Na přelomu února a března byl český hráč zraněný, dával se dohromady z otřesu mozku a věděl, že s Arizonou už žádnou „díru do světa“ neudělá.
A tak se mu v hlavně honila alespoň myšlenka, že by si mohl zahrát na světovém šampionátu v Praze. Třeba i s bratrem Milanem, útočníkem Ottawy.
Najednou mu ale zvonil telefon a klubový manažer na druhé straně oznámil: „Vyměnili jsme tě do St. Louis.“
Udivilo ho, zvlášť když byl na „neschopence“, trochu i zastrašilo. „Bál jsem se, abych tady vůbec hrál. Je tady devět beků a já vůbec netušil, jak to budou točit.“ Jenže jen se uzdravil, přísný kouč Hitchcock ho zařadil do sestavy a naordinoval mu v průmětu 20 minut na zápas, což je statistikou, kterou Michálek ocení úsměvem a slovy: „Věří mi a mně se daří.“
Dokonce tak, že ač je spíše mužem, který skáče do střel a v jejich blokování patří k extratřídě, tady najednou dal v sedmi posledních zápasech dva góly, což je jeho obvyklý průměr za celou sezonu. A úspěšnost střely se mu při angažmá v Blues drží nad 14 procenty, zatímco obvykle se pohybuje kolem tří čtyř.
Člověk si najednou vzpomene na světový šampionát 2013, kde byl Michálek se třemi góly překvapivým tahounem Česka. „Já se vždycky najednou zblázním a je ze mě střelec... Je to ale o štěstí, protože jsem párkrát poslal nějakou žabku na bránu, odrazilo se to třikrát od hokejky a byl z toho gól. Ale je to jedině dobře, protože mi to pomůže k sebevědomí i lepší pozici v týmu. Jen doufám, že nebudou ode mě čekat gól v každém zápase, protože to určitě nejsem já.“
V St. Louis je sám, rodina zůstala ve Phoenixu, i proto, že Michálkova budoucnost je do určité míry nejistá. Po sezoně mu končí smlouva, což byl i důvod, že se ho Arizona „ráda“ zbavila. On však za výměnu děkuje. „Mám šanci bojovat o Stanley Cup ve výborném týmu, což je sen každého kluka v NHL. Nemůžu si stěžovat vůbec na nic.“
Už jednou ale byl v klubu s ambicemi. Dva roky hrál v Pittsburghu, který je rok co rok díky Crosbymu a Malkinovi adeptem na triumf v NHL. Jenže za Michálkovy éry se Penguins vždycky z play-off poroučeli v prvním kole.
„Ambice jsou fajn, můžeme o nich mluvit, protože tým máme silný a můžeme být hodně sebevědomí. Takže cíl je jasný - všechno vyhrát. Jenže stejně jako my bude na prahu play-off myslet dalších 15 klubů a zvlášť u nás v Západní konferenci je strašně moc silných týmů. Už to první kolo bude strašně těžké,“ říká opatrně 32letý bek.
Proto se nabízí otázka: Kdyby snad ono první kolo nepřišlo, přiletěl by na světový šampionát do Prahy?
Následuje nejistá odpověď: „Nerad bych spekuloval. Jsem tu bez rodiny, končí mi smlouva, takže by se vidělo, až kdyby to nastalo... Vím, že obránců tolik nemáme, ale zase je to šance pro kluky z Evropy. Věřím, že i beze mě tým uspěje. Hrajeme doma a bude to svátek pro lidi.“
