Byla by to pikantní chvíle. Dva hrdinové z Nagana ještě jednou opráší kariéru a vyrazí do boje ve čtvrtfinále české extraligy. Ale tohle přání se fanouškům v sérii Plzně s Litvínovem nesplní. Tedy možná částečně.
Obránce Jiří Šlégr v 41 letech už pár týdnů dře na ledě, je zapsaný na soupisce Vervy. Zkouší, co vydrží jeho bolavá záda. To další bek, plzeňský Jaroslav Špaček, jakékoliv spekulace o návratu rezolutně odmítá.
"Hokej už jen za staré pány, to mi úplně stačí," říká 39letý Špaček, olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa. Přitom extraligovému ledu je blízko, od podzimu pomáhá v Plzni koučovat obránce.
Přemlouvají vás v kabině hodně, abyste to ještě zkusil?
Pořád. Prý kdy už se obleču a naskočím do toho. Ale ne, určitě ne! Víte, jako hráče už mě hokej přestal bavit, nemám mu co dát. A taky si dobře vzpomínám na to, jak mi bylo v osmnácti, když v mančaftu byli starší obránci.
Byl jste na ně naštvaný?
Byl tam pocit, že kvůli nim já hrát nemůžu. A to jim bylo dvaatřicet (smích). Teď jsou v Plzni taky mladí kluci okolo dvaceti a já bych jim místo vzal? Ne, to nechci, už jsem na druhé straně.
Dobrá, jak se cítíte jako trenér?
Hokej sleduju jinak, na tréninku i při zápasech, kdy sedím v hledišti. Při konkrétních situacích se snažím vžít do role hráče, jak bych se v té chvíli zachoval. Pak si s klukama sedneme, koukneme na video. Já chci znát jejich názory. Jak myslí, proč se zachovají tak a tak. Snažím se je pochopit, pomoci, případně i změnit jejich myšlení, aby to pomohlo celému týmu.
Máte pocit, že to funguje?
Mám. Od začátku sezony je tam posun k lepšímu. Jistě, teď je problém, že závěrečná fáze základní části Plzni nevyšla. Ale já se na to dívám komplexně. A věřím, že to v play-off bude dobré.
Máte za sebou dny plné emocí, vzpomínky na 15 let od zlatého Nagana. Jak jste si to užíval?
Skvěle! A když jsem u televize sledoval záznamy jednotlivých zápasů, byl jsem při tom nervózní. Slza už mi neukápla, ale zavzpomínat si pak přímo s klukama v Praze bylo moc krásné.
Jak vám Nagano změnilo život?
Nastartovalo kariéru pro NHL. Už předtím jsem měl štěstí, když si mě Hakan Loob vyhlédl v Plzni a vzal do Färjestadu. Dostal jsem se do skvělého mančaftu, kde nebylo jednoduché se prosadit. I to mi pak pomohlo. Po Naganu se ale otevřela cesta do NHL. Při draftu mi pomohl Sláva Lener a pak už se to rozjelo...
Byl jste hodně nervózní předtím, než kouč Hlinka oznámil nominaci na olympijské hry?
Nebylo to úplně dané, ale s Frantou Kučerou jsme objeli všechny turnaje Euro Hockey Tour. Věděli jsme, že Ivan má ideu namíchat tým z kluků z Evropy a z Ameriky. Věřil jsem, že když vezme beky z Evropy, tak to bude dvojice a já s Frantou. Věděl, co od nás čekat.
Mimochodem, ve Švédsku jste tehdy často jezdil samostatné nájezdy. Troufl byste si i na ty v Naganu proti Kanadě v semifinále?
Ivan Hlinka věděl, že je docela umím. Ale bylo mi čtyřiadvacet a to by asi nebylo dobré, tam na ně byli jiní borci. Já dostal důvěru až později, na mistrovství světa.
Co se vám nyní, při vzpomínání na Nagano, vybavilo nejvíc?
Samozřejmě oslavy. A taky tehdejší styl hokeje. Dnes by byla pořád trestná lavice plná, tehdy se skoro nic nepískalo, hrálo se pořád pět na pět. A zaskočilo mě, že se tehdy ještě hrálo na červenou čáru.
Sledoval jste u televize zápasy i se svými dvěma malými syny?
Jistě. A mladší pořád říkal: Táto, tys měl vlasy!
