Už dlouho jej provází číslo 68. Nosí ho na dresu na počest pražského jara.
Osmašedesátka symbolizuje odpor vůči zločinné sovětské invazi, jež před šestatřiceti lety rozdupala demokratizační proces v Československu.
Teď s ní výjimečný hokejový útočník bude nastupovat v ruské lize za sibiřský klub Avangard Omsk.
Nemáte obavy, že by Rusové mohli tohle číslo brát jako národní urážku?
Pozor, já to s osmašedesátkou nemyslel proti Rusům, ale spíš proti komunistům. Jistě, kvůli tehdejším Sovětům jsme přišli o svobodu. Jenže to je politika a v ní je spousta svinstva.
Kdy jste si vlastně tohle číslo zvolil?
Po listopadové revoluci jsem si ho nalepil na přilbu a příští rok v létě jsem si ho vyžádal v Pittsburghu, kde jsem začal hrát NHL.
Kde se ve vás vzala ta nenávist vůči komunistům? Může za to historie vaší rodiny?
Určitě. Oba mí dědové přišli o majetek, zavřeli je. Naše rodina to neměla snadné. Odmítla vstoupit do JZD.
Odmítli se podřídit násilné kolektivizaci v zemědělství? Povídejte...
Děda s babičkou z máminy strany pocházejí z okolí Domažlic a Klatov. Najednou se u nich doma objevili komunisti, že všechno zabírají. Během hodiny se měli zabalit, směli si vzít jenom jeden batoh. Vyhnali je ze statku i z kraje.
A tak jste se dostali do Kladna?
Dědu zavřeli do Vinařic, což je odtud kousek. Rodina se přestěhovala za ním, bydlela kousek od věznice. Vlastně hned naproti. V Kladně pak máma potkala tátu.
A co příbuzní z otcovy strany?
Ti měli v podstatě stejný osud. Vlastnili obrovský statek v Pcherách u Kladna. Taky je hnali, směli si vzít jeden pytel. Vzal je k sobě dědův brácha z Hnidous. Jenže i tomu za tři roky všechno sebrali. Není divu, že naše rodina komunisty nesnášela.
Jak jste se o tom dozvěděl vy?
Babička mi to vyprávěla. Slyšel jsem to skoro pořád. Hodně času jsme strávili spolu, když jsem přišel ze školy, protože naši chodili i po práci na pole. Měla to na srdci, neměla nikoho, komu by to řekla.
Neměli třeba rodiče strach, abyste něco protistátního nevyprávěl ve škole?
Určitě. Oni přede mnou většinou radši mlčeli, aby nebyl průšvih.
Jenže vaše rebelství se ve škole stejně projevilo.
Ve dvanácti, někdy v roce 1984, jste měl za obalem žákovské knížky fotografii amerického prezidenta Ronalda Reagana.
Kde jste ji vzal?
Vystřihl jsem si ji ze sportovního časopisu Stadion. Ona to byla spíš parodie na Reagana. Dali k němu tanky, udělali z něj toho největšího grázla. Ale já tam ten obrázek měl pro štěstí. I jinak jsem si kreslil americkou vlajku, ty hvězdy a pruhy.
Co na to soudružky učitelky?
To víte, že jsem si tu fotku schovával, když jsem šel k tabuli. Ale párkrát ji viděly a přikazovaly mi, abych ji dal pryč. Tak jsem ji schoval a pak si ji tam zase vrátil.
Jak režim ovlivnil vaše dětství?
Já jsem se měl dobře. Hrál jsem hokej. Měli jsme už zase nějaké hospodářství. Prasata, pole. Maso, brambory i jinou zeleninu jsme měli vlastní. Nic jsme nepotřebovali. A místo kubánských pomerančů od Fidela jsem si radši dal naši hrušku.
Rodiče už pak neměli s vrchností problém?
Vlastně ani nevím. Myslím, že jsme leccos museli odvádět. Komunisti věděli, že je to zdravé maso, tak to snad chodilo rovnou jim.
Díval jste se jako kluk třeba na kreslený seriál Jen počkej, zajíci!, nebo jste výtvory komunistické kultury ignoroval?
Já nerozděloval pohádky na sovětské a ostatní. Bavil mě třeba Mrazík, vždycky jsem se na něj rád díval.
