Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hadamczikovi vnuci aneb smutno je z českého mládežnického hokeje

Alois Hadamczik se svými vnuky Marcelem Barinkou (vlevo) a Filipem Hadamczikem. | foto: Marie Stránská, MAFRA

3 2017
Tohle je smutná zpráva o stavu mládežnického hokeje v Česku. Snad ani ne tak proto, že starší dorostenci rakouského Salcburku, kteří si před sezonou vyprosili účast v české extralize, aby tu okusili těžší zápasy než doma, teď po šesti duelech mají 18 bodů a skóre 43:3. Ani ne proto, že se ze své víkendové zastávky v Brně vracejí za hranice s výhrami 11:0 a 7:0. Smutné je to, co na tribuně malého brněnského zimáku slyšíte.

Stojí tu Alois Hadamczik, bývalý kouč hokejové reprezentace, usrkává kávu a hledí na led, na kterém v salcburském mančaftu hrají i jeho dva vnuci. Především on je přesvědčil, aby v létě opustili Spartu a vydali se do Rakouska.

Fotogalerie

Do země, která je pro našince z hokejového pohledu k smíchu.

Padá další gól. Marcel Barinka, jeho vnuk, je v objetí spoluhráčů a děda Alois dlouze vykládá: „Systémem, který tu děláme, český hokej pohřbíváme. Ale nikdo to nechce slyšet. Mám diametrálně odlišný pohled na rozvoj našeho hokeje, než jak ho vede Sláva Lener (šéftrenér svazu) a ti novodobí trenéři. Máme se učit od předků. Vytvořili jsme Martince, Holíky, Jágry. Byly tu sportovní třídy, ale my je zbourali, zametli a teď jen slibujeme. Chceme pořád kanadský styl – kouče v hledišti s vysílačkou, rozšiřujeme realizační týmy, jenže kopírujeme něco, co nesedí do naší mentality.“

Uběhla minuta. Během ní Salcburk nedal Kometě v pásmu vydechnout a vy si říkáte, jestli z Hadamczika nemluví zášť a nezůstává v něm pocit křivdy z tři roky starého předčasného konce u národního týmu. On ale ukáže směrem k ledu na svého druhého vnuka, Filipa Hadamczika.

Logicky ho zná od jeho prvních hokejových kroků, křižuje republiku a teď i Rakousko, jak to jen jde, aby ho viděl v zápasech. A říká: „Je pro mě neskutečné, jak se za tři měsíce v Salcburku zlepšil v technice holí, při hře s pukem, myšlením. Najednou tvoří. Tak se ho ptám: Co ti říká trenér? A on: Ať hlavně nevyhazuju puk, ať zkusím něco vymyslet. Pro mě je zarážející, že v Rakousku nutí hráče tvořit, zatímco u nás je učí: Vyhoď, zahoď. My tvoříme jenom čtvrté checking lajny. Klukovi, kterému se nepovede klička, vynadáme a on raději zahodí kotouč. Naopak v Salcburku ho posadí, když čtyřikrát zbytečně odpálí puk, než aby něco vymyslel. Říkají: Ukaž, jestli máš ten hokej vůbec v hlavě.“

Když ta slova po zápase tlumočíte salcburskému kouči Teemu Levijokimu, kývne hlavou a řekne, že je to samozřejmost. Filip Hadamczik dovysvětluje: „Máme mnohem víc tréninků než v Česku a je k nim i jiný přístup. Trenéři po nás nechtějí zahazovat puky, ale abychom s nimi hráli.“

Filip Hadamczik v modrém dresu Red Bullu Salcburk v utkání proti Kometě Brno.

Filip Hadamczik v modrém dresu Red Bullu Salcburk v utkání proti Kometě Brno.

Marcel Barinka v dresu Red Bullu Salcburk během utkání proti Kometě Brno.

Marcel Barinka v dresu Red Bullu Salcburk během utkání proti Kometě Brno.

Ano, Rakousko je z hokejového pohledu otloukánek. Jenže v Salcburku se zrodil nápojový gigant Red Bull, a díky tomu tu mimo jiné vyrostla úchvatná akademie za 60 milionů eur (přes 1,5 miliardy korun). Slouží hokejistům i fotbalistům a je v ní dokonalé zázemí. „Nejlepší v Evropě a možná i na světě,“ říká Michal Barinka, nevlastní otec Marcela. Sám okusil NHL, byl v reprezentaci, hraje extraligu za Brno, a tak může porovnávat. Když viděl podmínky v Rakousku, žasl.

