Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rusko mu změnilo život. Vůjtek nedá na hostitele šampionátu dopustit

Trenér Vladimír Vůjtek na tréninku české hokejové reprezentace v Ostravě před zápasy s Ruskem. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

4 2016
Řekne-li se Rusko, mnohým Čechům téměř naskočí osypky a v myslích zůstává zakořeněná historická averze. To Vladimír Vůjtek je opak. Řekne-li se Rusko, odpoví: „Na tu zemi i lidi nedám dopustit. Rusko mi změnilo život, vydělal jsem si tam peníze, které sice nejsou všechno, ale já mohu žít spokojeněji.“

Šest let tu trénoval, získal hokejové renomé, našel přátele, byť teď smutně říká: „Už nemám za kým do Ruska jezdit, protože všichni mí blízcí známí zemřeli při leteckém neštěstí u Jaroslavle.“

Teď ho do Ruska zanese mistrovství světa a je snad symbolické, že své roční trenérské působení u reprezentace zakončí právě v zemi, která mu otevřela dveře do velkého hokeje.

Co bude po šampionátu, zda přijme nabídku, aby u národního týmu zůstal jako poradce, už Vůjtek ví, rozhodnutí však sdělí až po posledním českém zápase.

Kolem sebe teď slyším: „Ty jedeš do Ruska? Chudáku.“ Tak jak to je? Je třeba se bát?
Před rokem 1990 bylo všechno z Ruska dobré, teď je vše špatné. Vždy je dobré si najít střed. Já si na Rusko zvykl a nedám na něj dopustit. Ale když jsem tam přišel, ani já jsem netušil, jak se tu žije. Je pravda, že v tom roce 2001 nebylo Rusko tak vyspělé, ani ve městech. V 600tisícové Jaroslavli byl jeden samoobslužný obchod. Ale do dvou let postavili obchodní centra, jaká jsou u nás. Města se stala moderními, život byl evropský. Nemluvím však o vesnicích.

Tam to vypadá jak?
Byl jsem v Jaroslavli první tři týdny, měli jsme dva dny volna, tak mě vzali 80 kilometrů za město na výlet. Najednou vesnice jako u nás v 50. letech. Krávy se procházely po ulici, jeden konzum, do kterého se šlo po lávce přes strouhu. My jeli na jejich oblíbený rybolov, kempovali u jezera, ale nechytili nic. Strávili jsme tam den a noc, pak nás „vysvobodili“. Dnes na to rád vzpomínám, ale tehdy to byl děs, protože tam byli komáři jako vosy a bez repelentu se to nedalo přežít. Naštěstí manažer, co se o mě staral, mě jednou za hodinu postříkal a zachránil.

Tak trenér, zvlášť když hned získá dva tituly jako vy, tam musí být za boha, ne?
Je to dvojsečné. Trenéra uznávají a ctí, hlavně když má úspěch. Ale já byl první cizinec, takže jsem trošku narazil na předsudky, které však po roce, po prvním titulu, minuly. Na druhé straně je na trenéra dennodenní tlak od vedení klubu, který je v Rusku opravdu enormní. Po každém tréninku a zápase se chodí zpovídat, proč dělal to, proč postavil toho... Přesto mi nikdo do sestavy nikdy nemluvil, to byla moje pravomoc. Oni řešili jen výsledky.

Zažil jste někdy hodně nepříjemný rozhovor?
V Kazani jsem měl první rok neomezenou pravomoc, druhý rok se však změnilo vedení a první věc, kterou manažer udělal, bylo, že mi dal najevo, že mě nechce. Vymýšlel si věci, aby mě dostal pryč. Všechno dělal za zády, nic upřímného, a tak když jsem odcházel, řekl jsem mu: Mohl jsi mi to říct rovnou a já bych šel. To v Jaroslavli byl přísný prezident, vše muselo klapat, nikdo neodporoval. Když přišel do kabiny, tak všichni seděli jako zařezaní, a kdyby špendlík spadl, byl by slyšet. Ovšem byl spravedlivý, všechno řekl do očí i ty nepříjemné věci. Choval se férově, ale taky uměl ze dne na den trenérům říct: Bohužel.

Trenér českého týmu Vladimír Vůjtek při utkání se Švédskem.

Trenér českého týmu Vladimír Vůjtek při utkání se Švédskem.

Vám asi ne, když jste získal dva tituly.
I mně. Pamatuji si, že jsme po prvním titulu na Vánoce vedli o tři body, on si mě zavolal a řekl, že když na Spartaku a v Omsku neuděláme body, tak mě vyhodí. Z prvního fleku! Díky bohu jsme vyhráli.

