Když si v úvodním kole předloňské sezony vážně pochroumal rameno, napadlo ho, že s hokejem sekne. Chmurné myšlenky ale David Nosek rychle zaplašil a minulý týden se stal členem vybrané společnosti hráčů, kteří zvládli v české extralize tisíc utkání.
„Moc to nevnímám. Je to pěkné číslo, ale pořád jenom číslo,“ neprožívá zlínský obránce významný milník své kariéry.
V únoru vám bude devětatřicet. Co vás drží při hokeji?
Je paradoxní, že čím více se blíží konec kariéry, tak mě hokej baví víc a víc. Víc si užívám každý zápas. Být v kolektivu mladých je příjemné. Nemusím řešit věk, pokud teda zrovna nejednám o smlouvě. V kabině se můžu cítit, jako by mi bylo dvacet let.
Takže jste si ještě neřekl: Mám to v mém věku zapotřebí?
Samozřejmě, když stojíme v zácpě na D1, tak mě to napadne. Ale na druhý den je zápas, zapomenu na to a těším se.
Tohle asi nebude vaše poslední sezona, viďte?
Člověk míní a život mění. Nechám se překvapit, jak to dopadne. Alfou a omegou je zdraví. Pokud se hráč v mém věku zraní, tak je to celkem fatální.
Předloni jste si hned v úvodním zápase vážně poranil rameno. Tehdy vás to dost vzalo, že?
Je pravda, že jsem z toho byl hodně špatný. Návrat byl docela dlouhý. Tehdy jsem měl černé myšlenky, ale pak jsem si říkal, že to ještě zkusím. Rameno je pro hokejistu složité. I když jsem se vrátil, do konce sezony to stejně nebylo ono. Měl jsem podvědomě trochu strach. Ale od nové sezony se startovní čára pro všechny vyrovnala a už to bylo zase dobré.
Extraligu hrajete dvacet let. Změnila se hodně?
Přijde mi, že dříve byly snadnější domácí zápasy. Dneska přijedou mužstva ven tak dobře nachystaná, že i mně se kolikrát hraje lépe venku. Hokej se jako každý jiný sport mění, vyvíjí. Je rychlejší, dnes má každý hráč obrovskou sílu, dobře bruslí. Někdo říká, že dříve byl hokej techničtější, ale to si nemyslím.
Přizpůsobujete se měnícím se požadavkům snadno?
Baví mě sledovat trendy, s čím přijdou trenéři. Je poučné zjišťovat, že když se dělá některá věc úplně jinak, tak funguje daleko lépe než předtím. Když se podívám dvacet let zpátky, tak hraju úplně jiný hokej.
Můžete to rozvést?
Dříve se tolik nenapadalo a kladl se větší důraz na rozehrávku obránců. Dneska k obránci puk ještě pomalu ani nepřijede a už visí na mantinelu. Teď napadají i týmy, které hrají v oslabení, což také nebývalo.
Jste hodně ofenzivní obránce. Nikdy jste nechtěl hrát útočníka?
V žácích určitě. To mě štvalo, že mě dali do obrany. Pak už nikdy.
Dopředu vás to táhne pořád, že?
Když jsem přišel poprvé do Zlína, tak jsem tady měl jinou roli, protože tady bylo dost ofenzivních obránců – Martin Hamrlík, Radim Tesařík. Byl jsem spíše defenzivní bek a přizpůsobil se téhle roli. Pak jsem dostal možnost hrát více dopředu, tak jsem toho využil. Samozřejmě útočení je zábavnější.
Nakonec jste svedl i hattrick proti Znojmu, což se před vámi ve Zlíně podařilo jen dvěma obráncům. Vybavíte si ho?
To jsem vůbec nevěděl. Těší mě to, je to příjemné. Vybavím si oba hattricky. Druhý se mi povedl v Karlových Varech proti Mladé Boleslavi.
V roce 2000 jste byl součástí českého týmu, který získal zlato na mistrovství světa juniorů. Pomohl vám titul v kariéře?
Některé hráče brali hned do seniorského áčka. Tehdy jsme pravidelně vozili medaile z mistrovství světa, v juniorském týmu byla velká konkurence a bylo strašně těžké se do něho dostat. To mi v dospělém hokeji pomohlo, ale zároveň jsem věřil, že mi to pomůže ještě více, že moje role bude větší. Za rok, za dva se na titul zapomnělo a už si každý odehrál to, co si v sezoně zasloužil.
Myslel jste tehdy na NHL?
Ne. Moje kariéra nikdy nemířila tímhle směrem.
V extralize jste hrál za pět klubů, přičemž do Třince a do Zlína jste se vrátil. Táhlo vás to zpět?
Většinou jsem odcházel v dobrém. Je příjemnější se vrátit do míst, která znám. Nemusím si dlouho zvykat. Vím, jak to chodí, znám tváře.
Ve Zlíně jste získal v roce 2004 extraligový titul. Byl to váš vrchol?
Určitě. Strávil jsem tady příjemných sedm let. Proto jsem vždycky měl v hlavě, že bych se sem jednou rád vrátil a čekal, jestli se naskytne šance. Povedlo se a jsem tady zase hodně spokojený. Zlín je pro mě druhý domov. Líbí se mi rodinná atmosféra, jak se tady pracuje s odchovanci, což mi přijde důležité. Každý nákup, každá posila se zvažuje. Tohle mi je sympatické.
Působíte jako kliďas, ale v jubilejním zápase proti Karlovým Varům jste na trestné lavici vybouchl. Byla to výjimečná věc?
Kdo mě zná úplně dobře, tak ví, že zápas uvnitř docela prožívám. Vím, že emoce odvádí pozornost od hry. Je zbytečné se rozčilovat a po někom řvát. Ale zase někdy mě něco vytočí natolik, že vybouchnu. Byl to tisící zápas, měl jsem od něho jiná očekávání. (Zlín prohrál 1:4)
Za Vary chytal Filip Novotný, syn vašeho spoluhráče z Třince Marka Novotného. Dochází vám v takových okamžicích váš věk?
V tomhle případě ano. Pak mi to ještě dochází, kdy vidím bývalé spoluhráče na střídačce jako trenéry. A mladší hráče už neznám vůbec.
