Jágr například vyprávěl, jak nedávno narazil na staré rozhovory, kdy se ho novináři jako osmnáctiletého ptali, čeho by chtěl v životě jednou dosáhnout. Odpověděl, že by chtěl být aspoň jeden den tím nejlepším hokejistou na světě.
„A já jsem přesvědčený, že se mi to povedlo,“ usmálo se známé číslo 68. „Jak? Asi především díky tomu, že jsem sám sobě vždycky věřil, že na to mám. O tom, že bych hokej chtěl hrát co možná nejdéle, jsem začal přemýšlet až v pozdější fázi své kariéry.“
Jágr si je také jistý, že ho na absolutní vrchol kromě talentu dostala především obrovská vůle. A rovnou přidal konkrétní příklad. Tím je fakt, že nikdy neměl osobního trenéra a vždycky se musel spoléhat sám na sebe.
„Překonávat nechuť, únavu nebo bolest je těžší, než když kolem sebe máš oporu, která tě žene. Znám spoustu hráčů, kteří jsou výborní na začátku sezony, ale pak vadnou, protože se s tím najednou musejí vypořádat sami. Na ledě seš vždycky sám. To je jeden z důvodů, proč trénuju sám.“
Na druhou stranu si však překvapivě myslí, že na hokejové scéně mohl dokázat ještě víc. Přestože hokeji obětoval opravdu dost - v podstatě celý svůj život. „Mohl jsem ale obětovat daleko víc. Mohl jsem i víc trénovat. Já vždycky trénoval tak, aby mě to psychicky nevyždímalo,“ tvrdí Jágr.
A to je prý důvod, proč jeho kariéra nekončí ani ve 48 letech. Jágr totiž dělá jen věci, které ho baví a dělá je také jen ve chvíli, kdy se mu chce. Miluje svobodu. „Když se na trénování necítím v devět ráno, tak jdu třeba až v deset večer. Ale vím, že to udělám. Jsem na sebe přísný. Tajemství mé dlouhověkosti je v tom, že jsem se nikdy do ničeho nenutil.“
Proto si Jágr nikdy nevyčítal, že by kvůli sportu šidil svůj soukromý život. Logicky k tomu nemohlo dojít, jelikož vždycky dělal jen to, co chtěl.
„Nesouhlasím s názory některých rodičů, kteří nedávají děti na sport z obavy, že by jim tím mohli pokazit mládí. Když máte sport rádi, tak o nic nepřicházíte. O co jsem přišel? Že jsem nemohl lyžovat? Tak si půjdu zalyžovat v padesáti a užiju si to daleko víc. Možná jsem mohl mít hezčí mládí, ale nemusím čtyřicet let sedět v kanceláři a poslouchat šéfa, kterého nesnáším.“
1999. Kapitán Pittsburghu Penguins Jaromír Jágr v utkání proti Vancouveru Canucks. (11. února 1999)
Jágr na závěr vyvrátil i úvahy, že by si mohl hraním do pozdního věku zkazit reputaci. „Život přece není o tom hýčkat si nějakou pověst. Skončit na vrcholu je hezký, ale co pak? Budu chodit po světě a vyprávět lidem, že jsem byl dobrý? V tom štěstí není. Výhry, medaile, trofeje, pověst - k čemu mi to je? K ničemu,“ odpovídá si Jágr.
„Já chci každý okamžik prožít naplno. Kdybych dnes mohl všechno zahodit a získat za to těch dvacet let do konce života, kdy bych si mohl hokej hrát jen tak pro radost, tak to bez váhání udělám. I kdybych měl tu nejhorší pověst na světě. To je mi úplně jedno. Stejně jednou umřete a neštěkne po vás ani pes.“
21. července 2020 |
