I proto se po pěti letech v cizině rozhodl pro extraligový návrat a před sezonou kývl Hradci Králové.
Ze Srch - vesničky, kde 35letý útočník žije - to má čtvrthodinku autem. Mountfield v základní části předstihla jen suverénní Plzeň. Z Hradce se vyšvihl až na olympiádu, kde se blýskl dvěma proměněnými nájezdy. „Nemůžu si na nic stěžovat,“ pronese Koukal, jehož Hradec ve čtvrtek od 18.00 rozehraje čtvrtfinálovou sérii proti Liberci.
Ostatně, i kdyby se mu něco nezamlouvalo, zřejmě by to neřekl. Vždyť Koukal je pohodář, hokejový vtipálek a svérázný řečník.
Hodně hokejistů vykládá, že jim v zahraničí chyběla česká parta. Co vám?
Vždycky jsem měl s sebou nějakého Čecha. Teda kromě Finska. A celkově cizinci drží víc u sebe a já měl na tyhle kluky kliku, byli to výborní parťáci - Slováci, Češi, Amíci, Švédi nebo kdokoliv jiný. S Rusama jsem mastil v letadle karty. Záleží na lidech, ale i na tom, jak se člověk chová. Na dobré kluky narazíte v Česku i ve Finsku, na blbce narazíte v Rusku, ale i Česku a Finsku. Já nikdy neměl žádný problém. Na všechny štace vzpomínám rád a ve finále se mi skoro stejskalo, že odcházím.
Nebylo vám líto odcházet po pěti letech z KHL?
Už jsem nechtěl hrát v Rusku za každou cenu kdekoliv, kde by o mě měli trošku zájem. Jekatěrinburg se mi líbil, pěkné město, přímý let. Byl to větší komfort, než se táhnout do Chabarovsku nebo Vladivostoku. Jasně, kluci tam hrají, jsou spokojení, ale už jsem si prioritu posunul jinam. Navíc poslední sezona byla na vlnách - chvilku dobře, chvilku špatně. A já se musel rozhodnout, jestli má manažer koukat po Rusku, nebo to nechat být a poohlédnout se v Česku. Měl jsem i období, kdy jsem si říkal, že v Rusku už nikdy. Potom se to trošku zlepšilo, vyhrály se nějaké zápasy a řekl jsem si: „Třeba rok by to ještě šlo.“ Potom ale přišel do Jekatěrinburgu nový trenér, kterého jsem znal ještě z Nižněkamsku, a ten v každém týmu chtěl Kanaďany. Takže to padlo.
Hradecký útočník Petr Koukal zkouší překonat vítkovického brankáře Patrika Bartošáka.
Je složité najít angažmá v KHL?
Ve finále není moc klubů, do kterých můžete jít. Top osm deset klubů si mě těžko najdou, když si mě mohli vzít ve třiceti a ne pětatřiceti. Potom jsou kluby, do kterých jít nechcete, takže vám zbude nějaký střed sedmi týmů a ve dvou jsem už hrál. Takže vám zbývá pět klubů, do kterých se tlačí nejvíc hokejistů.
Co vám dala cizina?
Třeba ve Finsku jsem trošku zdokonalil angličtinu, která pořád není perfektní. Trénování a skladba tréninků byla jinačí, než jsem byl zvyklý celý život. Ať chceme, nebo ne, s Ruskem jsme pořád propojení. I metody tam byly a jsou stejné, i když i tady se trošku mění. Když jsem ve dvaceti začínal v pardubickém áčku, ráno byly dvě party - jedna na ledě, druhá v posilovně. Odpoledne všichni společně na ledě a takhle to frčelo v Rusku.
Režim ve Finsku ovlivňuje i rozdílné počasí. Byl to případ i Jokeritu, s kterým jste rok hrál KHL?
