„Jsou lidé, které vidíte denně. A potom jsou lidé, které nepotřebujete vidět pár let, ale bez obalu si povíte úplně všechno. A to je Miloš,“ vykládá Fryčer, který v 80. letech válel za Québec a Toronto.
Z komunisty uzurpovaného světa do slavné (leč tehdy zapovězené) NHL pomáhal Fryčerovi prchnout právě Říha.
Bylo září 1981, když se obhájci titulu z Vítkovic vypravili na předsezonní test do Švýcarska.
Reprezentační kouč Miloš Říha
A Fryčer vycítil příležitost, jak utéct. Ostatně rodina už na něj čekala, prchla o chvíli dřív. „Poslední večer před odchodem jsme na pokoji mastili karty s Jardou Šindlerem, Tondou Plánovským a právě Pytlákem (přezdívka Miloše Říhy). Kluci poznali, že jsem myšlenkama jinde, a když jsme něco vypili, vybalil jsem to,“ vzpomíná 58letý chlapík. Jeho spoluhráči zůstali v šoku. Říha však vytáhl pas, vytrhl z něj fotku a dal ho Fryčerovi: „Kdybys náhodou potřeboval.“
Zatímco vítkovičtí hokejisté následující den z autobusu zamířili na zimák, Fryčer nenápadně zmizel do auta, kde už na něj čekali známí. „Milošova gesta si strašně moc vážím,“ vzkazuje i po 37 letech hokejový svéráz.
Není divu. V zámoří jste udělal kariéru.
Zaplaťpánbůh jsem jeho pas nepotřeboval, naši soudruzi ale věděli o každém kroku a brzy se zjistilo, že mi ho Miloš dal. Rok měl oplétačky s policajty, musel se k nim dostavovat na výslechy. Málokdo si to dovede představit.
Přitom jste se osobně s Říhou znal jen rok, že?
A to asi měsíc nebo dva po tom, co přišel z Jihlavy, jsme s Láďou Svozilem zjistili, za jakou sumu to bylo. Pro naši mladickou ješitnost to byla hrůza. Mysleli jsme si, že jsme králové a nad nás není. Nějakou dobu jsme se s ním jako mladí uražení blbci nebavili, ale u piva jsme si to vyříkali, začali jsme šlapat. A Miloš nakonec byl taková třešnička na mistrovském titulu.
Miroslav FryčerOpavský rodák 27. září oslaví 59. narozeniny. S hokejem začínal ve Vítkovicích, s nimiž v roce 1981 slavil titul. O pár měsíců později ve 22 letech emigroval. V NHL odehrál dvojnásobný medailista z mistrovství světa (stříbro a bronz) za Québec, Toronto, Detroit a Edmonton 415 utkání, ve kterých nasbíral 330 (147+183) bodů.  Jako první Čech si v roce 1985 v NHL zahrál All-Star Game. Po konci zámořské kariéry působil útočník i v Německu a Itálii, kde později i dlouhé roky trénoval. V Česku například vedl extraligové Vítkovice. K loňským narozeninám vydal autobiografii Můj divoký hokejový život. Počátkem letošního roku kývl na nabídku Znojma, které působí v EBEL. Po konci sezony prodloužil s českým účastníkem mezinárodní soutěže smlouvu i na další ročník. |
Přenesl si něco z hráčské kariéry do trenérského řemesla?
Miloš má koule. Je to chlap, co drží slovo. Na ledě se naštval, ukazoval emoce, zlomil hokejku, chtěl vyhrávat a to mu zůstalo. Je vznětlivý. A jako trenér má za sebou výsledky. Pytlák je pro reprezentaci správná volba.
Ono by bylo taky zvláštní, kdybyste si jako kamarád myslel něco jiného, ne?
S tím to nemá nic společného. Beru to jako kolega-trenér. Nejkompaktnější ze všech byl asi pan Bukač. Odborník, hrál hokej, rozuměl tomu. Měl cit i respekt k hráčům, kteří zase respektovali jeho. Charakterově a trenérsky k němu měl nejblíž Vláďa Vůjtek. Ani on nemusel emoce tolik ukazovat. Když se ale zadíváte zpátky, emoce na reprezentační střídačce byly. A vyhrávalo se. Jako u Ivana Hlinky, který nesnášel prohru, dokázal strhnout dav. To stejné Vláďa Růžička, emotivní hráč i trenér. Co se týče taktiky, nebyl možná tolik vyspělý nebo nešel s moderní dobou, jak se tohle spojení teďka nosí, ale nedovedu si představit lepšího trenéra, než je Miloš.
Nebyla vhodná chvíle dát šanci mladšímu a perspektivnějšímu trenérovi?
Je vidět, že se konečně k tomu mladí dostávají - Kuba Petr ve Vítkovicích nebo Filip Pešán z Liberce. Pochopili určitou věc, je jen o jednoduchosti. Co je moderní? Hokej se moc nezměnil, systémy jsou pořád stejné. To jsou jen výmysly některých lidí. A jak říkal Říha - musíme se hlavně vrátit k české vyčuranosti. K tomu, co nás zdobilo dříve. Chytrost, pohyblivost, bruslení. Dneska vidím, že zaostáváme v bruslení, myšlení a individuálních dovednostech.
