Extraligový mistr s Kometou z roku 2017 poslechl své syny a pustil se znovu na led v plné zbroji. Se starším Jakubem v létě i trénoval, ubránit ho by si už ale asi netroufl.
Před rozhovorem, když jsem si kontroloval, na kdy máme interview domluvené se mi objevilo, že jste byl naposledy online v 5:13. To jste takové ranní ptáče?
To je můj obvyklý pracovní den, žádná mimořádnost. Vstávám 4:45 a končím kolem půl deváté večer. Já jedu naplno.
Ve středu se vám podařilo vstřelit hattrick do sítě Žďáru nad Sázavou. I když jde jen o třetí nejvyšší soutěž, tak to asi stále hokejistu dost potěší, že?
Samozřejmě! A radost máte v osmnácti stejnou, jako v padesáti. Pochopitelně jsem byl nadšený, že se toto povedlo.
Co přináší tahle nová příležitost si ještě zahrát? Jsou to spíš bolavá kolena nebo druhý hokejový dech?
Já musím zaklepat, že mě nic nebolí a zdraví mi drží, takže kolena jsou v pořádku a můžu tohle angažmá brát čistě jako příležitost dělat dál to, co jsem celý život miloval a miluji to stále. Na začátku jsem o tom přesvědčený nebyl, když jsem dostal nabídku stát u zrodu rezervy Komety, byl jsem skeptický. Nevěděl jsem hlavně, co čekat sám od sebe, ale postupem času se mi to rozleželo v hlavě. Když jsem si pak zvážil všechny aspekty toho, proč do toho jít, tak jsem se pro to nadchnul a dnes jsem rád, že jsem na to Liborovi Zábranskému kývl.
Vedete týmové bodování. Co to je za zajímavý český zvyk, že tabulky bodování ovládají matadoři? Extralize šéfují jména jako Krejčí, Jágr nebo Pech, v první lize jsou ve špičce také v převaze třicátníci.
Nedokážu to říct, čím to je. Je to hezké, být takto nahoře, ale nesrovnávejte mě prosím s těmito superhvězdami, to ani nejde. Dívat se na Davida Krejčího v české extralize, to je čistá radost. Je prostě strašlivě šikovný. Doba se holt posunula, když jsem začínal já, tak většina třicetiletých měla problém dostat a prodloužit smlouvu. Dnes, když jim drží zdraví, vydrží mnohem déle. Tréninky jsou mnohem šetrnější, těla hráčů vydrží dnes díky fyzioterapii a rehabilitaci mnohem více. Když tu výkonnost mají, tak i pro mé trenérské myšlení to je prostě znak toho, že mají dostat prostor na přesilovkách a mají tak času na ledě více. Pochopitelně díky tomu i sbírají body a pak vedou tabulky střelců.
Spadla na vás tedy úloha být lídrem, nebo jste jen tím kmetem v rohu, co za ním kluci chodí pro radu?
Nemusel jsem si naložit tým na záda. Tohle ale krystalizuje s věkem a má to přirozený vývoj. Někdo k tomu samozřejmě nemá předpoklady od mládí, někteří to mají v krvi už v juniorech, jako třeba nyní ve dvacítkovém nároďáku Jan Myšák, aspoň dle vyprávění Kuby (syna), že to prý má neskutečně v sobě. Všeobecně k tomu ale věk spěje, má hokejová minulost mě nutí být trochu lídrem a automaticky si mě hráči s tou rolí spojují.
Asi je ještě potřeba trocha extrovertní povahy?
Ale jasně, jde i o povahu. Když je někdo tichý a uzavřený, asi to nebude ten tradiční lídr. Já jsem spíš ukřičený, tak to k tomu asi nějak spěje no. Navíc ti kluci, se kterými nyní hraji, tak já je znám od malička, od čtvrté nebo páté třídy. Když jsem začal trénovat, byly to právě jejich tréninky, na kterých jsem se nejčastěji ochomýtal.
Musel jste jim vysvětlovat, že teď jste spoluhráč?
Asi měli ze začátku ten respekt v sobě. Znali mě jako trenéra, tak jsme napřed přepnuli z vykání na tykání, a ono pak najednou ti kluci zjistí, že jsme lidi a ne jen trenéři. (smích) Můžou si najednou dovolit víc, a pak zjistí, že zas takový rozdíl, mezi dvacetiletým a čtyřicetiletým hokejistou skoro není. Jak já, tak Jožo Kováčik, Harry (Tomáš Malec) i Patrik Moskal k tomu asi máme víc co říct, ale není to tak, že by si své nemohli prosadit i všichni ti mladíci.
Právě na obránce Tomáše Malce se chci zeptat. Nikdy neplatil za střelce a najednou je v týmovém bodování hned za vámi.
Je to právě o té jeho zkušenosti. Má hodně odehráno a najednou je i v přesilovkách, kam se za extraligovou kariéru nikdy nepodíval. On je opravdu ten defenzivní typ obránce, unikát, co stahuje střely na sebe, což byla jeho devíza a platí to pořád. Dnes ale chodí i na přesilovku a nutno poznamenat, že on má také ránu od modré, jako když kopne kůň, takže když to trefí, brankáři jen koukají.
Jaké to je, když syn už bojuje o sen v Americe a vy ještě chodíte v plné výstroji na led?
