Ve slovenských médiích termín Nagano stále negativně rezonuje. Vzpomínají na „horor“, „noční můru“, „hokejové Waterloo“.
Slováci si od rozdělení federace museli razit složitější cestu. Přestože spadli do nižší kategorie mistrovství světa, v kvalifikaci si vybojovali místo na hrách v Lillehammeru. Základní skupinou prošli z prvního místa, jenže ve čtvrtfinále vypadli s Ruskem.
Za další čtyři roky doufali, že se opět dostanou na hlavní turnaj, poprvé s hráči z NHL. A asi i snili, že tentokrát se cennému kovu přiblíží ještě víc.
V PROBLÉMECH. Slovenský hokejista Oto Haščák na olympijských hrách v Naganu v utkání proti Rakousku.
V kvalifikačních bojích čelili postupně Rakousku, Itálii a Kazachstánu. Začali hrozivě – remízou 2:2. Následná vydřená, ale veledůležitá výhra 4:3 znamenala, že k postupu stačilo 10. února zvítězit nad Kazachy.
Výběr tehdejšího kouče Jána Šterbáka v utkání dvakrát vedl, ve třetí třetině pak sledoval soupeřův obrat, nicméně skóre srovnal. Než v 59. minutě ujel Alexander Koreškov a rozhodl...
„Byla to velká pohroma,“ vzpomínal pro RTVS reportér Rádia Slovensko Jozef Jarkovský.
„Dost drsné, těžké období, cítili jsme frustraci,“ přešel usměvavý obránce Ľubomír Višňovský po páteční exhibici v O2 areně k zamyšlenému neutrálnímu výrazu.
Utrpení zámořských borců na tribuně
V únoru 1998 pod pěti kruhy debutoval. Těžko se po čtvrtstoletí pouštěl do obšírného hodnocení, jakkoli čas leccos zahojil.
„Bylo to nespravedlivé, na olympiádě prostě mají hrát ti nejlepší a nám to neumožnili,“ vadí mu dodnes.
Hokejové Waterloo. Nagano je český sen, ale slovenský zmar |
Souboje s Rakouskem a s Itálií mužstvo odehrálo bez hráčů z NHL. Do klíčového klání s Kazachstánem mohli nově naskočit dva další hokejisté ze zámoří, útočník Peter Bondra z Washingtonu s Róbertem Švehlou z Floridy.
Třetí místo obsadil forvard Róbert Petrovický, který se ten ročník zrovna pohyboval v AHL a už naskočil do předešlých dvou klání.
Kvintet velkých jmen sledoval zápas jen z tribuny: Žigmund Pálffy (New York Islanders), Jozef Stümpel (Los Angeles), Miroslav Šatan (Buffalo), Pavol Demitra (St. Louis) a Richard Zedník (Washington).
Miroslav Šatan a Žigmund Pálffy
Všichni v hledišti Aqua Wing Areny jen sledovali, jak jejich krajané na ledě vstřebávají debakl a jak Kazaši bouřlivě slaví jeden z nejslavnějších a nejslastnějších okamžiků.
Slovensko vstávalo do truchlivého rána.
„Seděli jsme tam jak blbci,“ vyhrkl Stümpel.
„Byli jsme nažhavení a cítili ten nejhorší pocit nemohoucnosti. Určitě šlo o nespravedlnost, z kvalifikace se stala loterie. Letěl jsem z New Yorku, další kluci z Bostonu, takže to bylo i strašně náročné... Za dva dny jsme se zase vraceli a nemohli hrát olympiádu, já už jsem ji potom snad ani nesledoval,“ připouštěl v Praze Pálffy.
Právě na něj v průběhu utkání, které se v závěrečné části obrátilo v neprospěch Slováků, mířily objektivy televizních kamer. Strašně moc chtěl na led. Hned vzápětí pronášel, že „necítil nenávist, ale trpěl jako zvíře a letí zpátky do New Yorku“.
„Žigo přišel do kabiny a ptal se, co děláme, proč sem vůbec přijížděl. Takhle nás sjel a vracel se zpátky,“ vzpomínal Višňovský.
Vadim Glovatskij z Kazachstánu (vlevo) bojuje o puk se Slovákem Peterem Bondrou v kvalifikačním utkání na ZOH v Naganu, v němž Kazachstán vyhrál 4:3 a postoupil do elitní skupiny.
Bondra, jeden ze dvou „šťastlivců“, co mohli dění na ledě aspoň ovlivnit, zase pronesl: „Cestovali jsme čtrnáct hodin, spal jsem tři a rovnou šel do zápasu. Byly to ty nejčernější dny, jaké jsem v hokeji zažil. Mám pocit, že ještě za dvacet let se budu hrůzou budit ze spánku... Nejraději bych se někde schoval a utekl myšlenkami do jiného světa.“
Právě přímá účast mu možná nakonec děsivý zážitek učinila ještě nesnesitelnějším.
Neznámý virus a Bačův zápas o život
Na obhajobu slovenského zklamání, v těžkých problémech se hokejisté ocitli už při odletu do Japonska. Takřka polovinu týmu poskládaného z hráčů v Evropě zasáhl neznámý virus, kupříkladu útočníci Zdeno Cíger s Jozefem Daněm či obránce Róbert Pukalovič zápolili s vysokými teplotami.
Bývalý trenér slovenské hokejové reprezentace Zdeno Cíger.
Jiný bek, Jerguš Bača, se dokonce trápil s horečkou přesahující 41 stupňů a skončil v kómatu. Letadlo, které z přípravného kempu mířilo do dějiště her, muselo nouzově přistát.
„V tu chvíli mi bylo všechno úplně jedno, byl jsem tak vyčerpaný, že mi chyběla i síla bojovat,“ popisoval v mrazivé výpovědi pro deník Šport Bača, který okamžitě putoval do nemocnice.
„Měl skoro nehmatatelný pulz a pět minut byl v bezvědomí. Vypadalo to, že vážně umře,“ přiznával tehdy lékař Miloslav Klíma.
Slováci dopláceli na poměrně pozdní přílet do zcela odlišného prostředí i chybějící léky na palubě. Třeba proti střevním potížím, jak podotýkal Pukalovič.
„Nemohli jsme jíst ani trénovat. Pamatuju si, jak jsem chtěl během turnaje něco sníst, abych nabral síly. Vkročil jsem do jídelny, rozhlížel se a bylo mi na zvracení, takže jsem si nic nedal,“ vybavil si Daňo pro server Aktualne.sk.
Tak odstartoval – společně s dalším nezdarem o čtyři roky později v Salt Lake City – jeden z největších strašáků slovenského hokeje. Lehkou náplastí pro ně byl aspoň zlatý triumf jejich sousedů.
Patrik Eliáš, Jan Hlaváč, Lubomír Višňovksý a Martin Ručinský na TK k utkání hokejových legend Česká republika - Slovensko, které se uskuteční 10. února 2023 v O2 areně při příležitosti oslav 25. výročí vítězství českého týmu na ZOH v Naganu 1998.
„Čechům jsem fandil a držel palce,“ usmál se opět Višňovský.
Obdobně ústa protáhl také Pálffy: „Pro nás jsou to smolné vzpomínky, ale jsem moc rád, že aspoň Češi vyhráli a mají si co připomínat.“
