Od rána proudily na okruh La Sarthe poblíž francouzského města Le Mans davy lidí. Osm hodin před startem už trať obklopili první nedočkavci, kteří pro sebe chtěli uzmout ta nejlepší místa.
Slavný 24hodinový závod byl prestižní událostí. Lidé na trávě rozložili deky, přinesli víno a šampaňské. Ženy se oblékly do šatů a pánové zase k obleku uvázali kravaty nebo motýlky.
„Byla to oslava. Všichni měli v ruce sklenice, popíjelo se a lidé byli šťastní,“ vzpomínal Jacques Greley, jeden z diváků, v dokumentu BBC. „Někteří ani nesledovali závod a jen se bavili.“
Druhá světová na kolech
Lákadlem 24. ročníku bylo soupeření mezi Jaguarem a Mercedesem. „Bylo to jako druhá světová válka na čtyřech kolech. Británie proti Německu. Na francouzské půdě,“ líčil Chris Hilton, autor knih o slavném závodu.
Hlavní hvězdou Mercedesu byl Juan Manuel Fangio, přezdívaný El Maestro. Argentinec byl jedním z nejlepších pilotů své doby a pětinásobným světovým šampionem ve formuli 1. Ovšem triumf z Le Mans mu chyběl.
Stalo se před letyHistorický speciál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly naleznete přehledně ZDE. |
Jaguar vsadil na Mikea Hawthorna. V šestadvaceti měl být vycházející britskou nadějí. Výstřední a okázalý chlapík, který i při závodech nosil motýlka.
„Také mohl jít večer na party, ráno se vzbudit a hned sednout za volant,“ s úsměvem vzpomínal jeho týmový kolega Norman Dewis.
Tam, kde většina pilotů dává nohu z plynu, Hawthorn naopak přidával. Trpěl vážným onemocněním ledvin, lékaři mu prý dávali maximálně deset let života. I proto možná často volil v ošemetných situacích až příliš riskantní řešení.
Právě po jízdě na hraně rizika diváci dychtili. Fanoušky k trati přitahoval pocit nebezpečí a adrenalinu, když se kolem nich v těsné blízkosti řítily vozy.
„Hodně lidí tam chodilo v očekávání, že uvidí alespoň jednu havárii,“ líčil fotograf Dennis Chisholm. „Aspoň jednoho jezdce, kterého odvezou zraněného nebo mrtvého.“
V ten den se jejich pohled změnil.
Cíl? Balancovat na hraně
Ve čtyři hodiny odpoledne bylo vše připraveno k zahájení závodu. Třísettisícový dav, který byl namačkaný podél 13kilometrového okruhu, ztichl. Všichni napjatě sledovali startovní vlajku.
„Bylo úplně slyšet, jak se třepotá ve větru,“ líčil archivář Bill Martin.
Rozhodčí mávl a všech 76 jezdců se rozběhlo ke svým automobilům. Klid najednou vystřídalo hlasité burácení silných motorů a vřískot fanoušků.
„Jedinou možností Hawthorna, jak vyhrát, bylo utavit Fangiovo auto,“ vyprávěl Hilton. Pilot Jaguaru si to moc dobře uvědomoval. Šlápl na plyn a prodral se do popředí startovního pole.
Fangio měl na začátku problémy. Když naskočil do svého Mercedesu, kalhoty se mu zachytily do řadicí páky. Skvělou stíhací jízdou však britského soupeře dohnal.
Po několika okruzích bylo pořadí následovné: 1. Hawthorn, 2. Fangio. Ostatní na ně propastně ztráceli.
„Vypadalo to, jako by Hawthorne s Fangiem zapomněli, že závod trvá 24 hodin,“ líčil Dewis z Jaguaru. „Neustále se předháněli. Téměř v každém kole posouvali rekord dráhy.“
Tím hlavním, co konstruktéry při stavbě vozů zajímalo, byl výkon. Bezpečnost? Ta byla až na druhém místě.
Kvůli hmotnosti byly karoserie aut z hořčíkových slitin: superlehké, ale také superhořlavé. Kvůli riziku požáru piloti neměli pásy - při nehodě raději z auta vylétli, než aby uhořeli.
Podobně na tom byla i trať. Od roku 1923, kdy se v Le Mans jelo poprvé, doznala jen minimálních úprav. Při prvním ročníku přitom vozy dosahovaly rychlosti 100 kilometrů v hodině, teď to bylo až 270.
