Po dvanácti letech u mládeže hokejové Olomouce se zkušený trenér Kamil Přecechtěl vrátil na dospělou střídačku. Letos zažívá turbulentní sezonu. V prvoligovém Prostějově skončil v listopadu po debaklu 1:9 od Českých Budějovic, přestože prohrál teprve podruhé v řadě a Jestřábům patřila solidní pátá příčka. Dlouho bez práce však nebyl. Skočil po něm Přerov, odvěký prostějovský rival.
Se Zubry se drží v elitní desítce, dvě kola před koncem základní části mají pětibodový náskok na jedenáctou příčku. Pokud dnes (17.00) zabodují doma se Slavií, předkolo play-off už jim neunikne. „V Přerově se mi líbí, samozřejmě se mi nelíbí, že jsme toho zatím moc nevyhráli, ale mančaft má určitou sílu a vítězství přijdou,“ věří v načasování formy před vyřazovacími boji.
Trénovat Prostějov i Přerov v jedné sezoně je zvlášť pikantní.
Je pravda, že je to zvláštní, ale já už zažil obě střídačky – jak prostějovskou, tak přerovskou. Takže to neberu úplně až tak, že bychom byli velcí rivalové, ale pro mě je to práce jako na každém jiném angažmá.
Rivalitu vnímají fanoušci. Přijali vás v Přerově bez problémů?
Zatím žádné excesy od nich vůči mně nebyly. Hodně pomohlo i to, že jsme vyhráli derby v Prostějově. Přijetí bylo velice slušné. Diváci v Přerově, přestože jsme toho zatím moc nevyhráli, jsou parádní. Stojí za mužstvem, povzbuzují ho a v hale je výborná atmosféra.
Užil jste si výhru v Prostějově víc, když jste odtamtud byl odejit?
Samozřejmě že mě to potěšilo, ale takový je sportovní život – jednou jste nahoře, jednou dole. Šéf chtěl udělat změnu, tak ji udělal. Čas ukázal, jaká byla, jestli k horšímu, nebo lepšímu. Pro mě to bylo trošku zadostiučinění, ale že bych to bral jako nějaký revanš, to ne.
Byl i pro vás náhlý konec v Prostějově překvapující?
Ne, abych byl naprosto upřímný. Jsou věci, které vám napoví, že se něco děje. A to nemusí být jen vyjadřování šéfa, ale zároveň chování některých jedinců v mužstvu. Potom už jenom čekáte, kdy to přijde a jak dlouho to ještě bude trvat. Takže mě to ani nepřekvapilo.
Ani váš nástupce v Prostějově Pavel Arnošt dlouho nevydržel. Nemají tam s trenéry trpělivost?
Pokud máte tým, který prohrál dvakrát, přijdete k němu a prohrajete šestnáctkrát, tak asi není chyba jen v hráčích. Myslím si, že nebyl dobře vytipovaný koncept, kterým se měl trenér vybírat.
Přerov i Prostějov jsou hokejová města s výbornými fanoušky. Jaké je vaše srovnání klubů?
Fanoušky mají oba výborné, to s vámi souhlasím. Co se týče zázemí, je to srovnatelné. Není moc veliký rozdíl mezi Zubrem a Jestřábem.
Šéf Prostějova Luňák mluví o extralize. Je tam větší tlak?
Jednoznačně, tam se hraje jen na výsledky. Už přátelskými utkáními počínaje. Výsledek je prvořadý, čas na velkou koncepční práci není. Možná z tohoto pohledu je Přerov trošku klidnější. Myslím si, že Přerovští mají srovnané svoje ambice, vědí, kde je asi strop klubu a kam až to může dotáhnout. Podle toho se taky chovají, vyjadřují a skládají mužstvo. Je to velice sympatické.
S Přerovem bojujete o desítku. Takže pod tlakem jste také.
Pochopitelně, tlak si vytváříme i sami na sebe jako mužstvo a trenéři, protože za každou cenu chceme hrát play-off. Hrát pak čtyři zápasy někde v Mostě a Kadani o ničem, to nás nebaví. Takže děláme všechno pro to, abychom se dostali do play-off. Zbývají nám dvě kola, máme to ve svých rukách a uvidíme, jak to všechno dopadne.
Mrzí vás, že mančaft před finišem sezony oslabil o klíčové hráče Dostálka s Grofem?
To je největší problém a příčina, proč jsme teďka prohrávali. Chybí totiž tři střelci – jak Dostálek, tak Šťastný i Popelka. To byli kluci, kteří uměli letos dát góly. A nebyli adekvátně nahrazení. Ale i přesto má mužstvo svoji obrovskou sílu. Nehrajeme špatný hokej, ale bohužel to jediné, co mu teď chybí, je gólové zakončení. Proto jsme prohráli čtyři zápasy o gól, poté co soupeře přestřílíme, ale bohužel v koncovce jsme opravdu jaloví.
Pomoct by vám mohl i slovinský útočník Macuh, jemuž Přerov vyřídil střídavý start z Olomouce.
V poslední den se nám podařilo dotáhnou čtyři hráče a Matys byl jedním z nich. Pokud se prostor objeví, šanci bychom mu dali. Na tréninku vypadal slušně. Obavy, že by to nezvládl, nejsou. Ale podařilo se udělat hráče, kteří jsou přímo v Přerově – Zahradníčka, Petelina. Kádr jsme doplnili, jak jsme potřebovali. Ale můžou přijít zranění. Bude záležet i na tom, co budeme hrát – jestli play-off, nebo play-out. Podle toho se bude kádr dál utvářet.
V posledních letech Olomouc s Přerovem moc nespolupracovaly. Může se to s vámi zlepšit?
Já bych byl rád, aby spolupráce s extraligovým klubem byla na špičkové úrovni, protože je lepší, když berete hráče z vyšší soutěže, než když spoléháte na hráče z druhé ligy.
Zvlášť když jsou města blízko.
Přesně. A jsou pod kontrolou jak trenérů přerovských, tak olomouckých. Byla by to výhoda.
Přerov má užší spolupráci hlavně se Zlínem, že?
Zatím to tak je, ale nejen se Zlínem, i s Brnem se hodně spolupracuje. Bohužel letos na to Přerov doplatil, protože Kometa má neskutečnou marodku a hráče nám de facto nemůže dát. Zlín se potácí na hraně play-off, každý zápas hraje o všechno, takže také vám nedá nejlepší hráče, které by dát mohl, protože sám je potřebuje. To je právě ta složitost propojení prvoligových a extraligových týmů. Pokud jste na nich závislý, je to problém. Do budoucna je lepší vybudovat si vlastní kádr a pracovat s ním i za cenu, že třeba sezonu budeme níž.
Popelka naskakoval za Přerov i Zlín, má odehráno takřka šedesát zápasů. Není to už nadměrná zátěž?
Do Zlína chodili i hráči Přerova – Goiš a Kovařík. Tihle kluci odehráli velké množství zápasů a také cestování se na nich projeví. Potom síla, která je pro přerovský klub strašně důležitá, protože hrajeme agresivní hokej, schází. V rozhodující momenty půlkrok, deset centimetrů před brankou chybí.
V Přerově máte smlouvu do konce sezony – pak se uvidí?
Pak se domluvíme, co dál.
Přál byste si dlouhodobější štaci?
Byl bych rád.
V Olomouci jste dlouhodobě působil u mládeže. Návrat do mužského hokeje vás znovu pohltil?
Řada podnikatelů říká, že je po deseti letech jejich podnikání už nebaví. Já měl dvanáct let dorosty a ne že už by mě to nebavilo – to v žádném případě, hokej mě baví jako sport neustále –, ale je to jiná práce. Teď je to oživení, jiný způsob práce. Zase mě to nakoplo, mám víc chutí do práce, protože stereotyp, který byl u mládeže za dvanáct let, už na mě působil tak, že jsem se stál pasivnějším. Nyní je aktivita trošku jiná. Mně je to ku prospěchu, protože jsem se dostal do jiného prostředí mezi jiné lidi a jiné hokejové názory. Jsem rád, že jsem tohle rozhodnutí učinil.
K českému mládežnickému hokeji ale máte co říct. Znovu se hodně mluví o jeho problémech. Jaký je podle vás ten největší?
Výchova individualit. Ale těch problémů je strašně moc. Do hokeje už nechodí pohybově tak talentovaní hráči jako dřív – kluci, kteří vyrůstali hokejově na ulici, teď už to neexistuje. Přijdou od počítače. Když mají letní přípravu a řekneš jim, aby udělali kotoul, tak mají obrovské problémy, aby si sami něco neudělali. Pohybové schopnosti jsou úplně jinde, než bývaly. Výchova individualit, jakými byli Reichel a dalších čtyřicet lidí, teď není. K tomu, abys byl špičkový hráč, potřebuješ být komplexně vybavený. To naší mládeži z 90 procent chybí.
V Olomouci hrají extraligu odchovanci Ondrušek, Škůrek, Rašner a Galvas. Mělo jich být víc?
To je těžko říct. Měli jsme juniorku, která hrála o špici v extralize, nakonec skončila třetí. Z ní je Škůrek. Byla tam řada talentovaných hráčů – Jergl, Králík, Lehečka. To byli kluci, kteří se v juniorce prosazovali perfektně, ale zřejmě nezvládli přechod mezi juniorským a seniorským hokejem a to je bohužel problém nejen v Olomouci, ale i dalších extraligových týmech. Řada hráčů se těžko integruje do extraligového hokeje, pak se těžko srovnávají s tím, že extraligu nehrají, ale jsou v první lize. Je problém v tom, že jejich motivace jde dolů a de facto se potom z hokeje vytrácí.
Těší vás, když se hráč, kterého jste vedl v mládeži, uchytí v extralize, jako David Škůrek?
Samozřejmě! Já bych byl nejradši, kdybych mohl jít na nějaký klub a říct: Tak, hoši, patnáct těch kluků je mých, ty jsem tady vychovával! Ale skutečnost je bohužel úplně jiná.
Konkrétně Škůrek letos ukazuje, že se v extralize už etabloval, progres je u něj znát.
Už před dvěma lety, kdy mu dal jeho první šanci Jirka Dopita, který se o něj velice dobře staral i po trénincích, kdy si jej bral na individuální tréninky, udělal obrovský pokrok. Dál na sobě pracuje, ví už, kterým směrem a jak. Bude z něho ještě velice slušný obránce, tohle ještě není konec jeho hokejového růstu.
Parametry má zajímavé. Je to u něj hlavně o obratnosti, aby stíhal bruslit a využíval dispozic?
Přesně tak. Důležité je zdraví, aby mu vydrželo, protože velcí hráči mají problémy s váhou, neboť ji mají obrovskou.
Žádný odchovanec se ale zatím neprosadil do olomouckého útoku, byť hlavně Matouš Venkrbec měl velké předpoklady. Trénoval jste ho i v Prostějově. Bude z něj ještě extraligový hráč?
Těžko můžu hodnotit, protože Mates měl loni vynikající sezonu a letošní sezona je opak loňské, kdy se chudák trápí. Mates se oženil, má rodinu, čeká další dítě, to jsou všechno momenty, které neskutečně ovlivňují hokejový růst hráče, a ve chvíli, kdy se třeba víc upne na rodinu a nevěnuje se hokeji, tak jde jeho výkonnost dolů. Mates určitě má potenciál na to, aby extraligu hrál. Ale musí se tomu věnovat na sto procent, a ne se ovlivňovat věcmi, které ho Brzdí.
Je na hokej moc hodný?
O tom já mluvím, že radši jde a věnuje se jiným věcem, než aby se koncentroval na hokej. To vyplývá z jeho povahy.
Když si vy potřebujete od hokeje odpočinout, také se věnujete více rodině?
V zimě se moc odpočívat nedá, protože jako trenér buď koukáte na televizi, tam je hokej každý den, nebo se jedu na něj někam podívat. Odpočinek je spíš v létě na zahradě než v zimě.
Pozná doma rodina, když prohrajete?
Moje žena říká, že se strašně těší, když prohrajeme, protože doma je klid, nikdo nemluví. Když jsme byli v Prostějově v horní polovině, tak to nebylo tak hrozný. Teď mě to mrzí, protože začátek v Přerově jsem si představoval trošičku pozitivnější, ale bohužel taková je realita. Je třeba se umět s tím vyrovnat a jít dál.