Co alkohol? Řada jednání se šéfy se bez něj v Rusku neobejde.
Nikdo mě nenutil. Ale po každém zápase zvali trenéři kolegy na občerstvení, kde jsme nějakou tu rumku - jak oni říkají - vodky vypili. Byl to zvyk. Před zápasem se s konkurencí nebavili, ale po něm se chodilo do kabiny domácích trenérů. Při té rumce se musí říct pár slov, a jelikož Rusové tvrdí, že Bůh miluje trojici, tak se daly tři vodky a šlo se na let domů. Mimochodem při té rumce jsem se seznámil s Tichonovem.

Jaký byl?
Velice příjemný člověk. Měl nálepku despoty, ale vždycky mi povídal: Vladimíre, říkají o mně, že jsem svině, ale co já mohl tehdy dělat? Kdybych svině nebyl, tak mě za půl roku vyhodí. Strávili jsme spolu několik večerů, jednou nás v Kazani k sobě pozval prezident Tatarstánu, kde jsme dlouho debatovali. Byl o dost starší než já, skoro bůh, k němuž jsem měl respekt, ale časem jsme se sblížili. Vždy, když mě viděl, usmíval se a my si povídali jako kamarádi. Za komunistů prostě musel žít s tou dobou a možná se musel tak ostře chovat proti své vůli.

Zajímal by mě váš vývoj vztahu k Rusku. Jste poválečné dítě, kdy tu byla euforie z osvobození, která se však postupně měnila v averzi, zvlášť po roce 1968.
Já nikdy neberu země jako celek. Beru lidi. A když jsem se setkal s Rusy, tak byli velice přátelští a pohostinní. O politice jsme se bavili vždy jen okrajově a oni sami říkali: To my neovlivníme. Jsou však strašně hrdí a na svou zemi nedají dopustit. Navíc Rusové obdivují autority. Lidi, kteří něco dokázali, ať už v politice, kultuře, či ve sportu. Když u nás přijde premiér na stadion, tak ho diváci klidně vypískají. Tam přijde gubernátor, všichni se postaví a tleskají. Možná to mají v sobě ještě z dob cara.

Trošku jste mi utekl od otázky. Jaké rozčarování jste jako 21letý muž prožíval při okupaci?
Byl jsem mladý, dva měsíce před Rusy jsem se vrátil z vojny a o politiku se zajímal okrajově. Věděl jsem, že jsme jejich država, a v podstatě chápal, že nás nemohou pustit. Že svět na to ještě není připravený. Čekal jsem, že to přijde, stejně jako nepustili Maďarsko v roce 1956.

Kdy jste byl poprvé v Sovětském svazu?
V roce 1977 na turnaji v Rize. A hned jsem poznal, že není všechno pravda, co nám o Sovětském svazu říkali ve školách. Jak je jednotný, jak jsou národy spokojené. Provázela nás nějaká studentka a já řekl: Vy Rusové. Ona se zasekla a jen zakřičela: My nejsme Rusové. Já pochopil, že i oni jsou v tom svazu násilím. A šok přišel o rok později.

Jak to?
Byli jsme v Moskvě a Volgogradu. Pořád nám doma říkali, že bude trvat 30 let, než Rusko doženeme, a já najednou viděl, že to oni nás budou 30 let dohánět. V obchodech nebylo nic, jen fronty. Vše se shánělo pod rukou. Poslíčci na hotelu nám projeli kufry, dali si stranou věci, které by chtěli koupit, a pak smlouvali o ceně, jestli jim to prodáme, nebo ne. Když viděli džíny, nabízeli majlant. Přišel jsem na Tverskou ulici, kde bylo pět pruhů na jedné a pět pruhů na druhé straně. A já se ptal: Proč to tady stavěli, když tu projede jedno auto za 10 minut? A dnes jsou tam zácpy celý den.

Čeští hokejisté oslavují vítězství na domácím Ruskem v rámci Channel One Cupu. V pozadí se spokojeně směje trenér Vladimír Vůjtek.

Čeští hokejisté oslavují vítězství na domácím Ruskem v rámci Channel One Cupu. V pozadí se spokojeně směje trenér Vladimír Vůjtek.

Neděsí vás to teď, když na MS bydlíte od haly 15 kilometrů?
Problémy budou a obavy jsou. Rusové to snad vyřeší policejními majáky a nějak se probijeme.

