Až pak si na chvíli vydechl, do přípravy Škody naskočil o něco později. „Trenéři mi přímo zakázali vstup na zimák,“ usmíval se Kodýtek, dvaadvacetiletý rodák ze Sušice.
Malý velký muž, který na ledě dokazuje, že i se 168 centimetry výšky se dá prosadit.
Jak jste tehdy volna využil. Jen čirý relax a odpočinek?
Většinu času jsem byl u našich na Horažďovicku, pak s přítelkyní v Plzni, protože předěláváme byt. Nenudil jsem se. Na zadku sedět nevydržím, občas jsem šel pomoci dědovi, dělali jsme práce v lese. Prostě věci, které na vesnici patří.
35bodů (20+15) si připsal v základní části minulé sezony, byl osmý nejlepší v lize |
Až na nepovedené předkolo s Olomoucí můžete na minulou sezonu vzpomínat jen v nejlepším. Doufal jste tajně, že třešničkou mohla být účast na MS?
Trochu o tom možná člověk přemýšlel. Ale šel jsem do toho s tím, že kdykoliv mě mohou poslat domů. Nečekal jsem, že bych se do konečné nominace dostal. Bylo by to krásný, ale je to první rok, co jsem se mohl ukázat v reprezentaci a rozhodně se tím netrápím.
Je to hlavně další motivace?
Přesně tak. Viděl jsem jiné hráče, třeba Němci byli už v přípravě hodně dobří. V kabině jsem poznal naše borce z Ruska, z Finska. Pak vidíte, na čem ještě musíte zapracovat, kde máte chyby a nedostatky. O to víc do toho teď chci šlápnout a být ještě lepší.
V čem především?
Přidat hodně na síle. A ještě víc na rychlosti. Jsem malý, takže prostě musím být rychlejší. Pak taky sledujete kluky, kteří hrají v cizině, jaký mají klid na hokejce, nepanikaří. Ale to se asi nedá natrénovat, tohle přijde jen se zápasovou praxí, zkušenostmi. Pořád je co zlepšovat - vedení puku, střela, přihrávka.
Petr Kodýnek nahání ruského soupeře Nikitu Čibrokova,
Zasloužil jste si hodně pozornosti. Se Škodou jste na začátku roku podepsal novou smlouvu, ale zájem byl i jinde, že?
Zájem nějaký byl. A bylo příjemné, že se ozval také jiný klub, vlastně mi to určitě pomohlo i k lepší smlouvě v Plzni. Chviličku to bylo přetahování. Vážil jsem si té nabídky, ale pak jsem usoudil, že ještě bude lepší zůstat tady, ještě se dál vypracovat. A pak se mi třeba otevře možnost jít někam do zahraničí. Vím, že záleží na spoustě věcech, jak si všechno sedne. Příští sezonu chci odehrát co nejlépe a kdyby šlo jít v budoucnu někam ven, byl bych za to strašně rád.
17.srpna mu bude třiadvacet let, pochází z malé vesničky Žďár u Horažďovic |
V Plzni se už budete muset obejít bez lídra Milana Gulaše. Jaké to bude?
Teď přes léto je to stejné, Milan trénoval na suchu sám... (smích)
A až začne sezona?
Guli je nejlepší hráč v extralize. Už jen ve chvíli, kdy je s vámi v kabině, vnímáte něco mimořádného. Cítíte z něj tu obrovskou chuť vyhrávat. Odešel, s tím my nic neuděláme. Teď je to na nás. Už jsme se bavili s trenéry i s vedením – předali nám víc zodpovědnosti. Nejsme už tak mladí, máme něco za sebou, i já. Jasně, ne tolik jako Guli nebo Mertlík, ale musíme se k tomu postavit čelem. Bude to těžké, ale pokud jde o mě, půjdu do toho po hlavě.
Je v přípravě znát, že i ostatní to mají podobně nastavené?
Nikdo přece nechce prohrávat. Když teď hrajeme fotbal nebo basket jako Staří - Mladí, už jsem ve starých, což je docela paradox. (úsměv) Ale všímám si, že mladí to tolik neprožívají, maximálně dva tři. Tohle my u nich schází. Přijde mi, že je porážka vůbec nes..., což je špatně. V tom je musíme vychovat, nabádat, posunout je. Aby všechno víc prožívali. Protože pak přijde hokej a tam je to úplně stejné. Nechcete prohrát, nikdy. Proto je potřeba jít do toho naplno vždycky a při čemkoliv.
Po víkendu vás čeká druhé soustředění na Šumavě a zároveň poslední týden hrubé přípravy. Jak se těšíte?
Je super, že zase vypadneme z města, ze stereotypu. Jsme na dobrém vzduchu, okolí je krásné, zahrajeme si večer karty, koukneme na fotbal. Počítali jsme zrovna, že s Lukášem Kaňákem a Petrem Čerešňákem jezdíme na Šumavu už šestým rokem, v tom jsme tady nejstarší. Jasně, tréninky pořádně bolí, ale je to lepší než být furt v Plzni, kde to znáte a je to pořád dokola.