Z ruštinářky jsem měl strach
Několikrát jste líčil, že jste měl na střední škole trable s ruštinou. To byl taky druh protestu?
Kdepak. Ruština mi prostě neseděla. Na základce jsem se jí vůbec nevěnoval. Stačilo jenom dobře opsat z ruky slovíčka při písemce. Učitelka byla hrozně mírná.
Jak se to projevovalo?
Třeba nám na konci pololetí nadiktovala známky a my jsme si sami měli spočítat průměr. Byli tam machři s průměrem 4,2, co si nahlásili 2,3, a fakt dostali na vysvědčení dvojku! Já jsem si tohle nedovolil. Ani jsem to vlastně nepotřeboval.
Na stavební průmyslovce to však asi bylo horší, že?
Měl jsem individuální studijní plán, na školu mi při hokeji moc času nezbývalo. Třeba matiku jsem měl strašně rád, ale na ruštinu jsem nechodil, radši jsem zůstal na stadionu. Měl jsem z ruštinářky strach. A jednou jste při zkoušení měl přeložit pozdrav "Dobrý den!", načež z vás vypadlo "Guten Tag!"... (hlasitě se rozesmál) Páni, já měl vokno! Byl jsem úplně v háji. Měl jsem to na vysvědčení mezi dvojkou a trojkou. Učitelka mě chtěla přezkoušet, ale když mě slyšela, povídá: Dostaneš za tři a vypadni! Učitelé si mě občas docela vychutnali. Možná mi záviděli. Vždyť já v sedmnácti vydělával víc než oni!
Jak jste prožíval prvomájové a lampionové průvody? Chodil jste na ně vůbec?
Musel jsem. Tomu se nedalo vyhnout. Dokonce jsem stával v první řadě a držel nějakou vlajku, protože jsem měl největší sílu. Často mi vrazili korejskou nebo vietnamskou.
Líbily se vám tyhle slavnosti?
To se nedá říct. Hlavně mě při těch proslovech bolely ruce, byla to docela makačka. (smích)
Nesmírně vyhrocené bývaly hokejové zápasy Československo - Sovětský svaz. Lidi chtěli, abychom aspoň na ledě "naše mocné bratry" porazili. Prožíval jste to taky tak intenzivně?
Vůbec. Třeba slavnou trojku Makarov, Larionov, Krutov jsem docela obdivoval. Ale fandil jsem svým Finům. Prostě jsem si je vybral. I proto, že jim nikdo ve škole nepřál. Dokonce jsem mámu přinutil, aby mi ušila jejich vlajku.
A když jste na přelomu osmdesátých a devadesátých let nastoupil do reprezentace, rivalita mezi Čechoslováky a Sověty se ještě držela?
Už moc ne. Bylo to pryč.
Členství v KSČ? Za mnou nepřišli
Jak vzpomínáte na "sametovou revoluci" v listopadu 1989?
Vím, že jsme někdy po sedmnáctém měli hrát v Budějovicích. A na podporu stávkujících studentů jsme tam místo zápasu šli na demonstraci na náměstí, kde kapitáni obou týmů přečetli prohlášení.
Pohltila vás revoluční doba?
Tak moc zase ne. Pamatuju si hlavně na legrační věci. Třeba jak obránce Honzu Kruliše těsně před revolucí naverbovali do strany. (pobaveně) Dostal prostě příkaz. Zatímco ostatní houfně utíkali z KSČ, Honza do ní měl vstoupit. Měl mít dva soudruhy, co by se za něj jako za vhodného kandidáta zaručili, ale nikoho nemohl sehnat. Byl to tenkrát frajer, šel proti proudu! (nemůže se udržet smíchy)
Vás tohle agitování o rok minulo, že?
Oni by za mnou stejně nepřišli. Byli by asi dokonce rádi, že bych se jim tam nehlásil.
Změna poměrů vám však přinesla jednu obrovskou výhodu. Mohl jste svobodně vyrazit do NHL...
No vyšlo to úplně báječně. Měl jsem štěstí. Nemusel jsem čekat na povolení odejít do Ameriky do třiceti let jako hráči přede mnou.
V zámoří kdekomu slovanské národy splývají. Nebrali vás Kanaďané a Američané zprvu jako jednoho ze Sovětů?
