Poslední dva ročníky strávil v Junosti Minsk, okořenil je mistrovským titulem. A ve své první sezoně i výtečnými statistikami: 65 zápasů, 71 bodů. „Dostával jsem hodně prostoru a drželo mi zdraví. Zato druhý rok jsem měl dva zlomené prsty a dost jsem toho zmeškal,“ mrzelo Černého.
Běloruský hokej? „Hodně podobný naší lize. Je tam spousta kvalitních týmů naší úrovně,“ míní. „Ale ne všichni tam mají peníze na kvalitní kádry, takže v Bělorusku není jako tady čtrnáct vyrovnaných týmů. Poslední tam prvního neporazí.“
Zrovna když odešel, slavil Litvínov svůj historický titul. „Když jsem skončil sezonu v Bělorusku, chodil jsem na hokej, každý z Litvínova to prožíval. Krásné. V poslední sezoně sice nehráli kluci úplně špatně, ale zatímco ve zlatém ročníku o gól vyhrávali, teď o gól prohrávali. Doufám, že se to příští sezonu zlomí a bude z poloviny aspoň tak dobrá jako ta mistrovská.“
Může k tomu přispět i Černý, který by měl patřit do prvních dvou útoků, tedy těch nejvytěžovanějších. „Byl bych rád, kdybych v nich dostal prostor. Budu se snažit dělat všechno pro to, abychom vyhrávali.“
Jako svého centra by mohl dostat Robina Hanzla. „Hrozně šikovný kluk, má ohromný přehled ve hře. Nevidím důvod, proč by nám to nemělo fungovat. A to samé tým. Je pohromadě delší čas a kluci jsou určitě dobří, jinak by to ke zlatu nedotáhli. Měli bychom hrát ve vrchních patrech.“
Comeback si Černý užívá. „Všechno tady znám, bydlím tu, vracím se domů. A je plus, když o vás stojí nejen manažer, ale i trenér. Byl to velký faktor, proč jsem se rozhodl pro Litvínov. Jsem rád, že zase můžu hrát na stadionu, kde jsem vyrostl.“
A zažil i novinku, v suché přípravě zpestření na ledě. „Výhoda je v tom, že nohy a kotníky z toho úplně nevypadnou, trošku se to omačká. A přechod na led pak není tak drastický.“
