Kdy vás zastihla zpráva o tom, že se Martin Prusek dohodl s Ottawou a vy se musíte z Jaroslavle vrátit domů?
Oficiální až minulý týden v neděli, ale od Martina Pruska jsem věděl už dva dny dopředu, že k tomu dojít může. Proto už jsem s tím počítal. Když Martin definitivně podepsal, nebyl jsem aspoň zaskočený.
Přesto, jaká byla vaše první reakce? Nebyl jste zklamaný?
Tak to brát nejde. Mám s Vítkovicemi smlouvu a Martin se rozhodl, že to v NHL zkusí. Vrátil jsem se, protože to tak má být.
Byl jste v Rusku tři týdny. Co všechno jste tam za tu dobu stihnul zažít?
Sportovního? Novinkou pro mě bylo, že Rusové nemají klasickou letní přípravu. Neběhají v lese, nehrají fotbálek, ale i v létě trénují na ledě. Honí fyzičku, hrají pět na pět. Do Jaroslavle jsem přiletěl prvního a hned druhý den jsem šel na led.
Jak vás přijali konkurenti, se kterými jste se měl bít o místo v brance?
Byli tam Podomackij a Malkov. Jen jsme vlezli na led, hned se tlačili do branky. Jinak ale byli dost přátelští, vůbec se na mě nedívali přes prsty.
Stihnul jste udělat nějaký rozhovor?
Jeden novinář se o to pokoušel, ale neměl jsem zrovna nejlepší náladu. Moc jsem toho nenamluvil, takže to za mě vlastně odříkal Honza Peterek. S mluvením to vůbec bylo takové kostrbaté. Rozuměl jsem dobře, ale něco říkat, to už bylo horší. Dost jsem toho ze školy zapomněl.
Byly podmínky v Jaroslavli opravdu tak dobré, jak manažeři při náborech slibovali?
Jo. Nemusel jsem se o nic starat. Bydleli jsme na solidní ubytovně, tam nám vyvařovali, před tréninkem pro nás přijel autobus, všechno bylo zajištěné. Město jsem ale nepoznal vůbec, protože jsme s přestávkami na oběd a krátký odpočinek trénovali takřka celý den.
