Kontrolovali fanoušky během každého našeho zápasu. Hráli jsme dvě utkání proti SSSR. Jednou jsme remizovali, podruhé vyhráli. Nechali jsme na ledě každý o něco víc než obvykle. Kvůli vyprodanému stadionu i za rok 1968.
Druhý zápas se mi povedl, připsal jsem si dvě asistence. Jednou jsem přihrával Vencovi Nedomanskému a on to trefil parádně z první. Pak jsem vyjížděl z rohu, objel branku a nahrál Ríšovi Fardovi před prázdnou. Slavení titulu nebylo nijak bouřlivé.
Večer jsme si sedli do průhonické koliby, přišli za námi umělci a do noci jsme to rozebírali. Druhý den jsme se probudili a rozjeli jsme se každý domů. Odměna za titul? Žádný zázrak. Kolem deseti tisíc korun. A poukaz na přednostní koupi žigulíka.
Lidé byli hrozně vděční. Původně mělo být mistrovství v Praze už v roce 1969. Nakonec se hrálo ve Stockholmu, bylo to příliš brzy po „srpnu“. Snad to tak bylo kvůli bezpečnosti i dobře. Bůh ví, co se mohlo přihodit.
Hráči v nároďáku měli od politiky povětšinou klid. Mě nikdy moc nezajímala. Chtěli jsme hrát a vyhrávat. Nemá cenu se rozptylovat. To pak jde váš výkon dolů. Já byl navíc mladý. Politika mi zasahovala do kariéry až později.
Třeba před olympiádou v Lake Placid 1980 mě někdo udal, že chci v Americe zůstat. Celou dobu mě hlídali. Já to nechápal, dozvěděl jsem se to až po návratu domů. Snad to ani nebylo kvůli politice. Spíš se někdo další chtěl místo mě dostat do nominace.
