„Myslím, že se najde někdo, kdo mě překoná,“ věští Leška, který v 39 letech přenechal svoje místo ve zlínské šatně mladším.
Vy jste ale do zámoří v devatenácti šel do juniorského týmu Flint Generals.
Zkoušel jsem to tam, ale když hráč nedostane správnou nabídku nebo příležitost, nic nenadělá.
Neseděl vám zámořský styl hokeje?
Když je člověk mladý, tak se na systém adaptuje lehce. Neřešil bych, jestli mi zámořský hokej seděl, nebo ne. Něco jsem odehrál, pak jsem se po roce vrátil. Šance jsem dostával, ale chtěl jsem hrát seniorský hokej a tam jsem možnost nedostal.
Jak vzala vaše rozhodnutí rodina?
Jako fakt, se kterým se nedá nic dělat. Ani kluci (Leška má dva syny – pozn. red.) to nijak neprožívají, berou to normálně.
Jaké jste měl v jejich věku cíle?
Jako každý mladý kluk jsem tehdy chtěl do NHL. Nikdo by neměl mít nižší cíle.
Mrzelo vás hodně, že to nevyšlo?
Bylo to v hodně mladém věku, když jsem na NHL myslel, nebylo mi ani dvacet. Ale postupně se s tím člověk smiřuje. Beru realitu takovou, jaká je. Fakt tam hrají jenom ti nejlepší.
909 bodů za 281 gólů a 628 asistencí nasbíral Leška v extralize. Nikdo nesvedl více. 596 duelů v kuse dělá z Lešky železného muže extraligy. Celkem jich zvládl 1 156. |
Čekat se vám nechtělo? Třeba zlínský obránce Jordán se léta protloukal na farmě, než si řekl o NHL.
Jordy, to je něco jiného. Ti, co se prosadí do NHL, jsou draftovaní. Většinou mají podepsané smlouvy, můžou jít na farmu. Kdežto já jsem ani nebyl draftovaný. Člověk tam nemůže stát a říkat: já chci hrát hokej, když o něho není zájem.
V české reprezentaci jste se jen mihl ve 25 duelech. Neštvalo vás to, když jste patřil pravidelně mezi nejproduktivnější hráče extraligy?
Mrzí mě to, ale když se podíváme na dobu, kdy jsem hokej hrál, tak to byla zrovna zlatá česká generace. Bylo velice těžké se dostat do nároďáku. Byli tam centři jako Dopita, Reichl, Patera a spoustu dalších kvalitních. Musel bych být lepším, a to jsem nebyl. Nemám problém si přiznat, že jiní hráči jsou lepší než já.
U soupeřových fanoušků máte nálepku hráče, který simuluje. Jak jste se s tím vyrovnával?
Pověst se nesla z minulosti. Když jsem s hokejem začínal, tak styl hokeje byl jiný, a když to řeknu blbě, tak si hráči k faulům občas pomáhali. Posledních deset let se už píská skoro všechno. Snažil jsem se nad tím povznést. Naši fanoušci na někoho pokřikují a také to nemá opodstatnění.
Čeho si ve své kariéře nejvíce ceníte?
Dvou titulů, které jsme tady ve Zlíně vyhráli. I tím, že je dělilo deset let, nemůžu říct, že by první byl hezčí. Z obou jsem měl stejnou radost.
Ale ten loňský byl překvapivý, ne?
Největší favoriti na titul jsme nebyli, ale měli jsme dobrý tým, i základní část jsme odehráli dobře. Nedá se říct, že by se to nečekalo.
Co pro vás znamenají vaše extraligové rekordy?
Na statistiky jsem moc nehleděl, ale cením si jich. Nějaká vizitka kvality to je. I tréninků jsem vynechal málo.
Není paradox, že jste kariéru uzavřel kvůli zdraví, na které jste se mohl vždy spolehnout?
Problém s kolenem mám až poslední rok. Noha mě začala bolet na konci minulé přípravy. Do té doby to bylo v klidu, od té doby se to táhne. Pořád jsem to šolíchal, abych mohl hrát. Bral jsem prášky na bolest.
Není symbolické, že končíte po sezoně, kdy jste se definitivně rozešel se svým hokejovým dvojčetem Balaštíkem?
Asi to tak mělo být. Jarda je mladší a třeba ještě někde bude hrát, i když takové zprávy od něho nemám. Doteď mě mrzí, že v průběhu sezony odešel. Ale ve své situaci udělal tu nejlepší možnost, co mohl.
Zároveň s vámi skončil kapitán Čajánek. Nemáte strach, co bude s týmem?
Papírově vypadá slabší. Ale hokej je týmový sport a vždycky bude rozhodovat kolektivní výkon. Zlín nebyl HC Leška ani HC Čajánek. Kluci budou mít zvýšenou motivaci, semknou se a zvládnou to. Věděli, že tahle situace dříve nebo později nastane. Roli centrů by po nás měli převzít Roman (Vlach) s Holasem (Holík).