To jo. Pro ně jsem byl komunista stejně jako Rusové. Ale mně to nevadilo.
Našel jste si v NHL mezi Rusy nějaké dobré kamarády?
Když jsem hrál v Pittsburghu, drželi jsme spolu my Češi, zatímco Rusové byli trochu zvlášť. Pak ve Washingtonu tolik Evropanů nebylo, takže jsme byli všichni víc pohromadě.
Teď se NHL kvůli hašteření hokejistů a majitelů klubů přerušila. Vy jste si vybral angažmá v Rusku - na Sibiři, ve vzdáleném Omsku. Proč?
Do Ruska mě to vždycky lákalo. Byl jsem předtím jenom v Moskvě, což se nedá se zbytkem země srovnat. Ale vždycky se tam ke mně chovali hezky.
Proč jste tedy neskončil v Moskvě?
Tamní kluby po mně chtěly, abych se jim upsal na celou sezonu, bez ohledu na to, jestli začne NHL. A já se chci hned vrátit do NHL, kdyby se spory urovnaly. S Omskem v tom nebyl problém.
Hlásíte se k pravoslavné víře. I proto jste chtěl do Ruska?
Takhle jsem o tom nepřemýšlel. I když i z toho důvodu je určitě fajn, že budu v téhle zemi. Občas zajdu do kostela, dává mi to sílu. Ale nerad bych o tom dál mluvil. Je to moje věc.
Ruským národním nápojem je vodka. To ale není nic pro vás, že?
Ne, já alkohol skoro vůbec nepiju, nechutná mi, nemusím ani naše pivo.
V Rusku nyní dávají hokejistům obrovské finanční částky. Přivábili vás na miliony dolarů?
Peníze jsou důležitá věc, to nebudu zastírat. Ale já bych si rád vyzkoušel ruský hokej, život tady. Teď mám poslední šanci, zvlášť když nemám rodinu. Do nějakých šestatřiceti budu hrát v Americe, a až se odtud vrátím domů, do Ruska už nepůjdu.
Co vás ještě přimělo opustit Kladno, kde o vás bezvadně pečovala maminka, kde vás fanoušci velebili jako boha a kde jste znal všechny spoluhráče?
Až skončím s hokejem, můžu třicet let doma ležet a spát. Lidi vyrážejí do světa, ačkoliv nemají žádnou jistotu. Holka letí do Anglie dělat servírku, aby se naučila řeč... I když nemá skoro žádné peníze.
Jenže vy asi nejste v Rusku, abyste studoval jazyk, ne?
To ne. Ale nedávno jsem viděl film Troja. Achilles váhal, jestli má jít na tažení do Troje. Radil se s matkou, která viděla do budoucnosti a řekla mu: Když zůstaneš doma, budeš spokojený, budeš mít krásné děti. Pokud se vydáš do Troje, zahyneš, ale tvoje jméno bude znát celý svět. Já nehodlám dobývat svět, jenom chci vědět, jestli se prosadím i v Rusku.
Stejně musíte být dobrodruh, že jste se trmácel do neznáma na Sibiř, kam kdysi vládnoucí třída deportovala vzpurné rebely? I komunisté sem posílali odpůrce svého režimu...
No právě proto do tohoto vyhnanství třeba patřím... (smích) Možná tady na mě něco čeká.
JAROMÍR JÁGR
Narodil se 15. února 1972 v Kladně. Kvůli kariéře přerušil studium na stavební průmyslovce, nedávno si dodělal maturitu. Od osmnácti hraje v zámoří profesionální soutěž NHL. Postupně se stal nejlepším hokejistou na světě. Působil v klubech Pittsburgh Penguins, Washington Capitals a New York Rangers. Coby nejlépe placený hráč planety vydělával v Severní Americe 11 milionů dolarů ročně. Jenže v NHL v současnosti kvůli sporům majitelů s hráči panuje výluka. S českou reprezentací vyhrál Jaromír Jágr olympijské hry v Naganu 1998. Je svobodný, bezdětný. Jeho otec je šéfem kladenského hokejového klubu, za který Jágr junior letos na podzim válel v domácí extralize.
 Jaromír Jágr pózuje se svým novým dresem Omsku |
