Viktor Ujčík se před letošní sezonou vrátil do Jihlavy, kde v minulém století odstartoval svoji skvělou kariéru. Odehrál dvě mistrovská utkání, jenže se zranil a musel podstoupit dvě operace kolene. V sobotu nastoupil proti Šumperku do dalšího zápasu. Ten byl však jeho posledním. "Končím kariéru," řekl po utkání.
Viktor UjčíkNarozen: 24. května 1972 |
Definitivně se rozhodl v pátek, kdy jej na tréninku zase píchlo v koleni. "Pořádně jsem se nemohl odrazit. Dotrénoval jsem jen proto, aby to kluci nevěděli," řekl při rozhovoru pro iDNES.cz.
O uzavření jedné etapy života se před sobotním zápasem svěřil jen čtyřem lidem: manželce, dvěma trenérům Dukly a klubovému jednateli Bedřichu Ščerbanovi.
Viktore, skutečně končíte?
Byl to můj poslední zápas v kariéře. Bohužel.
Ze zdravotních důvodů?
Ano, v pátek se mi při tréninku zase ozvalo koleno. Domluvili jsme se, že to nebudu trápit. Člověk se snaží, dře. Poslední zápas jsem odehrál s tím, že mi dal doktor do žíly něco na bolest.
Nepřišlo to přeci jen trochu dřív, než jste čekal? Chtěl jste ještě sezonu odehrát.
Když jsem na podzim absolvoval dvě operace, už jsem věděl, že tahle sezona bude poslední. Už jsem se na to psychicky připravoval. Hrozně moc jsem chtěl Jihlavě vrátit tu důvěru, kterou mi dala, a ještě za mě zaplatila peníze. A taky fanouškům, kteří na mě vybírali peníze (fanoušci uspořádali sbírku na hráčská práva Ujčíka – čtěte zde). Chtěl jsem skutečně sezonu ještě dohrát.
Ale?
Pátečním tréninkem jsem se zase dostal na začátek a nechtěl jsem dál prodlužovat agonii. Udělal jsem maximum, nohu jsem posílil, ale zase mě tam píchlo a já jsem se nemohl z levé nohy pořádně odrazit… Takže jsme se prostě domluvili s doktorem, a ten mi dal anestetika. Chtěl jsem se alespoň rozloučit s lidmi. A rozloučit se s tím, co jsem dělal 21 roků hrozně rád. Mám radost, že mi to bylo umožněno.
Kolika lidem jste o konci v pátek řekl?
Vědělo to pět lidí. Oba dva trenéři, Béďa Ščerban, moje žena a já.
A rodiče?
Můj otec touhle dobou ještě neví, že jsem skončil.
Dozví se to z médií?
Taťkovi teď zavolám. A mamka na stadionu čekala s mojí manželkou, takže té jsem to řekl rovnou. Není to jednoduché...
Co vám řekla manželka?
Věděla, co pro mě hokej znamená... Ale víte, já chci v budoucnu chodit se psy, hrát si s dětmi. A abych mohl chodit, tak tohle po debatě s doktorem zvítězilo nad pomocí Dukle Jihlava.
Přemlouval vás někdo z lidí, kterým jste o konci řekl?
Vlčák (trenér Dukly Petr Vlk) mi říkal dvě střídání před koncem: "Tak co, nezměníš názor?" A já mu říkám: "Vlčáku, já bych hrozně rád, ale mám si píchat injekce před každým zápasem? Trénink je něco jiného..." Tak říkal: "Ne, to opravdu nemá smysl. Zdraví je jen jedno."
A hráči Dukly se dozvěděli o konci kdy?
Po zápase. Zařvali jsme si pokřik, Vlčák zhodnotil zápas a já jsem jim řekl, že zdravotní stav mi nedovoluje pokračovat dál. Poplácali jsme si a poděkovali si navzájem. Bylo to hrozně milé.
Očekáváte, že zaskočíte fanoušky?
Bohužel... Ale já jsem předem nechtěl, aby kluci věděli, že to je můj poslední zápas. My sezonu máme - vidíte, ještě pořád říkám my - rozjetou skvěle. A já jsem ani nechtěl, aby se víc rozptylovali, aby mě víc hledali na ledě nebo aby se hrálo nějak jinak. Chtěl jsem, aby se zápas odehrál tak, jak se odehrál. Bohužel ani těm lidem jsem to nemohl říct...
Každopádně pro diváky jste byl lákadlem. Vracel jste se po zranění a hned jich přišlo na hokej víc.
