„Říká se, že tohle pravidlo nefunguje, tak uvidíme. Třeba u mě platit nebude,“ usměje se 45letý Král.
Vladimír Růžička je příkladem, že to jde. I on byl produktivním hráčem, ale jako trenér vyznává spíš defenzivu. Co vy?
V dospělém hokeji se od ní většinou všechno odvíjí. Samozřejmě chci hrát v Pardubicích aktivní hokej, ale bez dobré obrany se nevyhrává. Těžko může někdo čekat výsledky 7:5, to už moc není. První předpoklad je zvládnout obranné a střední pásmo, co se týká bránění, a pak teprve přijde nástavba. Útok a improvizace je většinou na hráčích.
O Růžičkovi se říkalo, že byl trenér už jako hráč. Že všechno dirigoval, že to měl v krvi. Také jste takový?
To ne, ale myslím, že hráči, kteří táhnou mančaft a jsou lídři kabiny, to v sobě musí mít. Kabinu řídí trenér, ale samozřejmě si ji řídí i nejzkušenější hráči. Bez toho by to nefungovalo.
Působíte jako trenér, který neumí zařvat. Nebo se pletu?
Zatím nejsem takový, že bych řev dokázal uměle vytvořit. S tím se musí člověk asi narodit. Ale samozřejmě se někdy vytočím a zařvu. Ovšem je pravda, že budu spíš klidnější trenér, mám filozofii řešit všechno v klidu. Zažil jsem spoustu trenérů a ti tvrdí a despotičtí mi neseděli.
Proč se neprosadil v repre?Richard Král byl výjimečným hráčem v extralize, ale nikdy se výrazněji neprosadil v reprezentaci. Jak si tenhle nesoulad s odstupem času vysvětluje? "Měl jsem to prostě nastavené trošku jinak. V té době bylo hodně dobrých nebo dokonce top hráčů. To byla neskutečná éra, která se bude těžko opakovat. Byl jsem zvyklý hrát v každém mančaftu první druhou lajnu, abych měl pocit, že to na mně stojí. Byl jsem schopný rozhodovat zápasy, ale neuměl hrát třetí, čtvrtou lajnu. Proto to nefungovalo." Král dobře ví, že ho někteří kritizovali s tím, že reprezentovat je čest, přesto říká: "Šest minut za zápas ve čtvrté lajně, to nebylo pro mě." A že může litovat, že se narodil v blbé době? Kdepak, s tím na něj nechoďte, protože "i tak jsem prožil krásnou hokejovou kariéru a nic bych na ni neměnil." |
Jak důležité je ke každému přistupovat jinak?
Je potřeba s klukama hodně mluvit, poznat je. Každý hráč je jiný a každý potřebuje jiný přístup. Proto říkám, že řvát na někoho je nesmysl, protože se sesype. Na někoho je naopak někdy potřeba zvýšit hlas. Ale my jsme s Markem Zadinou u týmu krátce, pracujeme na tom. Uvidíme, třeba za měsíc za dva budeme chytřejší, protože poznat kabinu po 14 dnech nejde.
A jak jste se vůbec sžil s novou funkcí?
Samozřejmě je to něco jiného než u mládeže. Tlak je tady daleko větší. Myslím, že šest zápasů na otrkání stačilo, teď už se to zaběhlo. Snad to bude fungovat.
Jako trenér máte malé zkušenosti. Bylo těžké vzít nabídku z extraligy?
Jednoduché rozhodování to nebylo... Spíš jsem nedostal na výběr, bylo nám oznámeno, že jdeme k prvnímu týmu. Ale taková nabídka se neodmítá.
Byl jste překvapený, že se vedení obrátilo na vás?
Samozřejmě mě to překvapilo. Na důvody se musíte zeptat generálního nebo sportovního manažera, ti by vám řekli, proč se takhle rozhodli. Já vím, že vedení chce, aby v klubu dělalo co nejvíc Pardubáků, tak možná proto sáhli po mně.
Bál jste se?
To ne, ale s Markem jsme do toho šli s určitým respektem. V prvních zápasech proti nám stáli trenéři jako Pepa Jandač, Lojza Hadamczik, teď přijel Růža. To jsou trenérské kapacity. Ale někdy se začít musí, tak proč to nezkusit.
Jaké jsou vlastně vaše trenérské zkušenosti?
Jeden rok jsem dělal asistenta Markovi, pak čtyři měsíce hlavního trenéra v juniorce. Chviličku jsem byl u mladšího dorostu v Třinci, ale to bylo jenom na výpomoc. Na druhou stranu se pohybuju 25 let v hokeji a nějaké zkušenosti z toho člověku zůstanou.
Vycházíte jen ze svých zkušeností na ledě?
Čerpám od trenérů, kteří mě vedli. Vždycky jsem si říkal, co bych na jejich místě dělal, a co ne. Dost trenérů mi říkalo, že by mi v uvozovkách přáli hráče, jako jsem byl já. Ale vážně: je jasné, že nikdo nemá rád dřinu a já byl stejný. Jenže vím, že je to potřeba. A taky vím, jak se u toho hráči někdy cítí a snažím se to zohlednit. Čerpat se dá i z internetu nebo trenérských seminářů.
Richard Král tvoří s Markem Zadinou nerozlučnou dvojici. Rozuměli si na ledě, shoda panuje i na střídačce
Jste jen o rok a půl starší než Jágr. Není vám líto, že už nehrajete?
Na ledě raději bruslím, než abych stál někde u mantinelu, mám v sobě to nutkání. Ale už bych se nevrátil. Jednou jsem skončil a hotovo. Loni mě lákali do nižších soutěží, jenže já bych se už nedonutil trénovat.
