Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Volala jsem mu, ale on to nezvedal...

9 2004
Litvínov - "Šestnáctého srpna 2004. Zkouším od vzpomínek na ten den utéct, ale pořád se mi vracejí. Měla jsem na jednání do golfového klubu u Karlových Varů jet s ním. Ale říkal, že to vyřídí sám. Ještě se před odjezdem převlíkal. Kdybych ho o chvíli zdržela... Kdyby...," přemítá Liběna Hlinková.

Na odpoledne tady měl dohodnutý rozhovor pro noviny, takže jsem zůstala doma v Litvínově. Počítala jsem s ním na oběd. Ještě si pamatuju, jak mi od dveří mával. Já jsem zatím šla na masáž.

Tu schůzku si ve Varech dohodl na půl jedenácté. Ve čtvrt na dvanáct mi zvonil mobil, říkala jsem si v žertu: Už zase volá. Chvíli nedá pokoj! Jenže byl to ten pán, který na něj na golfu čekal.

Ptal se: Jste s Ivanem? Já povídám: Ne. V tu ránu jsem dostala strach. Po tom infarktu, co měl loni, jsem byla pořád v napětí. Bála jsem se. Kdykoliv jsem zaslechla záchranku, hned mě napadlo: Ježíšmarjá, snad se mu něco nestalo!

Teď jsem slyšela, že ve čtvrt na dvanáct do Varů ještě nedorazil. Tušila jsem, že se něco přihodilo. Okamžitě jsem Ivanovi volala, on to nezvedal. Kdyby někde uvázl v koloně, určitě by se sám ozval.

Ten pán z klubu telefonoval za chvíli, že pod kopcem je bouračka. To už jsem se rozklepala. Paní na masáži měla puštěné rádio, v něm hlásili, že nákladní auto narazilo do osobního.

Po pár minutách zase volal ten pán, že v tom osobním byl Ivan. Že ho odvezli do nemocnice. Už jsem nebyla schopná telefonovat. Ta paní, u které jsem byla, zjistila, že Ivan leží v Karlových Varech. Že je ve stabilizovaném stavu, že má luxaci kyčelního kloubu a zlomená žebra. A že nemáme dvě hodiny volat, protože probíhají vyšetření.

Necítila jsem se na to, abych řídila. Narychlo jsem sehnala švagra, aby mě do Varů odvezl. Plno lidí mi po cestě volalo. Říkala jsem jim: Všechno dobrý. Přemýšlela jsem, že bude muset pár týdnů nebo měsíc ležet. Bude hodně nervózní, že nepojede s reprezentací na Světový pohár.

Mezitím uběhly ty dvě hodiny, a tak jsem ještě jednou telefonovala do nemocnice. Oznámili mi, že ho odvezli na ARO. Už jsme byli skoro na místě. Nějakou dobu jsme nemocnici hledali. Pak jsem vystoupila z auta a syn mi do telefonu sdělil tu zprávu.

Přečetl si ji na internetu. Nevěřila jsem tomu. Pořád jsem si říkala, že to není pravda. Ale projela mnou strašná bolest. Neovladatelná. Chtělo se mi padat na zem...

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze