Nezřídka je součástí taktické hry o tituly zatajování vážných zdravotních šrámů i krytí značně omezujících neduhů. Říkejte to borcům potýkajícím se se závažným zraněním oka v podstatě větší část hokejové kariéry a následky do konce života.
Vidíte před sebou maximálně půlku hřiště, nemáte v zorném poli volného spoluhráče pro přihrávku. Těžko odtušíte, že vám ze strany přilétne „sekera“ přes ruce. Zkuste si zaostřit z dálky na branku.
A pak... se jako člověk musíte srovnat s tím, že nemůžete normálně fungovat. Přesto se našli hráči, již vynikali skvělou hrou, kterou navzdory ztrátě části zraku povýšili na umění.
Willie O’Ree. Bryan Berard. Mattias Weinhandl. A naposledy Johnny Boychuk.
Willie O’Ree. Foto: nhl.com
O’Ree jako první zbořil mýty o barvě pleti hokejových hráčů i hendikepu, s nímž lze ještě hrát. Ke zranění přišel coby junior Kitcheneru v Ontario Junior Hockey League. Když jeho vlastní bek napálil vší silou puk od modré čáry, sehnul se před brankou, aby unikl bezprostřednímu nebezpečí. K jeho neštěstí se zbloudilý kotouč otřel o hokejku a vlétl mu přímo do oka.
Skácel se k zemi, dál už si pamatoval jen cestu sanitkou. V nemocnici doktor sveřepému klukovi řekl zdrcující zprávu: „Dopad puku způsobil, že máš napravo kompletně potrhanou sítnici a budeš už napořád slepý. Promiň, ale ty už hokej hrát nebudeš.“
Vysněná životní cesta se najednou zdála být ztracená, O’Ree byl zlomený. „Bylo mi teprve devatenáct a všechny sny a cíle, které jsem si stanovil, byly očividně pryč,“ vyprávěl.
Po absolvování nelidského drilu, odmítání a brutální šikany, kterou si procházel kvůli svému původu, se rozhodl, že to nezabalí. Za pět týdnů byl zpátky a všechny spoluhráče i trenéry navenek přesvědčil o plném zotavení.
„Ani rodičům jsem neřekl, že jsem na pravé oko úplně slepý. Odešli do hrobu s tím, že normálně vidím. Svěřil jsem se o svých zdravotních problémech jen mladší sestře Betty a ještě mi musela přísahat, že to bude naše tajemství. Jasně jsem jí řekl, že jestli se někdo dozví, že nevidím, nenechají mě hrát profesionální hokej a nedostanu se do NHL.“
I po letech jeho poutavý příběh o událostech z roku 1954 bere dech. Tajemství muselo vydržet ještě další čtyři roky, než si zasloužil jako první hokejista tmavé pleti povolání z farmy k týmu Boston Bruins. Mezitím přišel do mužstva Quebec Aces, kde zatajil, že je na jedno oko nevidomý, aby mohl vůbec nastupovat. Přesto byl skvělý a vyhrál tady pohár.
„Řekl jsem si: Willie, můžeš dokázat, cokoli si usmyslíš, pokud to hlava i srdce budou cítit stejně. Dodnes si vlastně málokdo uvědomí, že jsem hrál 21 let hokej jen jedním okem. Vždycky bylo důležité zapomenout na to, co nevidím, ale soustředit se na to, co vidím,“ míní.
Obránce Bryan Berard získal za svou oddanost hokeji Bill Masterton Trophy.
Na přelomu milénia jeho příklad následoval Bryan Berard. Všemi opěvovaný obránce, jednička draftu 1995 a vítěz Calder Trophy pro nejlepšího nováčka o dva roky později.
11. března 2000 měl ve zlomu jeho skvěle rozjeté kariéry prsty a především hokejku Marián Hossa. Během zápasu Berardova Toronta s Ottawou se slovenský střelec otáčel k dorážce vyraženého kotouče a z plného nápřahu mrštil čepel hole proti Američanově tváři.
Skončilo to devastujícím roztržením oční bulvy, spoustou krve na ledě, náročnou tříhodinovou operací a roční pauzou od hokeje. Po zákroku lékařů byl alespoň schopný poškozeným pravým okem rozeznat světlo a tmu. Berard se s následky ztráty zraku na rozdíl od O’Reeho nikdy pořádně nesrovnal.
„Každý den na to myslím. Probudím se a mám jen jedno oko. Je to každý den stejné. A já si pořád říkám - k čertu, co kdyby se to stalo jinak. Byla to podivná nehoda, ale je to součást sportu. V té době spousta z nás nenosila ochranné plexi štíty,“ líčil před čtyřmi lety Berard své pocity reportérovi ESPN.
Z hororového zranění mrazilo i lékaře. Hossova hůl Berardovi udělala díru do obličeje. Dodnes je vděčný Bohu, že hrůzostrašnou životní epizodu přežil. „Věděl jsem hned, že mám fakt velký problém. Ale víte, na co jsem v té chvíli myslel? Aby mi zachránili oko a já se mohl vrátit a zase hrát,“ pronesl.
Berard se skutečně vrátil. V dresu New York Rangers. Dalších pět let odehrál postupně v týmech Bostonu, Chicaga, Columbusu a New Yorku Islanders, kde začínal. Do zápasu NHL se postavil přesto, že viděl minimálně. Byl spolehlivý, odvedl si své, ale po comebacku už to byl jiný hráč i kvůli zranění zad. Kariéru končil u „šílenců“ z Viťjazu Čechov v roce 2009.
„Chtěl bych jen vidět, kam by vystoupala moje kariéra se dvěma zdravýma očima. Ohlížím se a jen si přeju vědět, jak dlouho bych hrál, kdybych byl úplně zdravý,“ řekl Berard.
Švéd Mattias Weinhandl přišel ke zrátě zraku po zákroku českého útočníka Michala Trávníčka.
Vlastní kategorii tvoří někdejší švédský útočník New York Islanders Mattias Weinhandl. Na levé oko viděl jen z deseti procent, přesto se prosadil v dospělé reprezentaci, NHL i KHL. Co mu chybělo v oku, to nahradil laserově přesnými mířidly v rukou. Chabý zrak mu nezabránil nastřílet v kariéře úctyhodných 466 gólů.
Za jeho ošklivé poranění, které však neubralo na kvalitě jeho hokejovému kumštu, může Čech. Na mezistátním turnaji juniorských týmů před 21 lety trefil Weinhandla holí do oka útočník Michal Trávníček.
Bojovný litvínovský odchovanec na svou obhajobu uvedl, že ho Švéd hákoval a jen se snažil vymanit ze sevření a neměl v úmyslu ho zranit. Dostal podmíněný roční zákaz startů na mezinárodní scéně, později IIHF překvalifikovaný na tříletý. Trávníček trest pokorně přijal, Weinhandlovi dokonce zaslal omluvný dopis, ale Seveřanovi už to nijak nepomohlo.
„Všechno mám rozmazané,“ smutnil po operaci. Nakonec se naučil otáčet hlavou tak, aby na puk vždy ostře viděl. Kariéru mu paradoxně ukončil až otřes mozku, jenž si přivodil, když hrál ve švédské lize za Linköping.
Nový způsob hokejového vidění si musel osvojit i český talent Jindřich Abdul, toho času v Čerepovci. Mladý útočník takřka přišel o zrak na pravém oku před pěti lety při angažmá ve Znojmě v duelu juniorských celků. I když ho přepadaly myšlenky na konec kariéry, pracovitostí a pílí se prokousal přes EBEL ligu do Slovanu Bratislava a Ruska.
Hokejová pohádka, jejíž happy end odložil otřes mozku a virus |
„Zvykl jsem si, že si do něj musím pravidelně kapat. A když se dívám před spaním do mobilu, oko si raději zavřu a čtu si jen jedním okem. I auto zvládnu řídit, i když mě to zpočátku trochu táhlo do levého pruhu,“ popisoval nedávno pro iDNES.cz, jaké byly nové začátky.
A pak je tu Johnny Boychuk. Urputný bek s obrovským přehledem a gólovou ránou. K jeho smůle byl během kariéry častým terčem nešťastných příhod. V Bostonu nevydařená rozehrávka spoluhráče mířila přímo na hlavu, tehdy puk stihl vyhlavičkovat do hlediště a situaci se zasmál.
Johnny Boychuk slaví gól New Yorku Islanders.
Vloni při souboji s útočníkem Toronta Mitchem Marnerem inkasoval zásah bruslí do krku. Už tam se schylovalo k tragédii, ale neštěstí se vyhnul.
Kritické zásahy do oka však dostal rovnou dvakrát. Poprvé 6. února 2010 mu ještě coby obránci Bostonu v duelu proti Vancouveru vystřelený puk zlomil očnici a od té doby nosil hledí.
Podruhé 3. března letošního roku. Brusle montrealského útočníka Artturiho Lehkonena Boychukovi rozřízla víčko a na jeho zašití bylo potřeba devadesát stehů. Incident však zadákovi nezpůsobil jen povrchové zranění, nýbrž rozsáhlé, vážné a trvalé poškození vidění.
Navzdory zákazům lékařů se na podzim po řadě měsíců rehabilitace pokoušel oživit kariéru a vyválčit postup s New York Islanders. Vydržel jen tři zápasy. Když v 36 letech usoudil, že hokeje už bylo dost a že zdraví a zcela normální život chlapa ve středním věku je přednější, brusle a hokejku zahodil se smutkem nadobro do garáže.
„Moje periferní vidění je ve skutečnosti dost špatné. Doktoři řekli, že došlo k poškození očního nervu a dalším jiným zraněním v oblasti oka. Je to nevratné. Zpracovat to všechno najednou byla síla,“ vyznal se při odchodu do hokejového důchodu.
„V tuto chvíli vím, že už nebudu hrát, ale nemám nejmenší tušení, co budu dělat dál. Dva měsíce jsem chodil po doktorech a přemýšlel, co bude. Nyní si nejsem jistý. Rád bych zůstal na Long Islandu, protože jsme si tam postavili dům. Nechtělo by se mi odcházet, ale teď nevím nic,“ hlesl muž, jenž však na hokejových polích dokázal téměř vše.
To jsou praví hrdinové a gladiátoři. Jen některé osudy nemají šťastný konec.
