Mezi našinci v NHL se vymyká. Je z nich nejvyšší. Jako první a dosud jediný Čech si cestu do nejslavnější hokejové soutěže světa proklestil přes univerzitní ligu. A unikátní jsou i záliby Andreje Šustra, jenž vyhlíží novou výzvu v Anaheimu.
Když dvoumetrový bek strádal v Tampě, kde ztratil stabilní místo v sestavě, zaháněl chmury ve stavební nebo architektonické firmě. A terapeutickou místností se Šustrovi v obtížné hokejové etapě stala malá umělecká dílna, kde sám tvořil.
„Bylo to strašně osvobozující,“ říká sedmadvacetiletý obránce. „Také je fajn zjistit, že je člověk víc než jen hokejista,“ dodává.
Jaké jste uslyšel reakce, když jste v kabině řekl, že po tréninku jdete do umělecké dílny?
Je málo hokejistů, kteří přijdou do šatny a povědí: Kluci, jdu dělat umění. Nebo – jdu do architektonické firmy. Ano, hokejová kultura je postavená na makání a tvrdosti, a proto to bylo pro ně nové. Na začátku si ze mě dělali srandu, což je běžné, ale postupem času to brali a hodně kluků to obdivovalo. Myslím, že pro některé jsem mohl být i inspirací.
Jak se z hokejisty stane umělec?
Neřekl bych, že jsem umělec. Není to něco, co v sobě najednou objevíte. I když každý svým způsobem jím je, každým rozhodnutím vytváříte svoje životní dílo. Jsem z rodiny, která tvrdě pracovala a dodnes má firmu se sklem. Vytváří různé věci, stoly nebo desky. Já se kolem toho motal a trochu rodičům pomáhal. Člověk se naučil, že se musí věnovat detailu, opatrně pracovat se sklem, aby se nerozbilo nebo aby se neřízl. Tvoření hodnot jsem měl v uvozovkách v sobě odmalička. A poslední dobou jsem to bral jako formu zábavy a duševního naplnění.
Čím to, že jste tuhle zálibu objevil uplynulou sezonu?
Člověk má radost z hokeje, ale jelikož jsem moc nehrál, chyběla mi seberealizace a radost ze zápasů, hledal jsem něco, co by mě naplnilo. Umění byla úžasná náhrada a příjemné zpestření.
„Všichni vás berou jako hokejistu. Tím to hasne, což je škoda. Hodně kluků má jiné lidské kvality a talent na další obor.“ Andrej Šustr |
Prý jste se v Tampě seznámil i s místní umělkyní Biancou Burrowsovou.
Bylo to shodou okolností přes známé. Bavil jsem se s ní asi dva týdny a ona mi řekla, že dělá nějaký obraz. Tvořila a já navrhl, že se přijdu podívat a pomůžu. Nakonec z toho vzniklo, že mi dala klíče a chodil jsem do dílny kdykoliv. Bylo strašně osvobozující, když jste tam sám, pustíte si muziku a nikdo vám neříká, jak a co byste měl dělat. Některé dny jsem se cítil opravdu šťastný.
Co jste vytvořil?
Je to objekt, skulptura (viz obrázek). Mám rád moderní umění, ale i antické věci a starožitnosti. Zašel jsem do obchodu, kde měli staré značky a nápisy. Vzal jsem si jedničku, která stála asi deset dolarů, a nakonec z toho vyplynulo tohle. Další věci jsem rozdal kamarádům, v Tampě ještě mám dva rozdělané obrazy. Doufám, že je ještě dorazím. Ale na to se člověk musí dostat do nálady.
UMĚLECKÁ TERAPIE. V základní části uplynulé sezony NHL odehrál Andrej Šustr 44 duelů. Místo hokeje mu radost přinášelo umění. Jeho dílo s číslem jedna vyjadřuje lidskou jedinečnost - jednu osobu, jedno tělo, jednu mysl.
Hokejisté o NHL často vykládají, že je to kolotoč, kde se jen trénuje, hraje, cestuje a odpočívá. Kde jste bral energii?
Vždycky se dá najít. Předtím jsem studoval (sociologii), což byla náplň mých volných chvil. Teď jsem rok neměl co na práci, zkoušel jsem jít zpátky do školy. Do oblasti, která by se týkala financí. Chodil jsem i do firem na neplacené stáže, díval jsem se na bankéře, ale zjistil jsem, že to není práce pro mě, takže jsem od toho trošku upustil. Potom jsem chodil do architektonické firmy, která je v Tampě poměrně úspěšná. Skamarádil jsem se s ředitelem, pár dní jsem se tam pohyboval a připadalo mi to podobné, co dělali naši se sklem. Vytvářeli interiéry nebo designové věci a občas se zeptali i na můj názor. A potom jsem se dostal ještě k jedné stavební firmě. Tam jsem měl možnost chodit na mítinky, vidět, jak vše funguje a jak vznikají různé zakázky. Je to nenahraditelná zkušenost.
V čem?
Stává se, že se lidé chtějí věnovat třeba právě financím. Vystudují ekonomii a zjistí, že pro ně není vhodná práce sedět za počítačem od osmi do pěti odpoledne. Přijde mi škoda, že se mladí lidé bez nějaké praktické zkušenosti rozhodují, čemu by věnovali další roky úsilí a času ve škole jen proto, aby zjistili, že je to nakonec nebaví. Na to si dávám pozor. Věřím, že pokud něco budu dělat z lásky a vášně – tak jako od dětství hokej – vím, že můžu být podobně úspěšný.