„Kolik jedeme, jsme nevěděli, neměli jsme tachometry,“ vzpomínal John Fitch z Mercedesu. „Neustále jsme zrychlovali, až jsme dostali na hranu, kdy jsme nad vozem ztráceli kontrolu. Právě to byl ten bod, na kterém jsme se snažili balancovat. Tak se dělal dobrý čas.“
Diváci byli na mnoha místech od vozovky vzdáleni metr a půl a mezi nimi a automobily byl jen hliněný val.
Z Mercedesu ohnivá koule
Najednou se to stalo.
Po dvou a půl hodinách jízdy, se vozy blížily k hlavní tribuně. Ve vedení byl Hawthorn, druhý Fangio. Mezi nimi jeli ještě další dva piloti - Lance Macklin z Austin-Healey a Pierre Levegh z Mercedesu, oba se ztrátou kola.
Hawthorn si všiml, že mu na palubní desce bliká palivová kontrolka. Musel do boxů. Pilot Jaguaru prudce sešlápl brzdu, takový manévr však nečekal za ním jedoucí Macklin.
Macklin strhl volant doleva, jenže tam se řítil rychlostí 240 kilometrů v hodině Levegh. Srážka byla nevyhnutelná.
Pilot Mercedesu ještě stihl zvednout ruku a varovat Fangia. Potom narazil do zadní části vozu Austin-Helay, která ho katapultovala do vzduchu.
Levegh byl na místě mrtvý. Z jeho vozidla se stala ohnivá koule, auto se rozpadlo na několik částí, jež létaly všude kolem – na dráhu, do ochranných bariér, ale hlavně do diváků.
Auto z nejtragičtější havárie se prodalo za milion dolarů |
„Říkala jsem si, tohle se nemůže stát, nemůže to dolétnout na nás,“ vzpomínala jedna z přihlížejících Giselle Pasquierová. Jenže se to stalo. „Všude naříkali lidé, byl to hrozný zvuk. Diváci ze sebe sundávali zbytky těl, které na ně spadla.“
Trosky smetly vše, co jim stálo v cestě. Kapota prý byla jako gilotina. „Kousek ode mě ležel muž s dalekohledem na krku. Nad krkem už ale nic neměl, hlava byla pryč,“ líčil hrůznou situaci Greley.
Tragické statistiky napočítaly vedle pilota i 83 mrtvých fanoušků.
Na zdraví, pane Hawthorne
Závod ale pokračoval.
Organizátoři nechtěli rozpoutat chaos, který by vyvolal úprk tří set tisíc přihlížejících. Argumentem byl i fakt, že by odcházející lidé bránili přijíždějícím sanitkám.
A tak zatímco v ostatních místech trati diváci bezstarostně sledovali projíždějící automobily, hlavní tribunou se nesly vyděšené výkřiky lidí mísící se s houkačkami hasičů a záchranářů.
Panika panovala i mezi závodníky. „Někdo začal křičet, že to byl náš vůz číslo 20. Vedle stojící paní Leveghová hned pravila, že je Pierre mrtvý. Věděla to, aniž by jí to někdo řekl,“ vzpomínal Fitch, který se v řízení střídal právě s Leveghem.
Po několika hodinách od nehody Mercedes z piety odvolal zbývající dva vozy a vyzval Jaguar, aby se k němu připojil.
Ten však odmítl.
Hawthorn si tak společně s parťákem Evorem Buebem dojel pro jasné vítězství. Po závodě se na něj snesla kritika, lidé mu vyčítali, že po triumfu na pódiu zářil radostí a stříkal kolem sebe šampaňské, jako by se nic nestalo.
Francouzský list pak otiskl fotografii vítěze s ironickým titulkem: „Na zdraví, pane Hawthorne.“
Kdo za nehodu mohl?Dodnes se vedou debaty o tom, kdo za nehodu mohl. Experti nejvíce přičítají vinu Hawthornovi, který nečekaným brzdným manévrem nezvládl situaci. Sám Hawtorn údajně i v soukromí vinu přiznal, později ale všechno popřel. Jiní zase obviňují Macklina, který se měl podle nich podívat do zrcátek a vědět, že se za ním řítí Levegh. Někteří zase poukazují na to, že Leveghovi bylo v době závodu 50 let a že mohl mít zpomalené reakce. Oficiálně byli všichni tři piloti osvobozeni i kvůli nedostatečnému zabezpečení okruhu. Nehoda vedla k diskuzím o větší bezpečnosti mezi piloty, ale i diváky. Mercedes se po katastrofě v Le Mans 30 let neúčastnil automobilových závodů. Některé státy motoristická klání radikálně omezily. |
