Na otázky odpovídal 43letý brankář ochotně, několikrát se ale omluvil a přepnul si telefon na další hovor. Před pár hodinami definitivně oznámil konec své hvězdné kariéry v NHL (více ZDE) a jeho telefon byl přetížený, hlasová schránka beznadějně přeplněná.
Kdy jste se definitivně rozhodl, že skončíte?
Když jsme vyhráli a zvedal jsem Stanley Cup, už jsem byl na devadesát devět procent rozhodnutý. Ale je důležité si pár dní počkat, kdybych ještě změnil názor. Ale víceméně jsem už byl rozhodnutý během sezony. V pátek jsem sdělil managementu Detroitu rozhodnutí, abychom to co nejdříve oznámili.
Co bylo hlavním důvodem, proč jste se rozhodl nepokračovat v kariéře?
Už se mi nechce podstoupit přípravu, tréninkový kemp, být stoprocentně koncentrovaný na každý zápas. Nebyl jsem si jistý, že se zase takhle dokážu připravit, především mentálně. A když si člověk není jistý, v tom případě je lepší poděkovat všem lidem, kteří se zasloužili o to, co jsem dokázal, a říct na shledanou. Hrozně nerad bych někoho zklamal, hlavně rodinu, všechny, co mi fandí, spoluhráče. Cítil jsem, že takhle je to nejlepší.
Radil jste se s někým, nebo jste se rozhodl sám, podle svých pocitů?
Nebylo důležité to s kýmkoliv konzultovat. Samozřejmě kromě mé rodiny. S manželkou jsme byli dohodnutí. Chvilku jsem ještě po sezoně čekal, nic jsem neříkal nahlas, ale byl jsem rozhodnutý dávno.
Jaká byla reakce Chrise Cheliose, který vás už dřív přesvědčoval, abyste nekončil?
S Chrisem jsme včera u mě seděli. Smáli jsme se. A Chris říkal to samé, co loni. Že mě to rozhodnutí bude pronásledovat celý život. Chrisovi je už šestačtyřicet, ale příští rok zase bude hrát. To já cítím, že je to pro mě pravý čas skončit.
Detroit o vás stál, manažer Holland měl připravenou smlouvu na další sezonu. Pohádkový kontrakt vám nabízeli v ruském Omsku. Nic by vás nezviklalo k tomu, abyste pokračoval?
Ne, nemělo mě co zviklat. Hlavní roli hrála motivace a tou pro mě peníze nebyly. Četl jsem a i jsem slyšel, že zájem ze strany Detroitu je. Pokud jde o Rusko, měl jsem zprávy od evropských agentů. Nabízeli mi víc peněz, než za kolik jsem hrál v NHL. Ale to pro mě nebylo nejdůležitější.
Ani to, že Omsk vábí Jaromíra Jágra a mohli jste si zahrát spolu?
Ne, s Jardou jsem vůbec nemluvil. Bylo by to zajímavé, ale spousta věcí není tak, jak si je lidi představují. Všechno jsem věnoval NHL, odehrál jsem tu šestnáct sezon. Dával jsem tomu všechno. Předtím jsem dlouho hrál v Čechách, kde jsem se hokej naučil. Už nemám zájem hrát někde jinde.
Loučíte se jako vítěz Stanley Cupu. Nekalí vám ale přece jen radost, že jste poslední zápas sezony nechytal a byl jste jenom náhradník?
V tu chvíli, když jsem se poslední měsíc při zápase nedostal na led, mě to samozřejmě mrzelo. Radši bych byl na ledě a pomohl svým spoluhráčům z ledu. Nebylo to tak a mrzelo mě to o to víc, že jsem se cítil výborně a věřil jsem, že mám formu. Trenéři ale byli jiného názoru a dali důvěru někomu jinému. Ale v tu chvíli, kdy jsme Stanley Cup vyhráli a moje děti se mnou byly v Pittsburghu na ledě a když jsme pak oslavovali, na to člověk zapomene. Když se hraje o Stanley Cup, je to jenom o mužstvu, jde o to, aby vyhrálo. Když jsem seděl s Chrisem Cheliosem, tak jsem se o tom bavili. On také ve finále nehrál a také ho to mrzelo. Názor jsme na to měli stejný, že na to nemůžete myslet. Je potřeba jít na trénink, udělat tam to, co máte, a být připravený, když je potřeba. Hlavní je vyhrát jako mužstvo. A to jsme dokázali.
Nebude vám přece jen časem hokej chybět, podobně jako po vašem loučení v roce 2002?
Člověk nikdy neví, co bude zítra. Ale v žádném případě necítím lítost. Naopak jsem byl velice šťastný, že jsem tam mohl sedět a mohl jsem poděkovat všem lidem, někteří se zasloužili o to, že jsem mohl odehrát šestnáct sezon v NHL. A nejenom lidem v Americe, ale i těm v Čechách. Třeba mému trenérovi Josefu Brukovi. Lítost jsem necítil. Naopak jsem byl šťastný, že tam se mnou byla moje rodina, byli tam všichni lidi z managementu i majitel seděl vedle mě. Přišla většina mých spoluhráčů, s čímž jsem ani nepočítal, protože jsem to řekl jenom čtyřem klukům, a nakonec se tam sešli skoro všichni. Byl to příjemný pocit.
Během těch pěti dnů od zisku Stanley Cupu jste měl čas bilancovat. Na jaké momenty kariéry budete vzpomínat nejraději?
Ani jsem nebilancoval, spíš jsem myslel na lidi, kterým jsem chtěl poděkovat. Nikoho jsem nechtěl vynechat. Ale za největší úspěchy považuju olympiádu v Naganu a dva Stanley Cupy. Individuální trofeje bych dal až na druhé místo. V posledních letech jsem měl navíc štěstí. A i proto jsem děkoval Red Wings: Nikdo mi už nevěřil, že můžu hrát NHL, ale management Detroitu byl jiného názoru a vzal mě zpátky. Ukázalo se to jak pro mě, tak pro ně jako dobré rozhodnutí.
Už máte v hlavě, co budete dělat dál?
Do konce měsíce budeme v Americe, pojedeme na dovolenou, postaráme se tu o nějaké nezbytnosti. Dál je ale moje budoucnost jasná. Chci se věnovat značce Dominátor a dělat pro ni to, co jsem byl zvyklý dělat na ledě: kvalitu, funkčnost. To je mým největším cílem a tam si představuju svoji budoucnost.
Na co se mohou těšit fanoušci, až do Čech přivezete Stanley Cup?
Momentálně mě nic konkrétního nenapadá. Když jsem vyhrál poprvé, udělal jsem velkou veřejnou oslavu. Myslím, že letos něco velkého uspořádá Jirka Hudler, který pohár vyhrál poprvé. Já se pravděpodobně spokojím s menší party pro přátele. Ale ještě nevím.
