Zatímco zlatí hokejisté cestovali z Pardubic, fanoušci, kteří sledovali rozhodující finálový duel na obří obrazovce v hale, vzali útokem stánek s občerstvením, restauraci na stadionu i přilehlé hospůdky. Slavili historicky první titul svého klubu.
„Slavia Praha, mistr ligy,“ hřmělo celými Vršovicemi. Když v hale na plátně ukazovali sestřih semifinálových zápasů se Spartou, oslavovali fanoušci každý gól a vyvolávali jména aktérů utkání. „Míša Sup,“ oslavovali střelce zlatého gólu. Ještě častěji se halou nesla jména Romana Málka a Radka Dudy.
Zhruba dvacet minut před jedenáctou dorazil Vladimír Růžička. Necestoval s hráči, jel po vlastní ose. Přivítal se s fanoušky, kteří nadšeně vyvolávali jeho jméno. Pak zmizel ve své trenérské kabině a za pár minut se na ledě objevil znovu: s vítězným doutníkem a se dvěma lahvemi šampaňského. Hala znovu explodovala.
„My chceme mistry,“ dožadovali se fanoušci příjezdu hokejistů. V jedenáct se dočkali, ale hráči zamířili nejprve do kabiny. „Růžička to stejně dokázal,“ křičeli fanoušci. Konečně se dočkali. Na led postupně nastupovali Hejda, Sup, Hronek, Fadrný, Kučera, Krátoška, Sailer, Staněk, Dlouhý a Posmyk.
Pak ale přišla řada na Radka Dudu a pořadatelé kapitulovali. Na slávistického bouřliváka se okamžitě nahrnuli fanoušci a scénář poklidných oslav se rozplynul. Hráči se proplétali mezi desítkami příznivců. „Tak to pořadatelé nezvládli,“ prohlásil jeden z činovníků klubu. Ale hokejisté se nenechali vyvést z míry. Rozdávali autogramy, fotili se s fanoušky a z mumraje těl se najednou se nad hlavami davu objevil Vladimír Růžička. Hráči vzdali hold svému šéfovi.
Oslavy v Edenu se protáhly přes půlnoc a hráčům pokračovaly až do rána. „Jedeme do Zanzibaru,“ hlásil Milan Antoš s vítězným doutníkem u úst. Pak se usmál: „To jste nevěřil, když jsem v úterý mluvil o těch vystřílených nábojích. A teď to vidíte. Měl jsem pravdu.“ Mezitím shodil vousy, které si pěstoval od začátku play-off. „Šly dolů ještě v kabině, ale nikdo neměl nůžky, tak jsem je musel seškrábat klasickou dvoubřitou žiletkou. To budu ráno vypadat,“ smál se.
Vedle postával Aleš Krátoška. Byl na něm patrný smutek z toho, že nemohl být na ledě při tom. „Byl to děsný nervák,“ připustil hráč, jemuž skončilo hostování z Plzně a prý se tam má i s Radkem Dudou vrátit. „Co s tím nadělám. Stejně to nijak neovlivním. Uvidíme, jak to dopadne,“ pokrčil ramenem. To druhé má fixované v dlaze po střetu s obráncem Čáslavou z třetího finále.
To Milan Antoš má ve Slavii ještě dvouletý kontrakt. Pamatuje postup týmu do extraligy, pak ale působil právě v Plzni. „Že by mohla Slavia vyhrát titul? Jestli mám být upřímný, spíš jsem tomu věřil v Plzni,“ přiznal.
Velké finále odehrál Jan Hejda. Dal Pardubicím čtyři branky. Pátou mohl přidat při pardubické power-play, ale minul branku. „Chtěl jsem, aby to bylo ještě zajímavé. A navíc -přece si nemůžeme všechny náboje vystřílet hned. Musíme si něco nechat do příští sezony,“ culil se bek, který si svými výkony v play-off pravděpodobně řekl o reprezentační dres.
Slavia sedmé finále zvládla. „Upřímně řečeno, víc nervózní jsem byl proti Spartě. Proti Pardubicím jsem byl naopak až moc v klidu. Až před třetí třetinou teď v Pardubicích jsem měl obavy, že na nás vlítnou. Ale pořád nic. Akorát na ta buly nezapomenu. Měl jsem jich za zápas snad třicet,“ otřásl se Antoš při vzpomínce. "Když si vezmu, že máme za sebou sedmnáct zápasů a připomenu si, v jakém složení jsme začínali a jak jsme kvůli zraněním dohrávali, stále tomu nemůžu uvěřit," dodal Antoš.
