Protože kvůli pandemii koronaviru Mezinárodní hokejová federace (IIHF) zrušila letošní mistrovství světa ve Švýcarsku, v rámci seriálu Hokej u ledu jste mohli zavzpomínat na minulé šampionáty.
Hovořili Slavomír Lener, Vladimír Růžička, Alois Hadamczik, Vladimír Vůjtek, Josef Jandač i Miloš Říha. Národní tým vedli dříve také již zesnulí Ivan Hlinka, Luděk Bukač a Josef Augusta.
Ivan Hlinka
Vůbec první kouč hokejové reprezentace samostatné České republiky, který zemřel v 54 letech po autonehodě u Karlových Varů v roce 2004. Hlinka stál na trenérské lavičce v 90. letech, na mistrovstvích světa získal tři bronzy (1993, 1997, 1998) a zlato (1999).
Veleúspěšný byl také na olympiádách v Japonsku (zlato, 1998) a ve Francii (bronz, 1992), tehdy ještě spolu se Slováky. Obdivovaný Hlinka naučil české hokejisty vyhrávat, uměl poskládat tým tak, aby si seděl herně i lidsky. Reprezentanti vzpomínají na báječnou atmosféru.
Luděk Bukač
Inteligentní muž s ohromnou autoritou, přezdívaný pan doktor. Zesnul loni na selhání srdce v 83 letech. Ještě Československo dovedl na šampionátech k bronzu (1981), dvěma stříbrům (1982, 1983) a zlatu (1985). Titul získal i s Českem o jedenáct let později. Měl své metody, právě v roce 1996 všechny překvapil, když dal kapitánství Robertu Reichelovi.
Ve vzpomínkovém textu reportér MF DNES píše: „S odstupem se na jeho metody vzpomíná s úctou. Nicméně především za minulého režimu prosazoval své názory velmi tvrdě a kdekdo jej považoval za despotu.“
Po konci socialismu se proti němu hned několik lidí vymezilo. Bukač si neseděl ani s Ivanem Hlinkou, štval Vladimíra Růžičku i Miloslava Hořavu.
Josef Augusta
Augusta dovedl českou reprezentaci k památnému zlatému hattricku. Při prvním titulu pomáhal jako asistent Hlinkovi, na dalších dvou (2000, 2001) přebral zodpovědnost sám. Zemřel v roce 2017 ve věku 70 let po boji s rakovinou.
Augusta byl svéráz, nebral hokej jako vědu, netrávil hodiny u videa a neanalyzoval podrobné statistiky. Trenérskou filozofii přebral od kamaráda Ivana Hlinky, proto sázel na hráče, kterým bezmezně důvěřoval. Reichel později vzpomínal: „Všechno nechal běžet tak, jak to fungovalo za Ivana, a my se mu odvděčili. Vybíral hráče tak, aby si rozuměli v kabině. Zdědil perfektní mužstvo a stavěl ho okolo tří centrů - mě, Dopity a Patery.“
Slavomír Lener
Medaile sbíral jako asistent - zlato pod Bukačem (1996) i bronzy pod Hlinkou v dalších dvou letech. Když však reprezentaci přebral sám, v roce 2003 prohrál se Slovenskem zápas o bronz, na domácím mistrovství v Praze (2004) zase nepřešel čtvrtfinále se Spojenými státy. Češi vypadli po nájezdech.
„To bolelo,“ přiznává Lener. „Pamatuju si, jak po prohře bylo nějakou dobu v aréně úplné hrobové ticho. Vypadalo to jako věčnost. Pak začali lidi tleskat. To beru jako ocenění pro mužstvo. Hráli jsme pořád aktivní hokej, ale prostě to nevyšlo.“
Vladimír Růžička
Vystřídal Lenera a jako by u něj platilo, že po zlatu musí skončit. Platilo to po úspěšném mistrovství v roce 2005 i 2010, kdy místo vždy předal Aloisu Hadamczikovi. K národnímu týmu se vrátil ještě na dva další šampionáty. V Bělorusku (2014) i v Praze (2015) z toho ale byla jen čtvrtá místa.
„Bylo to doma, byli jsme našláplí a věřili, že když budeme mít malinko kliku, tak tu Kanadu můžeme v semifinále porazit. Bohužel jsme byli tak zklamaní, že jsme druhý den prohráli i zápas o bronz s Amerikou,“ vzpomínal Růžička na svou poslední práci u reprezentace.
Alois Hadamczik
Jedno mu ještě dlouho nevezmete. Hadamczik je posledním trenérem, který dovedl reprezentaci k medaili. Bronz v letech 2011 i 2012 teď s odstupem času zní jako úžasná doba českého hokeje. Hadamczik má i stříbro z MS a bronz z olympiády v roce 2006, zlato mu stále uniká.
„Jsem vděčný za to, co mi život dal a s jakými hráči jsem mohl být v kabině,“ vyprávěl Hadamczik nedávno. „Vzpomínám na Luďka Bukače, který mi sám po olympiádě (2006) zavolal a řekl mi: Na bronz budeme vzpomínat hodně dlouho. Vůbec nevíš, co jsi dokázal. Nenech se odradit.“
Vladimír Vůjtek
Dostal jeden rok u reprezentace. Navíc o mnoho let později, než by si možná zasloužil. Páté místo na šampionátu v Rusku v roce 2016 zapadlo do tehdejší výsledkové šedi. Češi zase jednou neprošli přes čtvrtfinále. Má medaili, ale získal ji se Slovenskem v roce 2012, když v semifinále vyřadil právě Česko.
„Pravdou je, že jsem se k národnímu týmu dostal pozdě a mé myšlení už nebylo tak rychlé jako deset let zpátky. Myšlenkové pochody byly pomalejší a možná i to mělo vliv na některá špatná rozhodnutí, která jsem udělal,“ řekl Vůjtek před týdnem. „Rozhodně mě mrzí, že jsem na turnaj nevzal Aleše Hemského. To byla velká chyba.“
Josef Jandač
Pod Vladimírem Růžičkou zažil jako asistent zlatý šampionát 2010, pomáhal i Vladimíru Vůjtkovi. Reprezentaci přebral po něm a odjel s ní Světový pohár (šesté místo), dvě mistrovství světa (dvakrát sedmé) a olympiádu (čtvrté).
„Od nějakého roku 2014 začala Kanada i Amerika posílat na šampionáty nejsilnější výběry, už ne jen mladé. A šance na medaile rapidně klesla,“ myslí si Jandač. „Nebudu se prsit, moje působení u nároďáku se taky posuzuje spíš jako neúspěšný, ale třeba všichni se ptali, proč beru Hronka (v roce 2018 nováček), teď byl nejlepší bek. Moravčík, Sklenička, Šulák... To byla moje filozofie dát prostor mladým. A oni si ho zasloužili.“
Miloš Říha
Taky musel na první příležitost čekat dlouho. A osud k němu byl krutý. Po loňském čtvrtém místě nedostal letos šanci výsledek napravit. Pandemie koronaviru ho z trenérské lavičky předčasně odvolala.
„Medaile byla blízko. Když se objevil pozitivní test Kuzněcova na kokain, dalo se do toho asi šlápnout víc. Myslím, že kdybychom po mistrovství světa trošku právně zabojovali, mohli bychom ji mít touhle cestou,“ vracel se myšlenkami Říha zpět. „Když ale nikdo nic neřekne, hokejová federace to řešit nebude, protože by si jen přidělávala problémy.“
V červnu nastoupí k reprezentaci oficiálně Filip Pešán. Teprve čas ukáže, kam mezi trenéry se svými výsledky zařadí.
