jste už byl poslanec. Pokud byste jako šéf svazu dovedl Rusko k hokejovému zlatu, vaše popularita by ještě stoupla. Neláká vás stát se jednou i ruským prezidentem?
Ne! Na to ani nemyslím. Už teď mám velkou zodpovědnost a dá mi dost práce, abych zvládl všechny své povinnosti.

Letošní rok je pro hokej výjimečný. Světový a český současně slaví sto let. Čím se podle vás nejvíc do hokejových dějin zapsal ten ruský?
Takových momentů je mnoho. Získali jsme řadu zlatých olympijských medailí a světových titulů. Zvláště bych chtěl zmínit Sérii století v roce 1972, kde jsme se poprvé střetli s kanadskými profesionály. Dokázali jsme, že náš hokej není o nic horší než ten severoamerický.

Hokej vás přitom učili na konci 40. let minulého století právě Češi. Povedlo se jim to dobře, že?
Ano. A velmi si toho vážíme.

V průběhu let se však z tehdejšího Československa a Sovětského svazu stali dva nesmiřitelní soupeři. Čechoslováci brali souboje se SSSR jako bitvy s nepřítelem, jehož armáda od srpna 1968 okupuje jejich zemi. Bylo to znát?
Bohužel to bylo znát hodně. Nebyly to dobré časy. Díky bohu jsme dnes přátelé a máme dobré vztahy.

Jací tehdy byli Češi jako soupeři?
Byli nepříjemní v tom, že nás nenechali ani minutu vydechnout.

Vzájemné souboje dodnes budí emoce. Když Rusko vyřadilo Česko ve čtvrtfinále olympijských her v Salt Lake City 2002, tak jste prohlásil: "Jsem rád, že jsme Čechy vykázali do patřičných mezí. V poslední době se moc naparovali."
Nepamatuji si, že bych tohle někdy řekl. Ale pravda je, že vždy bylo velmi prestižní vás porazit.

Vy jste za svou kariéru zažil několik českých brankářů. Který z nich vám nejvíc utkvěl v paměti?
Na začátku kariéry jsem se vždy těšil na souboje s Dzurillou. Byl to vynikající brankář a byli jsme i přátelé. S Holečkem jsme zase bývali velkými rivaly. Není též možné zapomenout na Králíka. A když jsem byl na svém posledním mistrovství světa v roce 1983, chytal poprvé Hašek.

S ním jste se potkal i později v Chicagu, kde jste dělal trenéra brankářů. Hašek byl tehdy trojka. Čekal jste, že se o něm bude jednou mluvit jako o nejlepším brankáři světa? 
Dělal ještě chyby, ale bylo vidět, že v něm je velký potenciál. Hodně na sobě pracoval. Rád bych vyzdvihl jeho "zdravé sobectví" v přípravě. Jeho touhu chytit každý puk, vědomí vlastních schopností a maximální nasazení v zápasech i na tréninku. Tím se lišil od ostatních.

Brankáři se většinou považují za slabinu ruských výběrů. Proto jste také zkoušeli, aby za zahraniční gólmany v ruské lize platily týmy daně z luxusu. Od nové sezony by měly být zavedeny limity, kolik procent utkání musí v ruské lize odchytat domácí brankáři. Pomůže to? 
Myslím, že ano. Ale kromě limitů připravujeme i brankářskou školu nebo trenérské semináře.

Co se týká vás osobně, pokud vás chtěl někdo kritizovat, tak tvrdil, že za takovou obranou, jako měla sovětská sborná, se muselo chytat snadno.
Kdyby to bylo tak jednoduché, nemyslím si, že bych byl několikrát zvolen nejlepším brankářem světa.

Očima jeho českých soupeřů
Josef Augusta: V naší době to byla éra Treťjaka a Holečka. Na ruské poměry to byl opravdu vynikající brankář. Což dokázal v Sérii století.
Vladimír Martinec: Sověti měli skvělý tým, ale až s ním získali tolik úspěchů. Moc se s námi nebavil, ostatně jako většina hráčů z CSKA.
Milan Nový: Za obranou sborné to měl jednodušší. Ale gólman to byl skvělý, jinak by nezískal tolik medailí

Máte deset zlatých z mistrovství světa, tři z olympijských her. Skvělé jméno jste si však udělal už ve dvaceti letech při Sérii století v roce 1972. Jak na to vzpomínáte?
To ani nejde vyslovit. Byla to revoluce v hokeji. Každý zápas byl obrovským testem i slavností. Budu si to pamatovat do konce života.

Kanaďané si mysleli, že osmkrát vyhrají. Už proto, že vás v přípravě lehce přehráli 9:3. Jenže pak vás prý v šatně navštívil legendární kanadský brankář Jacques Plante. Poradil vám, jak vyzrát na jejich střelce. Je to pravda? Vždyť to by za studené války byla v podstatě vlastizrada.
Navštívil mě před prvním zápasem. Nevím, proč to udělal. Řekl mi, jak hraje Cournoyer, jak se pohybuje Esposito. Ale podle mě to nebyla vlastizrada. Spíše šlo o profesionální zájem. Obával se, že budeme prohrávat zápasy dvojciferným rozdílem, což by zničilo zápletku Série století.

