Ještě před válkou, v únoru 1939 v Curychu, porazili Belgii 8:1. Pak čekali 70 let, než se vrátili na mistrovství světa. A ještě dalších sedm trvalo, než na něm znovu maďarští hokejisté vyhráli. Tu radost, která vybuchla v sobotu večer v Petrohradě, tak lze pochopit.
Byla intenzivní. Bezprostřední. A hodně dlouhá.
Na mistrovství světa, kde se hraje mnoho nerovných duelů rozhodnutých už před úvodním buly, vlétl maďarský úspěch jako příjemné osvěžení.
Vítězství 5:2 nad Běloruskem se slavilo jako medaile.
„Mám teď husí kůži,“ líčil útočník Csanad Erdely.
Oči měl vlhké. Radost mu do nich vhnala slzy.
„Máme skvělý pocit, že jsme mohli něco malého vrátit fanouškům.“
Ano, fanouškům. To je další neobvyklý příběh tohoto týmu.
Titulní strana maďarského deníku Nemzeti sport po vítězství hokejistů nad Běloruskem.
Autor textu si pamatuje na manžele od rodiny, kteří si vybrali skoro celoroční dovolenou, aby mohli jet na loňské mistrovství světa první divize do Krakova.
Vyplatilo se.
Letos už objednávali letenky na elitní šampionát do Petrohradu.
Takových fandů šílených do hokeje má Maďarsko dost. Před palácem Jubilejnyj se jich pokaždé sejde několik stovek a jsou jasně nejhlučnějšími ze všech.
Zpívají chorály. Skandují „Hungaria. Hungaria. Hungaria!“ A hlavně ze všech sil fandí a bubnují, ať je skóre zápasu jakékoliv. To takhle po utkání s Kanadou, která vystřílela Maďary hladce 1:7, přivítali borce na pódiu ve fanzoně jako hrdiny.
Zdálky to vypadalo, jako když Češi přiletěli z Nagana. Podívejte se sami.
Hokejisté jim teď přidali další zážitek, když po bojovném výkonu porazili tradičního účastníka nejvyšší skupiny mistrovství světa, který je před sedmi lety porazil ve Švýcarsku 3:1.
„Dneska jsme se drželi našeho plánu,“ vyprávěl brankář Miklos Rajna. „Zapsali jsme se do historie a byla to všechno týmová práce.“
Jako po každém utkání na šampionátu se pak hráči objali kolem ramen a zazpívali si s fanoušky maďarskou hymnu.
I když tentokrát to bylo trochu jiné...
„Poprvé, kdy jsme ji nemuseli zpívat po porážce!“ radoval se už jednou zmiňovaný Erdely. „Když vlajka stoupala ke stropu, byl jsem hrozně hrdý na všechny kluky a na to, že jsem Maďar.“
Ale nemusí zůstat jen u tohoto jednoho zážitku.
Ačkoliv se běloruský trenér Lewis zlobil na gólmana Lalandea, že pustil čtyři góly z devíti střel, nebyl zrovna soudný. Maďaři byli prostě lepší.
Proto teď jejich kanadský trenér Rich Chernomaz plánuje: „Máme šanci zůstat v elitní divizi. Doufejme.“
Ještě je ovšem čeká pořádně napínavý boj. Outsider potřebuje porazit Německo, které bojuje o čtvrtfinále, anebo se spoléhat, že Bělorusové prohrají s Francií.
Když to vyjde, tak Maďaři přepíší historii ještě jednou.
A oslavy už nepůjde zastavit.
