Kdo vás kontaktoval?
Boston a Los Angeles. Potěšilo mě to a NHL bych si opravdu rád vyzkoušel, ale už tam nemusím za každou cenu.
Jak to myslíte?
Roli hraje spousta okolností. Kdybych tam chtěl například už teď, musel bych se v Omsku vykoupit ze smlouvy za vlastní peníze a jde o nemalou částku. Amerika mě samozřejmě láká, ale už mi není dvacet, kdy bych si řekl, že to půjdu na dva roky zkusit a nebude mi vadit, když je strávím na farmě. Sice pořád nejsem starej, ale už je to složitější.
Co dalšího hraje roli?
Třeba lidský faktor. Podle regulí můžu dostat pouze dvoucestnou smlouvu a vím, že v NHL rádi hráče zkoušejí po psychické stránce. Pošlou je třeba po povedeném zápase na farmu. Odměna tam je v porovnání s NHL diametrálně odlišná. Nechtěl bych, aby to bylo jen lidském faktoru, že se třeba někomu znelíbím. Rozhodující byl ale ten výkup ze smlouvy. Dohodli jsme se, že dodržím smlouvu v Omsku, která mi za rok vyprší.
„Laťku jsem si nastavil hodně vysoko a chtěl bych ji tam udržet a ještě se posouvat dál.“ |
Takhle jste klubům vysvětlil, proč za moře zatím nepůjdete? Jak to přijaly?
Přesně takhle jsme to vysvětlovali. Myslím, že to pochopily. Teď můžu akorát makat, abych zopakoval své výkony a když se objeví nějaké nabídky, tak o nich můžu uvažovat. Ale to je až za rok. Každopádně zpráva, že o mě je zájem, mě pochopitelně povzbudila. Je to pro mě další motivace.
Tou hlavní ambicí je stát se reprezentační stálicí?
Samozřejmě. Laťku jsem si letos nastavil vysoko a chtěl bych ji tam udržet a ještě se posouvat dál. Měl jsem cíl dostat se do repre, teď tam chci zůstat a zopakovat výkony z mistrovství.
Na něm jste spoustu lidí možná překvapil, jak jste byl v brance jistý a téměř ve všech zápasech vychytal čisté konto. Překvapil jste i sám sebe?
Sám jsem nevěděl, co od toho očekávat. Říkal jsem si, abych hlavně nevyhořel. Hodně mi narostlo sebevědomí díky tomu, že se mi povedl první zápas proti Rusákům.
Přitom loni jste po sestupu se Slavií nevěřil, že získáte zajímavé angažmá. Nakonec přišel Omsk. Byl to šok?
Andrej Jakovenko, který dělal v Omsku sportovního manažera a hrál i na Slavii, se byl podívat na nějaké zápasy. Asi i pro ně to byl trošku risk, přece jenom vzít gólmana z mužstva, které ten rok spadlo, to nezní moc dobře. Ale povedlo se to a myslím, že jsou v Omsku spokojení.
Přestože je vám už 26 let, tak se každou sezonou zlepšujete, což už nebývá zvykem. Čím to?
Letos je to viditelnější, protože jsem se prosadil v Omsku, vychytal tam čistá konta, postupy, pak vyšla i repre. Chci se pořád zlepšovat.
Cítíte potenciál, že pořád můžete jít nahoru?
Podle mě jde pořád něco zlepšovat. Každý má nějaké slabé stránky, tak je potřeba pilovat minimálně je.
Dočetl jsem se, že váš vzor je Dominik Hašek. Je to pravda?
Tak úplně to není. Když jsem byl dítě, tak bylo období Nagana, takže to bylo logické. Ale on chytal specifickým stylem, to se nedá mluvit o vzoru. Takže jedině v té dlouhověkosti. To může být motivující.
Jméno Dominik vám dali rodiče po něm?
Ne, ne. Rodiče v té době ani nevěděli, kdo je to Hašek.
„Dominik? To jméno nemám po Haškovi. Moji rodiče v té době ani nevěděli, kdo to je. Nebyli to takoví hokejoví fandové.“ |
Vždyť měl v té době už tituly v Pardubicích.
To jo, ale rodiče nebyli takoví hokejoví fandové.
Opravdu? A jak jste se dostal k hokeji?
Chtěli mě s bráchou dát na nějaký sport. Zkoušeli jsme jich víc a když brácha začal, tak já taky.
Ve Slavii jste začal mezi dospělými v sedmnácti. Trenér Růžička tehdy natvrdo říkal, že jste obrovský talent. Jaké to bylo dostat se pod takový tlak?
Když se na to podívám zpětně, tak to bylo asi moc brzo. Hlavně po psychické stránce. Přece jenom v sedmnácti je to velký tlak, zvlášť když Slavia byla v té době špičkový mančaft. Byla to ale obrovská zkušenost a myslím, že i díky tomu mi teď hlava pracuje dobře. Prošel jsem si nejhorším. Nedařilo se mi a poslali mě na střídavé starty do Havlíčkova Brodu, pak jsem šel do Berouna. Tam jsem začal spolupracovat s Jirkou Hájkem, což byl můj osobní kouč. Měli jsme tam spoustu prostoru na práci a dennodenně makali. Když jsem se vrátil na Slavii, tak on šel se mnou. Dostal jsem facku, a to mi pomohlo. Pochopil jsem, že se nemůžu uspokojit a že musím pracovat. Uvědomil jsem si, že to není jen o talentu.
Nebál jste se, že vás neúspěch může utopit? Že se už nikdy nevrátíte nahoru?
Mohlo se to stát. Vnímal jsem, že mi spousta lidí nevěřila. Začal jsem chodit na mentální tréninky, abych si dal dohromady hlavu.
Pomohlo to?
Jo. Říká se, že hokej a hlavně gólmani jsou hodně o hlavě. Člověk si to musí trošku srovnat. To mi hodně pomohlo. A jestli jsem se bál, že se nedostanu zpátky nahoru? Nezbývalo mi nic jiného než makat a doufat. Je lepší dostat takovou poučnou facku na začátku kariéry než v pětadvaceti. To už je těžké nastartovat něco nového.
O gólmanech se říká, že jsou to magoři, protože jsou neustále pod tlakem. Jak se vyrovnáváte se stresem?
Bylo důležité si urovnat některé věci. Člověk nemůže jít do zápasu s tím, aby něco nezkazil. Asi musíme být o něco víc odolnější psychicky než hráči v poli. Ten když něco zkazí, tak se schová na střídačce mezi ostatní. Ale když gólman pustí špatný gól, tak je pořád v bráně a všichni na něj čumí.
Je to o tom, že se člověk musí soustředit na maličkosti?
Je dobrý mít základní cíl a zároveň mít radost i z malých úspěchů. Cenit si každé maličkosti. Zápas se dá rozdělit do menších kousků, dá se hrát taková menší vnitřní hra a jít střídání od střídání.
