„Měl jsem jen dvě možnosti. Nakráčet na palubu a vydat se do Arizony, nebo vše nadobro ukončit.“
Léta mu potoky alkoholu a hrsti pilulek pomáhaly brzdit návaly napětí, strachu a úzkosti. Z pochroumané mysli vyháněly démony. Vypěstoval si na nich bezbřehou závislost. Těžko uvěřit, že s ní odchytal přes 200 zápasů v NHL, v nejlepší hokejové lize světa.
Navíc nikdo netušil, jaké položky by se objevily v jeho chorobopisu, kdyby tenkrát nějaký existoval.
Cítil se jako troska. Vlastně byl troska. Pro běžného smrtelníka nepředstavitelné trable ho dohnaly k vážným úvahám o sebevraždě.
„Několikrát jsem byl tak blízko! Chtěl jsem se zabít. Bitvy na ledě pro mě byly titěrností v porovnání s bojem v mém mozku.“
Život si nevzal.
Loni při čekání na letišti v Buffalu zvolil cestu do Arizony, kde nastoupil do léčebny. Následovaly otřesné týdny a měsíce. Ale taky postupná úleva. A teď ve středu si švédský obr, otec dvou dětí a fanoušek death metalu na slavnosti NHL v Las Vegas hrdě převzal dvě trofeje a svým proslovem udělal silný dojem na všechny přítomné:
„Nestydím se přiznat, že jsem mentálně nemocný. Ale to neznamená, že jsem mentálně slabý.“
“I’m not ashamed to say I’m mentally ill, but that doesn’t mean mentally weak." Robin Lehner's Bill Masterton Trophy acceptance speech was powerful. #NHLAwards https://t.co/BuhJE7UBz4
Zatraceně křehcí chlapáci
Lehnerův příběh, jehož část zveřejnil v září na internetové stránce The Athletic, roztříštil bláhový obraz špičkových hokejistů jako dokonale vysportovaných profíků dbajících o správnou výživu a neohrožených hrdinů ledových arén.
Na první pohled působí jako chlapáci, s nimiž nic nezacloumá. Jenže pod výstrojí a bytelným svalovým brněním se někdy skrývá dosti křehká duše – rozkolísaná nejistotou, obavami či neblahými zkušenostmi z dětství, náchylná k nalévání se alkoholem a pumpování všelijakých chemikálií do těla.
Výbojného prcka Thea Fleuryho nadlouho poznamenal chlípný mládežnický trenér Graham James.
Ostrého forvarda Shaynea Corsona ochromovaly návaly paniky. Ucítil bolest v krku a vzpomněl si na otce umírajícího ve 43 letech v ukrutných bolestech na rakovinu jícnu.
Centr Daniel Přibyl se předloni MF DNES svěřil, jak ho mučí, když se mu na ledě nedaří: „Připadám si skoro jako ve stavu před smrtí a nepředvedu zhola nic. Nemám do hokeje chuť a štve mě.“
Řada bitkařů potlačovala stres a bolest plynoucí z jejich brutálního řemesla drogami. Leckteří propadli závislosti, po odchodu do penze živoří s poškozeným mozkem, či dokonce řeší své trable sebevraždou.
Ostatně Lehner svou otevřeností přiměl několik současných hráčů, aby žádali o radu a pomoc lékaře, kteří spolupracují s NHL a NHLPA v oblasti zneužívání zakázaných látek a poruch chování.
„Samozřejmě mi nevyzrazují jména ani bližší podrobnosti, ale tvrdí, že se po přečtení mé story ozvala řada kluků,“ řekl sedmadvacetiletý gólman reportérům na vyhlašování cen v Las Vegas. „Kdybych inspiroval jediného z nich, stála by moje zpověď za to.“
Vyrůstal mezi závisláky
V Arizoně ho nejprve zavřeli do malé místnosti, aby se z něj vyplavilo veškeré nahromaděné svinstvo (prášky na spaní se ládoval sedm let takřka denně). „Tři týdny jsem se pořádně nevyspal, budily mě živé sny, měl jsem halucinace.“
Po dalších čtrnácti dnech pacientovi sdělili, že trpí bipolární poruchou, při níž manické fáze s přehršlemi energie střídají depresivní období zanesená hlubokým vyčerpáním, žalem, splínem i podrážděností. Je vážně div, že si v nich udržel zaměstnání v Ottawě a Buffalu. Tím spíš, že součástí jeho diagnózy byla porucha pozornosti ADHD.
V základní části NHL měl úspěšnost zákroků 93 procent, průměrně dostal 2,13 gólu na zápas. |
Brankář, jenž při zápase nesmí třeba několik minut ani na okamžik ztratit koncentraci, aby nepustil laciný gól... A ADHD? Neuvěřitelné!
V tělesném i duševním očistci našel Lehner sílu a víru. Dobrovolně si ho prodloužil o čtyři týdny. Nechal se pokřtít. Přestal být vrakem. Už nechtěl zemřít.
Některé své stavy líčil jako totální peklo. Jak odhalil v rozhovorech s terapeuty, navedli ho do něj jeho příbuzní. A nejbližší bytosti ho z inferna taky pomohly vyprostit.
„Vyrůstal jsem v prostředí závisláků a dalších ohavných osob. Sám jsem začal pít velice brzo. Nešlo si udržet dobré vztahy, protože je moje rodina odpuzovala.“
„Během léčby jsem si často volal se svou ženou. Nechtěl jsem, aby se mnou musela opět prožívat tu hrůzu. Nikdy jsem jí fyzicky neublížil, ale krutě ji trýznil pohled na muže, který se před jejíma očima pomalu mordoval. Ke konci mého pobytu přiletěla i s dětmi a já se zhroutil. Poprvé jsem byl připravený stát se skutečným tátou a manželem.“
Odměna za upřímnost
Mastertonova trofej za houževnatost a oddanost hokeji mu náleží plným právem. Patnáct měsíců je střízlivý. Našel odvahu řešit trable, udatně s nimi zápolil. Zahodil stud a přestal je tajit, ač se obával, že si tím zcela pohřbí kariéru.
Díky upřímnosti získal angažmá v New York Islanders, kam ho přijal legendární boss Lou Lamoriello. V příznivém prostředí okřál a přispěl k parádnímu tažení podceňovaného týmu do play off, v němž ještě „Isles“ vyřadili Pittsburgh.
Robin Lehner si za letošní ročník vysloužil dvojí ocenění: Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji a Jennings Trophy
S průměrem 2,13 gólu na zápas a úspěšností zásahů 93 procent se protlačil mezi tři kandidáty na Vezina Trophy pro brankáře roku.
Statný blonďák z Göterborgu a parťák Thomas Greiss získali Jennings Trophy pro gólmany mužstva, jež obdrželo nejméně branek.
Stále musí čelit nemocem a pokušením. Dál si zasluhuje důvěru své choti, syna a dcery, fanoušků i lidí z branže. Vypršela mu smlouva, jedná o nové. Ale zdá se, že nejtrudnější časy má za sebou. A že jeho nynější starosti jsou vlastně příjemné.
„Vím, co mi je. Užívám správné léky. Hodně jsem se o svém stavu dozvěděl. Ještě se musím učit, ale už se svými potížemi dovedu zacházet. Proto je důležité, aby se lidé v podobné situaci odhodlali ke klíčovému prvnímu kroku.“
