Hovorka, jenž kdysi hokej na solidní úrovni sám hrával, v Pardubicích působí od sezony 1995-96. Okolnosti jeho příchodu přitom nebyly nikterak veselé.
„Bylo to po tragické autonehodě maséra a dvou hráčů, při které zemřela jedna dívka. Masér na tom tenkrát taky nebyl moc dobře,“ vzpomíná Hovorka v rozhovoru zveřejněném na klubovém webu. „Já byl u konkurence v Hradci, jezdil jsem i s národním týmem, a právě asi kvůli té autonehodě za mnou na soustředění v Nymburce přišel Zbyněk Kusý, který mi nabídl práci v Pardubicích,“ líčí.
Hokejové Pardubice chtějí zpátky do sedla. Klub nastínil vize |
Jeho agenda je široká, hráčům i realizačnímu týmu se snaží splnit první poslední - naštěstí už to není jen na něm jako před lety. Spoustu dřiny mimo jiné zastane i zmíněný masér Mandys, jenž v Dynamu nastoupil tři roky po Hovorkovi.
„Je to taková extraligová rarita, že spolu dva lidi takhle dlouho vydrželi. Samozřejmě byly i horší chvíle, ale to je tak vždycky,“ říká Hovorka. „Zodpovídáme za všechno od posledního šroubečku po zápasový dres. Práce je to náročná, ale musím říct, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem se dostal do takového velkého klubu a že tu můžu dělat tolik let,“ konstatuje.
Hodně pozorný musí být se svými kolegy hlavně při venkovních utkáních Dynama, aby se svými požadavky nemusel obtěžovat soupeře.
„Někdy se to stává a je cítit, že vám domácí týmy moc pomáhat nechtějí, i když nějaká kolegialita existuje. Snažíme se však o to, abychom od nikoho nic nepotřebovali. Auto máme vždy plně naložené,“ poznamenává Hovorka.
Někdy je takový frmol...
Během přípravy a sezony funguje v ustáleném režimu. „Když není zápas, tak se jde domů po jedné hodině. Když je zápas, tak se člověk kolikrát nedostane ani na oběd,“ popisuje.
V sedm ráno s Mandysem nachystají ovoce, kafe a čaj, pak i oběd. „Na utkání připravujeme jídlo do kabiny, jsou tam stoly. Martin brousí brusle, šatna se rovná, aby to trochu vypadalo. Nějaké rezervy samozřejmě máme, ale to je taky věc hráčů, kteří nám v něčem musí být nápomocní,“ upozorňuje Hovorka.
Občas je však s hokejisty svízel, někteří bývají nároční. Jako třeba legendární Jiří Dopita, kapitán pardubických mistrů z roku 2005, jehož brusle z vnějšku sestávaly z odlitého plastového skeletu. Na jejich opravy Hovorkovi s Mandysem chyběly materiál i potřebné nástroje.
„Do těch bruslí patřily měděné nýtky, které se dávaly do paty. My je neměli, takže jsme to dělali v ruce takovou ‚sedláckou‘ metodou. Dávali jsme tam klasický šroub s podložkou a z druhé strany jednoduchou matku. To jsem mu udělal, on s tím chodil po kabině a smál se, že ta brusle má deset kilo...,“ vypráví Hovorka s tím, že speciální požadavky mívají hlavně cizinci.
Titul z roku 2012 paradoxně trochu ublížil
Kromě titulu z roku 2005 zažil v Dynamu i dva další, z let 2010 a 2012. U toho úplně prvního byla prý v Pardubicích nejlepší parta, u druhého zase, tak jako mnozí jiní, Hovorka vyzdvihuje roli slavného brankáře Dominika Haška.
„Co ten tady odvedl za práci i pro trenéry - ti měli hned o padesát procent méně starostí. To je taková ikona, že i tak velcí hráči jako Petr Sýkora seděli a poslouchali ho na slovo. Byl to člověk, který přesně věděl, co chtěl, a udělal pro to vše. U týmu měl neuvěřitelný respekt,“ přibližuje Hovorka.
O posledním triumfu míní, že klubu paradoxně trochu ublížil. „Nejsem si totiž jistý, že jsme si ho zasloužili. Využili jsme situace, protože třeba Brno mělo ve finále dvanáct zraněných hráčů - do té doby jelo jak namazaný stroj. Následující roky to tu nebylo nic moc. Mimo jednoho šestého místa, které bylo taky hodně se štěstím,“ připomíná.