Jako trenér Znojma, které se v mezinárodní soutěži EBEL střetává s celou řadu zámořských hráčů, můžete porovnávat. V čem ještě Češi ztrácejí?
Hráči nám zpohodlněli. To je taková naše vlastnost, uspokojit se s něčím, být jen součástí něčeho, vézt se. Ale postrádám ctižádost, být lepší, vyrovnat se někomu. A v EBEL je to poznat, proto jsme třeba udělali takovou výměnu (Znojmo po sezoně přivedlo pět zámořských hokejistů - pozn. aut.). Hokej je o bruslení, jednoduchosti, střelbě, agresivitě. Snaží se k tomu směřovat i spousta našich klubů, zjednodušit to a hrát kanadským způsobem. My si všechno komplikujeme, vymyslíme milion věcí a přesilovek. Všechno vypadá opticky krásně, po rozích hrajeme nejlíp na světě, ale před bránou nikdo.
V čem vás ještě ovlivnila NHL?
Když mi o něco jde, chci rozhodnout. Chci dostat emoce ven a nedělat, že je mi to jedno, a schovávat se za mantinel. Nemám rád alibismus, což je naše specialita. Už dopředu hledáme výmluvu, proč to nevyjde. Ještě tam ani nejsme, a už hledáme, proč to nejde. To nemůžu vstřebat!
Narážíte na reprezentačního kouče Jandače, který před letošním šampionátem avizoval, že úspěch je postup do čtvrtfinále?
Když někam jedu, chci vyhrát. A je jedno, jestli skáču o tyči, nebo hraju hokej. Tady už opatrně naznačujeme, že máme zraněné hráče. Nebyl čas se sehrát. Proč ten sport děláte? Abyste byl průměrný? Ne, abyste byl nejlepší. To mají Kanaďané v sobě, chtějí být nejlepší.
Dá se tahle mentalita naučit?
Povahu těžko změníte, ale dá se trochu přizpůsobit. Podívejte se zase na Kanadu. Říkali jsme o nich, že to jsou bijci a tupci, kteří kromě střelby a bitek nic neumějí. Když jsme jako Evropané přišli do NHL, viděli jsme, že nezvládnou udělat kličku. Když jsme jeli dva na jednoho, věděli jste, že to budou střílet. Buď se to k vám odrazí, anebo jste mohl jít rovnou střídat. Ale když se teď koukáte na NHL, nepoznáte rozdíl mezi obránci a útočníky, všichni jsou techničtí. Od nás Evropanů, když nás tam pustili, se naučili něco, co nás zdobilo, a nechali si svoje vlastnosti. Proto jsou tak dobří. Samozřejmě je to také o stadionech, množství hráčů a dětí, co chtějí hrát. Musíme ale něco napasovat k české mentalitě. Lehko se to vykládá, těžce dělá. Já to ani nedokážu popsat. Zaspali jsme dobu, ale v něčem začínám vidět světlo na konci tunelu.
V čem?
Bývalí hráči se zapojují do programů mládeže. Například Patrik Eliáš, Robert Reichel, Venca Varaďa. Kluci toho spoustu odehráli na vysoké úrovni, dodělávají si trenérské vzdělání, kde se učí dalším věcem. Chce to všechno čas. Důležité ale je, že jsou k tomu připuštěni.
I vy jste se po kariéře dal na trenéřinu. A po revoluci jste se jako emigrant vrátil. Jak se změnila česká společnost po pádu režimu?
To jste mi dal téma! To je pro mě ožehavé.
Zkuste to.
Řeknu vám to takhle. Jsem hrozně rád, že to mám autem ze Znojma 40 minut do Vídně a do první rakouské vesnice pět minut. Nevím, jestli se zvonilo klíčema za to, že máme větší výběr jogurtů a že obchody jsou otevřené čtyřiadvacet hodin denně. Asi to nesplnilo účel, jaký mělo. Vaše mladá generace to vidí jinak, je jazykově vyspělá, má možnosti. Hodně lidí se prosazuje ve světě, máme chytré české hlavy. Z malé země máme být na co hrdí, ale nejsme. Nejsme hrdý národ. V Americe a Kanadě na zahradách visí vlajky. I Poláci a Slováci mají svoji hrdost. Zašlo to tak daleko, že se znova díváme skrz prsty na druhého a nevíme, co si můžeme dovolit říct. Pustíte si televizi, slyšíte něčí projev a myslíte si, že to je propagace komunismu. Pak vidíte, že je tři čtvrtě roku po volbách, a nemáme vládu.
Za oceánem se žilo lépe?
Jsem Ostravák z rázovitého regionu. Čech a vždycky jím zůstanu. Ale za ty roky, co jsem prožil, je mi ještě bližší Itálie. Jsem spokojenější typ člověka, který má rád kafe, cigáro, písek, slunce. V tom mi aspoň Znojmo trochu připomíná jih.