Nehecovali vás v Pardubicích po prvních zápasech?
Vůbec ne. Bez tréninku to nejde. Rok a půl jsem netrénoval, to se hrát nedá.
Co s vámi dělalo, když jste v Pardubicích nastoupil, a výsledky byly pořád špatné?
Nebyl čas o tom přemýšlet. V prvním zápase jsme měli Spartu, odehráli jsme ho celkem dobře. Jenže nás porazil Jarda Hlinka, který vytvořil tři ze čtyř gólů. Projevilo se tam plus, které v něm Sparta má. Na rozjezd jsme měli těžké soupeře: Brno, Hradec a Sparta nejsou mančafty, na kterých se dá chytat. Jsem rád, že jsme zvládli dva domácí zápasy s Bolkou a Chomutovem. Snad nás to nastartuje a uděláme body i venku.
Zlepšila se celková atmosféra?
Nevím, jestli mezi fanoušky, protože noviny ani žádné chaty nečtu. Sleduju kabinu, tam se nálada zvedá, někteří hráči se zklidnili. Jsem rád a věřím, že to bude fungovat.
Zmínil jste Hlinku: co říkáte na to, jak staří hráči pořád vládnou?
Letos bych to zrovna neřekl. V Plzni hraje první lajnu Kubalík s Indrákem, Réway vedl bodování. Letos jsou po dlouhé době vidět mladší, třeba Liberec jich má také dost. Nebo plzeňský Jeřábek hraje výborně. Ale když jde do tuhého, tak ti hráči jako Hlína zápasy rozhodují, to je pravda.
Jste typ trenéra, kterým chce mladým dávat šanci?
Je potřeba to namíchat tak, aby mužstvo fungovalo. Nesmíte mít úplně mladý mančaft, ale ani starý. Ideální je to namixovat tak, že hraje střední generace, starší hráči do toho dají zkušenost a mladí dravost. Mladí se po boku starších vyhrajou a za rok dva mohou patřit k oporám.
„Asistenta mi přidělili!“Rozhovor s Richardem Králem probíhal v jeho trenérském kamrlíku na stadionu v Pardubicích. Bylo krátce po tréninku a jeho asistent Marek Zadina po chvíli přišel do půli těla ze sprchy. V tu chvíli se nešlo nezeptat: "Jak důležitý pro vás je?" Logicky následoval smích a odpověď: "Neskutečně. On mě to vlastně všechno naučil." V odpovědi byla pochopitelně ironie. Stejně jako v reakci na dotaz, že by byla vlastně neúcta, kdyby si ho k sobě nevzal: "Oni mi ho přidělili!" S vážnější grimasou pak Král ještě dodal: "Ale ne, strávili jsme spolu poslední dva roky, takže to vyplynulo. Vyhovujeme si, jsme kamarádi a myslím, že nám to bude fungovat dlouho." |
Pardubice v novém miléniu patřily ke špičce, získaly tři tituly, ale v posledních letech uvadají. Čím to je?
Tohle těžko popíšu, protože jsem byl 4 roky v Polsku a v Pardubicích jsem druhý rok. Ale obecně platí, že jsou ve sportu sinusoidy, nikdo nehraje deset dvacet let na špičce. Snad s výjimkou Barcelony a podobných týmů. I Chelsea a Liverpool hrají jinde, než jsou zvyklí.
Berete to tak, že máte za úkol Pardubice zvednout?
Určitě to není otázka pár zápasů. Chceme stabilizovat výkony a postupně tým zvedat. To bude trvat měsíce, možná i pár sezon. Jde to vyřešit nákupem hráčů, ale touhle cestou jít nemůžeme. Jako spasitele mě nikdo nemůže brát.
Přesto se pár pozitivních reakcí na vaše jmenování objevilo. Třeba pan Hadamczik řekl, že by vám měli v Třinci postavit sochu. Potěšilo vás to?
Určitě to potěší. S Markem jsme pod Lojzou hráli iks sezon, myslím, že s námi byl spokojený. Věděl, co od nás může čekat a nějaký názor na nás má. Jsem rád, že je takhle pozitivní.
Dokázal byste srovnat, jak se od dob, kdy jste válel, změnila extraliga?
Strašně. Nedávno jsem viděl sestřihy ze sezony 2001/02 a 2002/03. Ten hokej je naprosto někde jinde. Od výstroje, vybavení gólmanů přes styl pískání - dříve hákování bylo běžné, dneska neexistuje. Deset let v hokeji je strašná doba. Když jsem se nedávno díval na penalty, které jsme jeli s Olomoucí před dvaceti lety, tak byla skoro parodie na hokej. Výstroj, gólmani, hokejky, všechno šlo strašně dopředu. To se vůbec nedá srovnávat.
I příprava?
Ta se úplně otočila. Za nás to byly drastické přípravy, čtyřstovky, hodně vytrvalost, což se dneska prakticky nedělá. Je tam víc silovějšího přístupu, dynamiky, odrazovky, intervalového cvičení. Kdo dnes nemá v hokeji první čtyři kroky, ten je skoro ztracený.
Kam se hokej může ještě vyvíjet, když se zdá, že jsme na hranici lidských možností?
Vždycky se něco najde. Slyšel jsem, že v Americe chtějí zvětšovat branky, aby padalo víc gólů. Parádní věc pro lidi je prodloužení tři na tři. Hra se přelévá ze strany na stranu a je k vidění spousta obrovských šancí. Uvidíme, co ještě přijde.
