Pomlácení a belhající se chlapi, obložení pytlíky s ledem. V zámořských hokejových kabinách to při play-off vypadá trochu jako ve vojenských lazaretech. Novodobí válečníci prahnoucí po vítězství se obvykle řídí heslem: „Dokud můžu chodit, můžu hrát.“
A když už někdo ze zdravotních důvodů vypadne ze sestavy - jako teď ve finále Tomáš Hertl - nejspíš ho netrápí jen záděrka či rýmička.
V třetí partii San Jose vs. Pittsburgh český útočník první lajny Sharks chyběl. Ani do čtvrté kvůli újmě v dolní půlce těla nenastoupil. „V prvních dvou zápasech byl možná naším nejlepším hráčem,“ posteskl si kouč Peter DeBoer.
Hertl se na finále těšil jako děcko na Ježíška. Kdyby to jen maličko šlo, hned by se hlásil o návrat do týmu. Jakmile si hokejista představí sám sebe se stříbrným pokladem v náručí, zapomíná na bolest. V kronikách se skrývá řada příkladů.
1952. Montrealský idol Maurice Richard v sedmém finále proti Bostonu zmizel ze scény s otřesem mozku a krvavou ránou. Poté se vynořil ze zákulisí a dal rozhodující gól.
1964. Obránce Bobby Baun zblokoval ránu Gordieho Howea, jež mu přerazila nohu nad kotníkem. Nechal si ji umrtvit a zavázat, načež skóroval v prodloužení.
1994. Vancouverský kapitán Trevor Linden táhl mužstvo v sérii proti NY Rangers s polámanými žebry.
1999. Ani fraktura zápěstí nevyřadila tahouna Mikea Modana z Dallasu z řeže s Buffalem.
Hazard s vlastní pověstí
Případů obyčejného hrdinství by se ve Stanley Cupu dalo vypátrat požehnaně i v nedávné minulosti.
Letící puk vytloukl sedm zubů obránci Keithovi z Chicaga, jenž si odskočil na ošetřovnu a pokračoval v boji. „Jsou to jen zuby,“ pravil.
Lucic z Bostonu se rval i se zlomeným palcem na noze, Brown z Los Angeles s přetrženými vazy v koleni, McDonagh z Rangers s prasklou kůstkou v chodidle.
„Můj parťák Tyler Johnson loni ve finále hrál se zlomeným zápěstím, i když vůbec nemohl střílet,“ pravil v pondělí Ondřej Palát z Tampy. „Píchání injekcí proti bolesti před zápasem je v play-off docela běžná věc.“
Hrdost a touha po triumfu u hokejistů dál tlačí už tak posunutý práh bolesti. Duše ve vřavě mezi mantinely vítězí nad tělem. S podporou lékařů své trampoty tají, aby se o nich nedozvěděli soupeři a do slabého místa je nepraštili. Až po sezoně o nich - aspoň někdy - promluví.
No není to pošetilé? A riskantní? Vlastně ano. Ze zdravotního hlediska. A taky z toho profesionálního.
Na jaře 2002 si centr Robert Reichel natrhl kolenní vazy. „Zvládneš to, Rábrt?“ ptali se ho v Torontu před prvním kolem. Chrabře kývl. Ani on nebyl nějaká slečinka.
Jenže na ledě se trápil. Noha bolela. V osmnácti střetnutích posbíral pouhé tři body (0+3). „Jezdil jsem na jedné noze,“ líčil v knize Kapitán zlaté generace. „O tu druhou jsem se nemohl opřít, na svoje ostré brzdy a rychlé starty v rozích jsem musel zapomenout. Hazard s vlastní pověstí se mi vymstil.“
Jágrův statečný čin
Fanoušci i novináři do něj tepali: „Nebruslí, nesnaží se, nebojuje.“ Hnětlo ho to. Ale dokud se hrálo, pravdu říct nesměl. A když Leafs vypadli, už to zajímalo málokoho. „Kdybych se v klidu vyléčil, vyhnul bych se řadě potíží,“ vzpomínal.
O rok později podobné mučení snášel Jaromír Jágr ve Washingtonu. Jen pár vyvolených vědělo o jedné nezahojené zlomenině.
„Hrál s frakturou zápěstí,“ líčil ve své biografii Ted Leonsis, majitel Capitals. „Ruku měl jen zatejpovanou. Šli jsme proti Tampě, která byla stejně dobrá jako my a vyřadila nás. Lidé křičeli: Jágr je mizera, zkazil play-off. On přitom sotva držel hokejku. Jen to, že skočil na led, byl od něj statečný čin.“
Rozum velí: Neblázni. Srdce, ten velký pokušitel, našeptává: Nebuď srab, to dáš! Přece nebudeš dřepět na tribuně, když se hraje o pohár. Někdo ti zabere místo!
Občas neexistuje správná volba, o čemž se před devatenácti lety v Buffalu přesvědčil brankář Dominik Hašek. S pochroumaným kolenem odstoupil ze série s Ottawou.
„Zdraví je pro brankáře klíčové,“ tvrdí. „Není nic horšího, než když nemůže chytat, jak je zvyklý. Pak v důležité chvíli prostě neprovede zákrok, jak je potřeba.“
Ale komentátor z Buffalo News jej obvinil, že sabotuje úspěch Sabres kvůli neshodám s koučem Tedem Nolanem. Byl z toho poprask.
Tažení za Stanley Cupem vážně není pro slečinky. Bolí. Drásá. Zmáhá. A přece Tomáš Hertl tolik dychtí po šanci ještě se do něj zapojit.
