A především – sehrané plzeňské duo i brněnský vůdce Erat míří na olympiádu do Jižní Koreje. I o tom (a nejen o nich) vypráví reprezentační kouč Josef Jandač.
Začněme u tandemu Gulaš–Mertl, oba jste poznal už při angažmá v Českých Budějovicích.
Guly mi přišel jako frajírek, který všechno ví a všechno zná. Ode mne dostával a třeba mu to i pomohlo. Jeho progres byl hodně důležitý v době, kdy přešel do zahraničí. Změnilo ho to, stal se větším profesionálem. Švédsko ho zocelilo jako chlapa a hokejistu. Je mentálně připravený, že může vést tým jako Plzeň. Jinak je to kluk, který umí dát gól, dostat se do šancí, je silný na kotouči. Rozdá a přijme ránu.
A Tomáš Mertl?
Podobný případ. Taky se vyvíjel trošku později, ale jinak. Nebyl to žádný raubíř. Prostě hodný a poctivý kluk. Měl jsem ho možná trochu zařazeného do jihočeské povahy leklé ryby. Mertlík byl hodný, možná až moc. Někdy by pomohlo, kdyby byl trošku větší hajzlík. Je stále takový tišší, ale už dokáže projevit emoce. Jinak mu taky pomohlo zahraničí, taky zraje jako víno.
Funguje, když dáte k sobě drzouna a slušňáka?
To ani ne. V Budějovicích jsem se to spíš snažil rozhazovat, aby mladé kluky trošku táhli ti starší. Není ani pravidlo, že hodný kluk je špatný hokejista, a naopak. Z divočáků si vybavuju Tomáše Rolinka, kterého jsme měli v Berouně na střídavé starty z Pardubic. Byl to takový parchant, neměl dobrou životosprávu, hlavou byl rozházený, ale věděl jsem, že když ho vypustím na led, nechá tam všechno a vyhraje mi zápas. Bylo na něho spolehnutí a později se z něj stal lídr.
Milan Gulaš (vpravo) a Tomáš Mertl
Martin Erat
Na olympiádě tuhle funkci bude plnit Martin Erat, kterého jste poznal blíž až na podzim, že?
Jakmile se rozhodl, že bude pokračovat v kariéře, měl jsem takovou myšlenku. Někdy v říjnu jsem za ním jel, vybral za Brnem hospůdku a dlouho a příjemně jsme si povídali. Z Martina jsem cítil hlavně to, že tam jede něco vyhrát. A má šanci přenést to do kabiny. V dalších rozhovorech jsme rozebírali nároďák a dostali jsme se obecně k hokeji v Česku. On už se do dění zapojuje, trénuje malé kluky a cítím, že tomu sám chce pomoct. Vždycky do toho hráči nejdou. Jsou za ta léta obouchaní, mají toho dost, nechtějí se na zimák vracet a raději o hokeji už jenom povídají, ale nepřiloží ruku k dílu.
Co vypovídá o extralize, když produktivitě vévodí třicátníci?
Nejen tihle tři jsou nositelé kvality. Trošičku mě trápí mladší hráči, kteří by měli mít daleko větší drajv a daleko větší zapojení. Voláme po tom, že mladí nedostávají tolik šance jako třeba ve Švédsku nebo Finsku, ale oni by ji dostávat měli. Líbí se mi teď Plzeň, že je zapojuje. Ano, Plzeň jede, potom je to snazší. I v ostatních týmech sem tam někdo naskočí. Ale vrátím se ke Gulymu. Teď si to přizná, že potřeboval bič, ale tenkrát jsem pro něj byl nepřítel. Dneska kluci nejsou ani mentálně nachystaní. Přijdou do áčka a koukají, že musí dřít. A když si myslí, že makají na sto procent, není to pravda. Mají rezervy, dělají to na 70 a ještě se diví. To mi vadí. Měl by přijít nějaký wake up – budíček, ale ten u nich přijde třeba až v 25 nebo 26 letech.
Čím to?
Zrovna jsme se bavili o jednom hráči, kterého vyndali z extraligy do první ligy. A šup! Tatínek s ním jede, odvede ho za ruku, všechno má zařízené. Třeba Bédu Ščerbana (současný šéf Jihlavy) přeřadili z Jihlavy někam do Písku a jeho první cesta směřovala na nádraží, aby se podíval, kdy mu jede vlak. Samozřejmě, doba je jiná a nechci nasazovat jen na mladé. Je možné, že naši mladí na to nemají fyzicky, muskulaturou. Skandinávci jsou už v šestnácti nebo sedmnácti silní chlapi a zvládnou silovější dospělý hokej. Naši kluci sázejí na šikovnost, ale dospělý hokej je semele. To je jeden aspekt. Druhý je ten, že naši kluci dozrávají později i mentálně, o tom jsem přesvědčen.
