„Celou dobu jsem v pendolinu přemýšlel nad tím, co se mu odehrávalo v hlavě, že něco takového udělá. A že to udělá člověk, který byl věčně optimistický a pořád usměvavý. Nechápu to. Jsem zdrcený,“ řekl Hadamczik.
Alois Hadamczik
Jaké jsou vaše vzpomínky na něj?
Především to byl skvělý a slušný člověk. Žil s týmem a nikdy neřešil, jestli bude jednička, dvojka, nebo trojka. Chtěl být s týmem, pomoct mu. A když vlezl do brány, chytal výborně. Bylo úžasné, jakou energii mančaftu dával. Teď jsem ho měl u nároďáku jako trenéra (Svoboda však musel kvůli jízdě v opilosti v lednu skončit). A byl neskutečně pracovitý, zaujatý, viděl jsem v něm trenéra pro budoucnost. Mám na něj ty nejlepší vzpomínky, spřátelili jsme, byli jsme kamarádi.
Člověk nechápe proč, že?
Ano, neumím pochopit, že to udělá člověk s takovým srdcem a optimismem. Byl neuvěřitelně slušný, s respektem. Ztratili jsme člověka, který mohl být vynikající trenér. Ale hlavně lidsky to byl výborný člověk. Už mi volali kluci z osmnáctky - ti ho milovali. Byli z něj unešení, Pařík (brankář) přímo nadšený. Je to smutek pro celý český hokej.
Já ho pořád vidím s úsměvem na tváři. Jak vy?
Mám ho v paměti z těch posledních reprezentačních kempů a vidím, jak před tréninkem šel s brankáři o 15 minut dřív na led. Po tréninku šel s nimi na kolo, chodili společně i běhat. Večer jsme si sedli, dali jsme si pivo. Probírali jsme co zlepšit, kdo je dobrý, kdo musí přidat. Byl to jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy trénoval. To byl člověk, který by se nikdy neurazil, že je náhradník.
Tušil jste o nějakých jeho potížích?
Vůbec! I po tom problému s alkoholem jsem se ho zastával, protože na stadionu byl perfektní. Byl veliký kamarád s Pepou Tomou, kustodem Sparty i osmnáctky, a on mi říkal: My jsme si volali pořád a nenaznačil nic, že by byl nějaký problém. Jeho bavila práce. Budu mít na něj ty nejlepší vzpomínky, ale bohužel už jen ty vzpomínky. Měl život před sebou. Sportu propadl, s klukama uměl žít, uměl se jim oddat, což je v trenéřině to nejdůležitější.