Když v roce 2001 přišla nabídka trénovat v Rusku, váhal jste?
Dva dny. Když mi to Jarda Jiřík nabízel, bral jsem to, že to vzhledem k podmínkám není myšleno vážně. Pak prezident Jaroslavle přiletěl do Brna, čtyři hodiny mě vyslýchal, jaký hraju systém, a následně řekl, ať si jdu vyřídit víza. Že on to sice nemůže rozhodnout sám, že musí jejich výbor, ale pak dodal: Neboj, jsem prezident, to bude dobré. A za tři týdny jsem jel podepsat smlouvu. Byl jsem v Rusku, aniž bych o něm něco pořádně věděl.

A tam čekala slavná baza.
Musel jsem ji držet, zrušit nešla. Ale ona není zase tak špatná. Dřív byla hodně zastaralá, ale postupně ji modernizovali, dnes je to tréninkové centrum jako na Západě. Ale v tu dobu potřebovali být ještě hokejisté v Rusku pod kontrolou. Třeba staří trenéři ji využívali pořád, domů hráče pustili jednou dvakrát za měsíc. Já to upravil, že jsme na ni jeli den před zápasem na večeři a po zápase jsem kluky pouštěl domů. Oni si toho vážili a já si je získal na svou stranu. Vedení jsem říkal, proč mají bydlet po deseti na pokojích, kde vrzají postele tak, že když se jeden otočí, probudí všechny. Přitom doma mají ložnice za milion. Ale před zápasem jsem je chtěl mít pod kontrolou.

Stávalo se, že by se někdo zapomněl a ráno to z něj bylo cítit?
To se stane i v Česku. Řekl bych, že to bylo v Rusku i u nás stejné. Dnes jsou však kluci zodpovědnější, než jsme bývali my. Na druhou stranu, když mají Rusové volno, tak se s tím nemazlí a dají si záležet. Ale když se hraje, docela se drží.

Trenér Vladimír Vůjtek (vlevo) a asistent Jiří Kalous na tréninku české reprezentace v Ostravě před zápasy s Ruskem.

Trenér Vladimír Vůjtek (vlevo) a asistent Jiří Kalous na tréninku české reprezentace v Ostravě před zápasy s Ruskem.

Několikrát jsme zmínili Jaroslavl. Co ve vás převažuje: vzpomínka na úspěchy, nebo tragédie, zvlášť když jste ještě pár měsíců před ní v klubu trénoval?
Občas si doma pustím video z finálových zápasů. Mám natočené výhry a i po těch 15 letech je to nádherné. Jenže zároveň si člověk vzpomene na kamarády, kteří v tom letadle zůstali. Svět truchlil za hráče, ale já znal maséry, vedoucího mužstva - to byli přátelé, my se navštěvovali. Znal jsem jejich děti, vnuky a najednou lidi, se kterými jsem trávil všechny volné chvíle, byli pryč. Vždyť já když jezdil do Ruska, tak hlavně do Jaroslavle, ale teď už nemám za kým, protože kromě manažera jsou všichni mrtví.

Nejspíš se vám mnohé vybaví i v pátek, když poprvé povedete českou reprezentaci na MS a hned proti Rusku. Ostrý start.
Ale mně se to líbí. Rusko bude nejsilnější mužstvo skupiny a je lepší je potkat na začátku a pokusit se o překvapení. Oni mohou být nadržení, přemotivovaní. Může to být šance, nemusí. Ale když se podíváme na historii posledních 30 let, tak domácí tým nevyhrává. Je to psychicky těžké a v Rusku zvlášť.

I o vás se kdysi mluvilo jako o možném trenérovi sborné, že?
Po druhém titulu v Jaroslavli, v roce 2003, byla v Rusku velká anketa lidí, kdo by měl reprezentaci vést, a já skončil druhý za Viktorem Vasiljevičem Tichonovem. Lidi mě dost uznávali a já si velice vážil toho, že jsem skončil za takovým trenérským velikánem. Ale už tenkrát jsem říkal, že bych to nevzal. Ruský národní tým patří ruskému trenérovi a ten tlak je tak velký, že nevím, jestli bych to zvládl.

Rusové by to nevzali?
Veřejnost tehdy ano, vycházel jsem i s bafuňáři. Po roce a půl mě většina ruských trenérů vzala mezi sebe a říkali, že nejsem cizinec. My se při těch rumkách vodky spřátelili. Mám štěstí, že i když jsem trénoval velké hokejisty jako Kovalenka, Bucajeva, Žitnika, tak se ke mně vždy hrdě hlásí. To potěší. Ale tlak na kouče u sborné bych nevydržel.

Autor:




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze