Osmička tak na devítku pod stropem Honda Center stále čeká. Každý hokejový fanoušek by přitom předvídal, že se kalifornský klub odvděčí oběma ikonám ve stejný moment. Ano, slavnostní přijetí mezi hokejovou smetánku by tu bylo. Proč ale Ducks navěky nevyřadili také Kariyovo číslo?
Útočník s japonskými kořeny z otcovy strany odsloužil solidních sedm sezon jako kapitán tehdejších Mighty Ducks of Anaheim. Tato „sedmiletka“ pak vyvrcholila historickým úspěchem Anaheimu v podobě postupu do finále Stanley Cupu v roce 2003. Série s New Jersey se tehdy natáhla na sedm zápasů, v tom posledním se ze zisku poháru radovali Devils.
Po úspěšné sezoně ale o tehdy devětadvacetiletého Kariyu opadl v klubu zájem. Ten se tak za nepříliš přátelských podmínek s Mighty Ducks rozešel a našel nové působiště v Coloradu. Tam si opět zahrál se Selännem, který strávil předchozí tři sezony v San Jose. Po nevýrazném ročníku, v němž znovuobnovenou dvojku brzdila zranění, přišla výluka. Pak se cesty parťáků znovu rozešly.
Na rozdíl od kanadského útočníka se Selänne do Anaheimu znovu vrátil a dotáhl do konce to, co se Kariyovi nepovedlo - v roce 2007 zvedl s Ducks nad hlavu Stanley Cup. Kariyova výkonnostní křivka mezitím postupně klesala v dresu Nashvillu a St. Louis. Kariéru ukončil v roce 2011, ve věku 36 let. Důvod? Četné otřesy mozku.
Magnet na zákeřné zákroky
Právě proti surovým bodyčekům protestoval olympijský vítěz z roku 2002 po většinu své kariéry. Poprvé ho „zdemoloval“ tvrdým hitem v roce 1998 Gary Suter z Chicaga, čímž Kariyu vyřadil ze zbytku sezony i účasti pod pěti kruhy v Naganu. Ve zmíněné finálové sérii o pět let později ho svým „kostilamem“ znehybnil řízný bek Scott Stevens. Třetí velkou ránu mu zasadil loktem Patrick Kaleta z Buffala.
Kariya vytýkal ligovému vedení nedostatečnou prevenci vůči laciným a surovým faulům, NHL se však ještě dlouho chovala vůči tvrdým zákrokům poměrně benevolentně. I když by mu věk i chuť dovolily v hokeji pokračovat, lékaři mu nedoporučovali hrát ani v případě, že by se dal dohromady na sto procent. S hokejem byl tak konec.
Když s aktivní kariérou skoncovali někteří Kariyovi spoluhráči, během okamžiku získali v organizaci Ducks další funkci. Do kanceláří zasedly mnohé legendy včetně Selänneho nebo obránce Scotta Niedermayera. Paul Kariya jako by pro klub neexistoval. „Po tom všem v něm zůstala jakási hořkost,“ popisoval pocity svého přítele Selänne.
Ducks se naopak ohradili tím, že Kariya má v organizaci vždy otevřené dveře a sám to ví. Ona hořkost, jak naznačil Selänne, pramení zejména z nekonečného vyrovnávání se s otřesy mozku. A také z nečinnosti ligy v trestání brutálních zákroků. Kariya tak po konci kariéry propadl jiné vášni - surfování.
I přes zisk olympijského zlata ze Salt Lake City a účasti ve finále Stanley Cupu o rok později je pro Kariyu paradoxně nejsilnějším hokejovým zážitkem jiný turnaj.
„Olympiáda v Lillehammeru. V roce 1994 to bylo zatím naposledy, co se turnaje neúčastnili hráči z NHL. Pamatuji si, jak jsme přicházeli na stadion při úvodním ceremoniálu po boku krasobruslařů, rychlobruslařů a bobistů, byla to prostě neopakovatelná zkušenost. Pro mě největší v životě,“ vzpomínal před časem pro deník Vancouver Sun. Jeho slova nabudou za pár měsíců na aktuálnosti.
Zakopou konečně dlouholetý kapitán Kariya a Anaheim podivnou válečnou sekyru při listopadovém slavnostním uvedení do Síně slávy?
Společně s ním a Selännem se novými členy Hockey Hall of Fame stanou také například bývalý kapitán Tampy Dave Andreychuk či trojnásobný vítěz Stanley Cupu Mark Recchi.
