Jet za ledními hokejisty do Teplic, do polária, v kterém dělá provozního vedoucího Mrázek? Znělo to jako povedený vtip. Ovšem jen do okamžiku, než se otevřely dveře do dřevěné komory, z níž se vyvalil bílý oblak husté mlhy a mé tělo olízlo -140 °C.
Ale popořadě. Přiznávám se, že jsem zmrzlík a na tuhle reportáž jsem se netěšila. "Mám trochu rýmu a kašel, co když mi tam v tom mrazu zastydnou dutiny?!" snažila jsem se obměkčit šéfa. Marně. Náladu mi trochu zlepšil až kolega, když mi líčil Jiřího Šlégra: "Povídám ti, takovou horu svalů jsi ještě neviděla."
Nakonec mě možná chtěl za odvahu odměnit i sám Šlégr. Do polária v Sadových lázních nakonec přivedl dalších šest hokejistů z nedalekého Litvínova.
"Máte tady i Roberta Reichla," vítá nás s fotografem známý hokejista. "Viď, Roberte, že jsem po poláriu strašně rychlej," pokřikuje na letitého kamaráda a spoluhráče, zatímco já podepisuju prohlášení, že jsem zdravotně v pořádku, a fasuju jen bavlněné bílé kraťasy, tričko bez rukávů, ponožky, palčáky, čelenku a dřeváky. Na sobě mám přitom daleko víc vrstev oblečení, a to je venku patnáct stupňů nad nulou.
Občas někdo uteče Do polária, zapuštěné budky v podlaze, se schází po schodech. Uvnitř už se klepou první tři hokejisté, digitální teploměr ukazuje -120 °C. Manželka Jiřího Šlégra mi preventivně měří tlak, její muž mi podává roušku na ústa a papírové ubrousky, abych si z těla setřela pot. Ten by se v poláriu totiž mohl proměnit v omrzliny. Ze stejného důvodu není radno mít na sobě cokoliv kovového.
Když si nandáváme roušky a čelenky, zapochybuju, že z ledové sauny neuteču. "Nedávno tu byl pán, psychicky se na tu návštěvu připravoval přes měsíc. Pak sešel dolů, stál pár vteřin před dveřmi, otočil se a utekl. Občas se holt stane, že to někdo nevydrží," popisuje hokejista.
Do polária, jež mu patří, chodí už 13 měsíců. Od startu hokejové sezony je tu obden. "My tam s kolegou budeme čtyři minuty, vy byste tam pro začátek neměla být déle než dvě. Hlavně dýchejte pomalu, nosem. Kdyby vám tam nebylo dobře, radši odejděte," dává mi poslední instrukce.
Jdeme na věc. Ještě rychle kouknu na teploměr: -140 °C. Nejvyšší teplota, kterou tu jde zažít. Pár vteřin musíme vydržet před prosklenými dveřmi polária, abychom se trochu aklimatizovali.
"Tady je jen minus sedmdesát," říká Šlégr a vezme za dřevěné úchyty. Vyvalí se bílá hustá mlha. "Tak prosím," pobízí mě.
Jak se cítí zmrazené kuře
Je to asi, jako kdyby na vás někdo chrstnul kýbl ledové vody. Ale ještě tak stokrát horší. Mráz mi dokonce na pár vteřin vypne mozek. Uvědomuju si jediné - hroznou zimu. Mráz štípe do kůže, přivírám oči, snažím se zahřát aspoň tím, že křížím ruce přes prsa… I tak se klepu jako osika. Šlégr stojí úplně v klidu a mou zimnicí se viditelně dobře baví.
Píp. Je za námi třicet vteřin.
"Za tohle někdo ještě platí?" vysoukám ztěžka a z mé roušky vylétnou sněhové vločky. Stejně jako při každém větším výdechu. Snažím se podupávat nohama, abych se trochu zahřála, ale vůbec to nefunguje. "Kde může být taková zima? Snad jen na Marsu," říkám si v duchu.
Píp. Minuta pryč.
Cítím, jak se mi nosní dírky začínají lepit k sobě. Kouknu se na ruce. Chloupky stojí v pozoru a jsou bílé. Vše kolem začíná být rozostřené, zima je pořád větší a čím dál víc se cítím jako hloubkově zmrazené kuře. Podle toho, co mi předtím říkal Šlégr, se právě teď celé moje tělo léčí, brání se zimě a všechny tkáně se pořádně prokrvují, okysličují a regenerují.
Mám jiný pocit, zdá se mi, že tělo teď chce jediné - dostat se ven. Jenže na to všichni čekají. Myslí si, že to tu nevydržím. Že uteču. A tak se vyhecuju. Ať se po Litvínově nevypráví o zbabělých novinářích… Píp, píp. Dvě minuty.
"Tak jděte," pobízí mě Šlégr. Kdybych mohla, vyběhla bych. Jenže nohy mám ztuhlé, jdu krok sun krok. Prvních pár schodů se dokonce bojím, že spadnu, tak nejistě na nich stojím. Ale ten pocit tepla! Rozmrzám celkem rychle. Sundám čelenku, roušku a rukavice a sedám na rotoped.
Šlapat mám aspoň 15 minut. Pořádně, aby se tělo prohřálo. Vedle mě na kolo dosedne jeden z hokejistů, snažím se s ním držet tempo a po pěti minutách nemůžu. Zvolním a pro změnu mi začíná být horko. Jen na prstech a uších cítím, že jsou pořád studené. Sesednu a vyrážím za Šlégrem, který se zahřívá na orbitreku.
"Večer budete unavená, ale ráno ucítíte ten rozdíl, budete se cítit mnohem líp psychicky i fyzicky," říká. A mě napadá, že tenhle muž mě už dvakrát donutil k osobním nadvýkonům.
V roce 1998 jsem kvůli němu (a celému nároďáku) bez jediného zívnutí vstala už v půl čtvrté ráno, tak jsem se nemohla dočkat slavného olympijského finále v Naganu. A teď, o deset let později, jsem vydržela největší zimu svého života. Začínám se trochu bát, že by mohlo být v roce 2018 i nějaké potřetí…
. Léčím si tak zranění i astma, tvrdí Šlégr
"O poláriu jsem se dozvěděl od spoluhráče Honzy Hranáče, který ho vyzkoušel v Čeladné. nesmějí do něj lidi, kteří mají problémy s vysokým tlakem nebo se srdcem. Pomáhá proti zánětlivým revmatickým chorobám, artróze, dlouhodobým bolestem či třeba lupénce. Je to výborná regenerace a prevence, která omlazuje pleť, zvyšuje imunitu a svalovou výkonnost. Mně pomáhá hlavně léčit zranění z hokeje a astma," říká Šlégr. "Líbilo se mi, že by polárium mohlo mně i ostatním sportovcům pomáhat. A tak jsme před rokem jedno otevřeli v Teplicích. A až tady jsem si ho poprvé vyzkoušel."
|