To ne. Spíš jsem přijel do Finska a čekal, jak budeme šroubovat a lítat jak mašiny. Najednou jsem ale stál ve čtvrt na jednu ve slunečních brýlích před zimákem, měl volno a pomalu si říkal: „Tyjo, co já budu vlastně dneska dělat?“ Ale i tady v Hradci, Liberci nebo i jinde se kluby k tomu přiklánějí. Zjišťují, že takhle dřít byl pravěk - dvakrát denně tohle, dvakrát denně tamto. Než začala liga, měl jste za sebou dvacet tisíc hodin na ledě. Člověk se má 6. září těšit na led a ne být zfáraný.
Vnímáte, jestli se nějak po návratu změnila extraliga?
Jo, už v ní není tolik lidí, které znám. (směje se) Koukal jsem, že v Pardubicích snad z roku 2012 nikdo není. Stárneme, to se mění. A jinak nerad srovnávám kvalitu. Nerad říkám, že Liga mistrů ukazuje, jaký má extraliga kredit. Švédská je taková, finská maková a ruská taková. Mám názor, že v každé lize, do které český kvalitní hokejista přijde, si zahraje. Včetně NHL! Jasně, nějaká liga bude důraznější, jiná rychlejší, každá má tvář, ale nemyslím si, že by to někde bylo něco světoborného, že by to Čech nezvládl. Všechno je to o důvěře.
Myslíte?
Ovečkin těžko dá 40 gólů a Crosby udělá 100 bodů, když budou ve čtvrté lajně a nebudou mít důvěru. Jsou lidi, kteří neslezou z ledu, odehrají celou přesilovku. Dát totiž gól v dnešní době při hře pět na pět není jednoduché ani v krajském přeboru. Přesilovky ohledně bodů, na které se kouká a vždycky bude koukat, hrají prim. Jde o to, jak hráč chce a jak je pracovitý, ale bude to i o tom, jestli má důvěru trenérů, vedení, nebo jestli naskakuje na šest minut za zápas.
Taky se říká, že dnes každý umí bruslit, každý zvládne taktiku.
Mezinárodní scéna se srovnává. Česká liga bude vždycky bitá, když vynecháme KHL, tak nemůže konkurovat Švédsku, Německu, Švýcarsku. Spoustu šikovných Kanaďanů jde tam, protože tam dostane třikrát víc peněz. A když to přeženu, k nám přijde Kanaďan, což je kluk třeba do třetí lajny. Není to asi ideální. Rozebírá se, že jsme v krizi. Ale to jsou pomalu věci, na které se ptát na svazu.
Petr Koukal
Vás tyhle diskuse baví?
Každý má na to svůj názor. Myslím, že neexistuje správný klíč. Hlavní není, jestli trénujeme víc, nebo míň a jestli trénujeme švédský, nebo finský model. (Televizní expert) David Pospíšil říkal, že šel na nábor bruslení - bylo tam 120 kluků a vzali jich 30. 90 se jich sbalilo a v šesti letech skončili s hokejem. Proto byla generace Ručinských, Straků, Jágrů, Reichlů a už to nikdy nebude. Za komunistů byl fotbal, hokej, možná ještě basketbal a házená. Jsem ročník 1982, generace po mně už mají tolik jiné zábavy a každý sport bojuje s tím, že nemá základnu. A zbytek se rozmělnil do daleko většího počtu odvětví. Polovina dětí se na sport vykašle, nedělá ho. Sedne si raději do parku s telefonem, kouká na youtubery. Taková je doba.
K čemu vedete dceru?
Hraje golf, chodí na keramiku a různé kroužky. Chci, aby si šla raději kreslit nebo běhat, ale Youtube jí zakázat nemůžu, spíš jen omezit. Je to stejné, jako kdyby nám někdo zakázal používat mobily.
I tohle je známka, že stárnete. Pociťujete to i na těle?
Je to znát. Každý to pozná v jedné věci a je jedno, jestli jste profesionální sportovec nebo sedíte za počítačem. Když to trošku přežene se zábavou, druhý den člověk pozná stáří. Ve dvaceti člověk vstane v deset a ve dvanáct je připravený se jít znovu bavit. Když je člověk starší, pomalu jen dva dny leží, aby se z toho probral.
