Z Antonína Reimanna, jednoho ze šesti dětí židovského obchodníka Aloise a jeho ženy Růženy, se po odchodu do Spojených států v roce 1910 stal Antonín Raymond.
Ačkoliv studia architektury na ČVUT v Praze zdaleka nedokončil, v Americe si rychle našel práci u významného architekta Casse Gilberta. V roce 1914 se oženil s Noémi Pernessinovou. Ta později navrhovala interiéry a nábytek pro jeho stavby.
Ve Spojených státech působil jako asistent u legendy světové architektury Franka Loyda Wrighta. Právě s ním se dostal v roce 1919 do Japonska, kde pro něj pracoval.
Raymond získal americké občanství poměrně záhy po svém příjezdu do USA. Za první světové války spolupracoval jako důstojník zpravodajské služby s Masarykovou skupinou, ve dvacátých letech byl honorárním konzulem Československa v Japonsku. V roce 1928 byl za vynikající pomoc krajanům oceněn Řádem Bílého lva IV. stupně.
V roce 1937 byl nucen zemi kvůli postupné militarizaci společnosti upustit a vrátit se do Spojených států. V letech 1938 až 1949 pracoval v USA. V New Yorku založil v roce 1945 ateliér společně s českým architektem Ladislavem Lelandem Radem (1909–1993) jménem Raymond & L. L. Rado.
Do Japonska se vrátil v roce 1948. Byl členem štábu generála MacArthura při poválečné obnově Japonska. V roce 1956 byl vyznamenán čestnou medailí od American Institute of Architects a v roce 1964 získal od japonské vlády Řád vycházejícího slunce. V Japonsku dodnes působí architektonická kancelář nesoucí jeho jméno.
A právě toto poválečné dílo Noémi a Antonína Raymondových přibližuje čtenáři publikace z nakladatelství Aula: Antonín Raymond v Japonsku (1948–1976) vzpomínky přátel. Kniha Heleny Čapkové a Kóičiho Kitazawy popisuje a bohatě ilustruje svět architektů a jejich spolupracovníků, kteří budovali nové Japonsko na spáleništi z druhé světové války.
Záznamy vzpomínek sedmi členů japonského Raymondova studia portrétují osobnosti obou manželů, komentují jejich tvorbu, přibližují každodenní provoz firmy a naznačují vztahy s elitními klienty.
Čtyři rozhovory s jedním nebo více pamětníky pojednávají o Raymondových v kontextu dobové společnosti z různých perspektiv, např. z pohledu mladé dívky či nadějného studenta architektury.
Část z téměř dvou set ilustrací je zde publikována poprvé. Zvláštní pozornost zasluhuje materiál, který se vztahuje k práci Noémi Raymondové, neboť její dílo bylo dosud zkoumáno jen vzácně.
Mezi mnoha projekty jsou podrobněji zmíněny například budova Reader’s Digest v Tokiu, Hudební centrum prefektury Gunma nebo Československé velvyslanectví v Tokiu, které Raymond pomáhal realizovat.
Projekt ambasády byl pro Antonína Raymonda velmi důležitý, svědectví o stavbě a okolnostech, které ji provázely, ze zorného úhlu japonských spolupracovníků je unikátní.
Knihu uvozuje studie Heleny Čapkové o předválečné činnosti Raymondovy společnosti v Japonsku se zaměřením na udržení kontaktů za druhé světové války. Knihu uzavírá text Ireny Veverkové o kontaktech Antonína Raymonda s Československem po roce 1945.
Šumné stopy architekta Antonína Raymonda v Japonsku
7. května 2011 |
Šumné stopy českého architekta v Japonsku
30. dubna 2011 |
Šumné stopy - Česká ambasáda v Japonsku
28. května 2011 |