Mám z Kuby obrovskou radost. Je to rodičovský sen, že se mu povede prorazit, a byl to jen tichý sen, protože nikde není napsané, že se mu to povede. Když ho v létě Vegas draftovalo, tak jsem byl šťastný za sebe i za něj, protože nakonec je to jenom jeho práce, která ho tam dostala.
Tři generace: Kamil Brabenec mladší, Kamil Brabenec starší a Jakub Brabenec
Jak se k vašemu prodloužení kariéry stavěl?
V té době už jsem věděl, že mám hrát za B tým, a on si k tomu také řekl své a to samé i jeho mladší bratr Honza. Chtěli, abych šel ještě hrát. Rozhodování to bylo o to jednoduší. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych si zahrál se synem zápasy. Nesměřoval jsem to k tomu a ještě navíc jsem byl dlouho na Slovensku a po té titulové epizodě s Kometou už bylo víceméně jasné, že dál v Česku pokračovat nebudu a tak už jsem nepočítal, že bychom si někdy spolu zahráli.
Povedlo se to nakonec aspoň trochu?
V létě občas Kuba chodil s B týmem na tréninky, takže jsme si nakonec proti sobě zahráli. Pár soubojů proběhlo. Tam už jsem ty zkušenosti tahal ven všechny a trošku jsem si musel pomoci fauly, to přiznávám. (smích)
Na světovém hokejovém portálu eliteprospects.com máte ale stále zapsáno 185 centimetrů a 83 kilogramů. S takovými parametry musíte synovi ještě, aspoň s těmi fauly, docela slušně stačit.
Kecají. (smích) Ale už se k tomu blížím! Tři roky, co jsem nehrál, tak jsem se sice nějak udržoval, ale to do míry, na jakou je člověk z profesionální kariéry nejde. Když jsem se rozhodl, že do toho projektu jdu, tak jsem byl na 92 kilech a dnes už jsem na 86. Níž už se asi nedostanu, ale takhle se ještě nějak uvezu, tak to není špatné.
Našlo béčko už svoji tvář a svůj styl?
Myslím, že svůj styl máme. Víme, kdo a jak by se měl pohybovat na jaké pozici a co by měl plnit. Jsem ale realista, a tak jedna vyšší výhra vítěznou vlnu neudělá, i když by se nám to všem asi líbilo. Už jsem zažil nově tvořené týmy, kde se lidé sejdou poprvé, nic není zaběhnuté. Je to složitější výchozí pozice, ale kluci jsou šikovní, mají potenciál, i když nehrají extraligu, kde by se samozřejmě všichni viděli. Chybí jim jeden nebo dva krůčky a my se z nich tohle snažíme dostat, pomoci jim v tom udělat je. Ještě chvíli si asi budeme všichni sedat do svých pozic, ale je to pochopitelné. Většina kluků si ještě stále zvyká na dospělý hokej, vždyť ještě s pauzou minulý rok většina z nich dospělý hokej nehrála. Je to úděl nového týmu a my jim s tím musíme pomoci, aby zapomněli na ty juniorské chyby a kraviny, které se tam někdy objeví. Pak ten mančaft půjde hodně nahoru.
Před sezonou tým hlásil velké ambice, start je ale zatím pozvolný.
Hrál jsem pár přáteláků doma se soupeři z druhé ligy a trošku to nahrávalo tomu, že budeme mít snadnou cestu ligou, že to opravdu bude snadnější. Za ty roky ale také vím, že přáteláky jsou vcelku dost jiné. Na nás to bohužel trochu dopadlo, protože se řeklo, že jsme v přípravě prohráli jen jednou a že to půjde samo a ono to najednou tak není.
Klubové jméno vám asi nepomůže, motivuje soupeře to, že jste stále Kometa?
Samozřejmě, když přijedou kluci z Hodonína nebo z Jičína, tak se prostě chtějí vytáhnout na Kometu. Tohle nás také svázalo a něco tomu chybělo. Já byl proto opatrný, sám jsem žádná prohlášení o ambicích nevypouštěl.
Kamil Brabenec (29. srpen 2010)
Od vás nepřišly, nicméně o ambici rychle dostat rezervu mezi profíky z první ligy mluvil i majitel klubu Libor Zábranský.
A já s ním souhlasím. Pro něj je rezervní tým přestupní stanicí a cílem je opravdu hrát Chance ligu. To chápu a stále to platí. Říkat ale, že se to musí udělat za rok, je ale podle mě příliš svazující. Když jsem přišel do první ligy do Komety z Českých Budějovic, do rodícího se týmu, který si koupil licenci a soupiskou jednoznačně převyšoval průměr extraligy, tak si to také sedalo půl roku, a to tady byli hráči jako prase. Pak se ale mávlo kouzelným proutkem a začalo to jít. Je jednoduché říct, že budeme dobří, ale tak jednoduché to nebude.
Je u B týmu cítit, že se jedná o rezervu velkého mužstva, že má nadstandardní podmínky?
Odpovídáme spíš podmínkám druhé ligy. Na Kometě je vždycky problém s tréninkovou plochou. Máme jen Rondo a někdy krasohalu a všechny kategorie Komety od páté třídy se musí nějak poskládat. Harmonogram kluziště je dost našlapaný. S první ligou bych nás tedy zatím nesrovnával, i když všude budou mít nějaké problémy. Oni ale trénují dopoledne, jsou to větší profíci. My máme tréninky večer, spousta kluků pracuje nebo studuje a tak jsme zatím patříme do té třetí nejvyšší soutěže. Jsme takoví poloamatéři.