Hned první zápas jste pak zvítězili 7:3. Takže vám poradil dobře.
Asi ano. (pousměje se)

Sice jste nakonec s Kanaďany prohráli, ale brali jste to jako úspěch, že?
Určitě. Myslím, že nikdo neprohrál, protože zvítězil hokej. I po 35 letech o té sérii stále diskutujeme.

Hodně určitě o vítězném gólu na 6:5, který dal Kanaďan Henderson 34 vteřin před koncem osmého, rozhodujícího zápasu v Moskvě?
Tak třeba tohle si budu pamatovat do konce života.

Na druhou stranu, v roce 1981 jste ve finále Kanadského poháru vyhráli 8:1. Pro Kanadu to byla jedna z nejpotupnějších proher v historii.
Neměli byste ale posuzovat sílu týmu podle skóre na světelné tabuli. I v tomto případě šlo o rovnocenné soupeře, nejlepší týmy světa.

V roce 1983 jste byl draftovaný Montrealem. Už od Série století jste byl v Kanadě hodně populární. Asi vám bylo hodně líto, že jste se do NHL nikdy nedostal, že?
Určitě. Hrozně rád bych si v NHL zachytal. A sáhl si i na Stanley Cup.

Když jste nemohl do NHL, tak jste raději skončil. Je pravda, že se tak stalo i proto, že jste se nepohodl s koučem Tichonovem, který vás odmítl z tréninkových táborů pouštět přespávat domů?
Ano, částečně. Řekl jsem, že budu hrát, když mi dovolí jezdit na noc domů. Viktor Vasiljevič mi odpověděl, že režim platí pro všechny.

Metody Tichonova později veřejně kritizoval Fetisov či Larionov.
Tichonov je od přírody maximalista a má jediný cíl – vítězství. Byl tomu připraven podřídit vše. V Česku se říká, že mladí hráči už nechtějí tak tvrdě trénovat jako dřív. Jak je to v Rusku? Známe to také. Naneštěstí máme úplně ten stejný problém.

A co váš vnuk Maxim. Bude z něj jednou taky tak slavný brankář?
Nevím. Pro mě je důležité, že miluje hokej a je pro něj potěšením.

Vychováváte jej stejně, jako vás vedl kouč Tarasov, který moc nechválil a říkal: "Chvály si nevšímej, když tě někdo chválí, tak tě okrádá."
Někdy ho pochválím, jindy mu něco vytknu. Nemůžete buď jen chválit, nebo jen vytýkat. Měli byste obojí umět zkombinovat.

A když bude dobrý, budete mu radit, aby šel zkusit štěstí do NHL?
Přál bych si, aby hrál nejdříve za národní tým. Pak může klidně zkusit i NHL. Proč ne?

Rusko a NHL je stále žhavé téma. Povede se někdy mezi oběma stranami podepsat smlouvu, která by řešila odchody hráčů do zámoří?
Myslím, že ano.

Takže už se nebude opakovat další případ Malkin? Že by výjimečně talentovaný hokejista do zámoří utíkal tajně jako nějaký zločinec?
Rád bych se tomu vyhnul.

Treťjak a Česko

Kdy jste si poprvé uvědomil, že existuje Československo?
Jako každý, ve škole, v hodině zeměpisu. Ale vážně. První mezistátní zápas, který jsem hrál, byl proti československému týmu v roce 1963, když mi bylo 11.

Umíte říct něco česky?
Děkuji.

Byl jste v Česku někdy soukromě?
Ano. V Karlových Varech.

Kdo je podle vás nejslavnější Čech mimo hokej?
Švejk. A Karel Gott.

Takže ptát se vás, jestli víte, kdo to byl Švejk, je zbytečné, že?
Jasně. To ví přece každý, kdo to byl dobrý voják Švejk (směje se).

Kdy jste Čechům záviděl?
To je jednoduché. Když nás porazili v zápase o první místo.


Otázky osobností od Treťjakových soupeřů

Josef Augusta

Vzpomínáte, jak jsme s Duklou Jihlava hráli proti vašemu CSKA na světovém poháru v USA, bylo to 31. prosince tuším roku 1971 v Minnesotě a vyhráli jsme 6:4?
Treťjak: Pamatuji, dobře. Škoda, že jsme tehdy prohráli.

Vladimír Martinec

V roce 1978 v Praze rozhodčí neuznal můj gól na 2:3 (Treťjak spadl s pukem do branky, nebylo však zřejmé, zda puk přešel brankovou čáru). A my jsme přišli o třetí titul mistrů světa v řadě. Kdyby byla stejná technika, co je teď, musel platit. Co říkáte?
Treťjak: I po třiceti letech si pořád myslím, že to gól nebyl.

Milan Nový

Posíláme do Moskvy pozvání na dvě březnová utkání starých gard v Česku. Dorazíte? Jako šéf svazu chytat nemusíte. Budeme i raději, protože se vám špatně dávají góly.
Treťjak: Určitě přijedu. A rád.