Hokejový obránce Andrej Šustr při umělecké terapii.
Necítil jste, že by bylo místo „rozšiřování obzorů“ třeba příhodnější víc máknout v tréninku?
Když se nehrálo, ráno jsem vždy odtrénoval něco navíc, stále jsem se chtěl zlepšovat. Během zápasu, když jsem nehrál, jsem byl v posilovně. Odpoledne mi pomáhalo, když jsem vypadl ven. Nemusel doma přemýšlet, proč nehraju. Byl relax zapojit se do pracovního života. I když máte horší dny, díky tomu jsem si uvědomoval, že můžu být šťastný, že mě živí moje vášeň. Hokej je bublina, ve které žijeme. Je dobré ji občas opustit a najít jiný pohled na život. Hokej nebudu hrát do šedesáti a konec někdy přijde. Člověk se zraní, nebude na to stačit nebo ztratí motivaci. Hokejem vyděláme nějaké peníze. Pokud s nimi dobře naložíte, vytvoříte si nějaké zabezpečení. Máte trošku jistotu, ale jde o to mít i něco, čemu se věnovat potom.
Čili ztrátu pozice v Tampě Bay jste nebral jako katastrofu?
Člověk si uvědomí: Co bych dělal, kdybych nehrál hokej? Měl jsem vlastně štěstí, že se mi to přihodilo. Je to jiná perspektiva, jste stále jen lidé. Všichni vás berou jako hokejistu. Tím to hasne, což je škoda. Hodně kluků má jiné lidské kvality a talent na další obor.
Kolik jich je mezi hokejisty?
Jsou kluci, se kterými se dá bavit o spoustě věcí. Většinou s těmi staršími, co jsou vyzrálejší. K těmhle jsem většinou nějak tíhl. U nás v týmu jsem si rozuměl s Braydonem Coburnem. Rád se učím od okolí, rád si poslechnu životní zkušenosti starších. Je to lepší než sedět ve škole nebo to vyčíst z knížek. Když jsem přišel do ligy, hrál jsem s Ericem Bruwerem a bylo zajímavé sledovat, jak se stará o svoje tělo nebo jaké má zájmy. Velkou inspirací je pro mě třeba i Kuba Koreis. Z našich konverzací o hokeji, podnikání nebo osobním životě si vždycky něco odneseme. Za taková přátelství je člověk vždycky vděčný.
Už jste si zjišťoval, jaké budete mít vyžití v Anaheimu, kde jste podepsal roční smlouvu za 1,3 milionu dolarů?
Ještě úplně ne. Většina kluků bydlí v Newport Beach, u Pacifiku, kde je pláž. Bude příjemné být u vody a jsem zvědavý, co mě nadchne tam. Kalifornie je velice progresivní část Ameriky a už jsem v kontaktu s lidmi, kteří mají zájem se sejít a bavit se o mimohokejových věcech.
S kým?
Ten člověk, co mě oslovil, píše knížku o sportovcích z NFL, NBA nebo NHL. Zabývá se osobním rozvojem, depresemi a dalšími problémy, které přináší vrcholový sport. Nabídl mi, že se mnou udělá rozhovor pro svou knihu. Jen když jsme se domlouvali, bavili jsme se asi hodinu. Zjistil jsem, že je také investor v různých firmách, takže se těším, co se přiučím. Ale hokej zůstává pořád prioritou číslo jedna.
Co tedy hokejově očekáváte od Anaheimu?
Mají nějakých osm beků, podepsali i Luka Schenna. Vypadá to na třetí obrannou dvojici. Ale člověk nikdy neví. Někdo se může zranit, můžu hrát výš, nebo vůbec. Někdo mi říkal, že jsem při novinářských předpovědích nebyl mezi šesti beky, ale na tohle se nekoukám.
Cítíte po poslední sezoně v Tampě, kde jste stagnoval, že může být ročník u Ducks pro vaši kariéru zlomový?
Tak bych to nebral. Nemá cenu na sebe vytvářet zbytečný tlak. Pořád je to jen sport a já si už životní sen – zahrát si NHL – splnil a plním si ho posledních šest let. Jasně, mám v hokeji cíle, které chci dosáhnout. Ale nechci říkat, že to je klíčová sezona.
Jak Šustr skončil v Tampě |
V NHL přibývá menších a výbušnějších hráčů. Jak se přizpůsobuje trendům dvoumetrový bek?
NHL se vyvíjí a hráči z mladé generace jsou jiní, menší a daleko rychlejší. Pořád je to fyzické, ale nenajdete tam hráče, který by to jen mydlil. Se svou postavou slýchávám: „Tyjo, ty seš hubenej!“ Kdybych měl 120 kilo, už v NHL nehraju. Můj styl není, že budu soupeře špendlit po mantinelech. Mám jiné přednosti, snažím se je rozvíjet, abych byl platný pro tým.
V Anaheimu jsou podobně jako v Tampě zvyklí hrát pravidelně o Stanley Cup.
Také je to ambiciózní tým, v divizi byl hned za Vegas. Věřím, že můžu přinést zkušenosti, byl jsem ve finále Stanley Cupu, mám v play off odehráno kolem 50 zápasů, což už je na můj věk poměrně dost. Chtěl bych být lídr, pomáhat mladým a být přínosný na ledě i mimo něj.