Víte, třeba i kvůli lidem jsem bojoval a říkal si: "Já ty injekce zvládnu!" Ale věřte, že až mi teď přestane injekce účinkovat, tak si bolest tenhle týden ještě pěkně vyžeru. Doktor mi vytahoval během dneška čtyři stříkačky vody. Opravdu by to nemělo smysl, abych narušoval rytmus týmu, aby se čekalo, jestli budu hrát, nebo ne. Kluci hrají výborně, a tak jsem se do toho dál nechtěl pouštět.
Ničily vás trable z poslední doby psychicky?
Já jsem už zažil úrazů dost. Mám v tomhle praxi. Takže jsem moc věřil tomu, že to bude dobrý. Teď jsem se cítil dobře, bylo to všechno super, ale pořád jsem musel kontrolovat pohyb. A v pátek jsem udělal ten zlomový pohyb. Dotrénoval jsem jen proto, aby kluci už nic neviděli. Skoro jsem se z té nohy nemohl odrazit. Tak jsem si řekl: "Konec je tady".
Jste pyšný na svoji kariéru?
Já to takhle nijak neřeším. Snažil jsem se dělat svoji práci nejlíp, jak jsem mohl. Když se takhle člověk podívá zpětně, tak bych některé věci udělal jinak.
Jaké?
To je jedno. Nechce se mi teď bilancovat... Ale říkám, vždycky jsem dřel, co to šlo, aby tým, ve kterém hraji a lidi, kteří byli v mužstvu, byli spokojení. Doufám, že i přes to zklamání lidi pochopí, že chci ještě chodit a že nechci jezdit na vozíku nebo chodit s berlemi.
Kterého úspěchu si vážíte nejvíc?
V co jsem určitě nikdy nedoufal, ani když jsem hrál tenkrát za Duklu Jihlava, bylo, že se dostanu do národního týmu a že vyhraji titul mistra světa. Pro mě asi největší pecka byla Vídeň v roce 1996, kdy jsem jel na svoje první mistrovství světa. Ten pocit, kdy jedete domů s plackou a pohárem, je...
Bedřich Ščerban (vlevo) a Viktor Ujčík se loučí s fanoušky po hokejovém Dni legend na jihlavském Horáckém stadionu.
Jaký? Vraťme se k nejlepšímu momentu kariéry.
Neskutečný. Ale těžko se to popisuje... Jel jsem na první mistrovství světa, rozhodně jsme nebyli favoriti, a najednou si to sedlo - trenéři, tým, gólmani chytali dobře - a o tom to je. Bylo to úžasné... Neuvěřitelné. Já jsem tenkrát nechápal, když jsem tam najednou stál s tou plackou... Já jsem si to uvědomil pořádně až tak dva tři měsíce potom. A největší pecka je, když se vracíte domů a už ve Znojmě je hrozně moc lidí, v Jihlavě všude fanoušci... Člověk si najednou říká: "Pro tyhle lidi jsme to hráli. A když oni z toho mají radost, tak to násobí radost."
Kam povedou vaše cesty po kariéře?
Nevím. Najednou to přišlo, je konec, skončila jedna etapa života, začíná druhá. Já si teď chci udělat trenérskou třídu B. Uvidíme, co a jak bude dál. Hrozně mile mě překvapil Béďa Ščerban s nabídkou, že bych třeba mohl pracovat pro Duklu Jihlava. Musím to probrat s rodinou. Teď si nechám čas na rozmyšlenou. Budu se věnovat rodině a pejskům.
V Jihlavě byste to měl blízko, ne?
Já mám sice ještě řadovku tady u mamky, ale bydlím u Říčan. Ale je to hodina cesty po dálnici, dá se to vždycky nějak vyřešit. Já si myslím, že lidi, kteří jsou v Jihlavě, hokej dělají tak, že má hlavu a patu. Mám z toho velkou radost. Úspěchy v této sezoně to jen dokládají (Dukla je v tuto chvíli druhá v I. lize).
Čili dá se předpokládat, že z vás bude trenér?
Je to možné. Kvůli tomu si chci udělat licenci. Ale uvidím, jestli pro to budu mít buňky. Něco jiného je být hráč a něco jiného je být trenér. To se na to člověk musí dívat jinak. Spousta kluků, kteří třeba v hokeji nic nedokázali, byli odborníci. A naopak.
Stojíte tady přede mnou v posledním dresu. Co s ním uděláte?
Ještě jsem to neřešil. Ale asi si ho nechám, když to bude možné. A když ne, tak bych ho chtěl dát některému z fanoušků, kteří na mě vybírali peníze, abych ještě v Jihlavě mohl hrát. Ale muselo by se to nějak vymyslet. To se uvidí v budoucnosti.