Hráči v akademii bydlí, stravují se, chodí do školy, trénují i regenerují. Sport a škola jsou jejich jedinou náplní.

Ledové plochy jsou pod kamerovým systémem tak, aby trenéři mohli analyzovat zápasy i tréninky. Dbá se na životosprávu, žádné teenagerovské úlety ve fast foodech, samozřejmostí je wellness.

„Jenže můžete mít sebelepší zázemí a stejně je to pořád o tom, jak každý den pracujete. Jen špičkové podmínky nestačí k tomu, abyste vyhrávali,“ líčí kouč Levijoki.

Dřina a disciplína

Ano, dřina je základ. Však Barinka s Hadamczikem vyprávějí, jak je první týdny po přesunu bolelo celé tělo. Na ledě se trénuje dvakrát denně, k tomu ještě posilovna. A že byste pak ošulili školu, tak jak je v tuzemsku občas zvykem? „Když nestačíte ve škole, nemůžete trénovat. Naše filozofie zní, že když se nesnažíte ve škole, nebudete se snažit ani v hokeji,“ říká kouč. A tak po ranním tréninku musí Češi nakráčet do učebny, kde pod dohledem vychovatele přes internet studují druhý ročník jedné střední školy v Praze a plní úkoly, které dostanou e-mailem.

Alois Hadamczik se svými vnuky Marcelem Barinkou (vlevo) a Filipem Hadamczikem.

Alois Hadamczik se svými vnuky Marcelem Barinkou (vlevo) a Filipem Hadamczikem.

Že je to protekce a že to muselo stát mraky peněz, aby se sem ti dva dostali?

Ano, platí se, jenže 250 eur měsíčně za ubytování a stravu nejsou přehnané peníze. Barinka hraje v první lajně, je teď nejproduktivnějším hráčem skupiny, ve které Salcburk nastupuje. Hadamczika zase po pár týdnech zvolili asistentem kapitána.

Hlavní je ale disciplína. Když uděláte jeden průšvih, přijde napomenutí. Po druhém se z přepychové akademie pakujete. Alois Hadamczik říká: „Vedle toho, abychom hráče učili kreativitu, nám ještě chybí disciplína. Aby si mladí uklidili brusle, šatnu. V detailech tkví pokora.“

Přidává ostudnou zkušenost, kterou zažil před dvěma týdny v Salcburku. Brněnská Kometa tu v první třetině hrála 1:1, jenže pak rozhodčí vyloučil hosty za příliš mnoho hráčů na ledě, přidal další trest za napadání sudích a Kometa ve třech dostala gól. Na protest odešla z ledu a odmítla pokračovat. Duel pak český svaz kontumoval pro Salcburk. „Byla to ostuda českého hokeje. Říkal jsem jim, co blbnete, protože na videu je vidět, že rozhodčí jim nijak neuškodil, jen si do toho nenechal kecat,“ popisuje Hadamczik.

A je vážně ostudné, aby se něco podobného „učili“ šestnáctiletí sedmnáctiletí hráči, zvlášť když jedním z brněnských trenérů je Roman Meluzín, někdejší mistr světa.

Ještě jedna věc Hadamczika na mládežnickém hokeji v Česku štve, a byl to klíčový okamžik, proč poslal vnuky do světa. A to je konkurence. Juniorská liga má 18 týmů a nesestupuje se z ní. Nepadá se ani z 1. ligy mužů, jenže nebýt farem z Benátek, Frýdku a svazového projektu „Dukly“ v Litoměřicích, hráči pod 20 let by tu téměř nebyli. A právě nedostatek ostrých zápasů, slabá konkurence, která vás nenutí makat, juniorům škodí. Složitý je pak pro ně přechod do mužů. „Tam je čeká boj o přežití a pak jdou raději do práce. Když řeknu, že je životnost pět procent, je to hodně. Když jsem to viděl, řekl jsem: Hoši, tady nemůžete zůstat, protože vás potká to samé. Bez rozvoje nemůžete jít dopředu.“

Otec a syn Barinkovi na ledě

Paradoxně však jeho vnuci hrají dál tuzemskou ligu. Salcburk v ní dominuje, ale je zde spokojenější, než kdyby zůstal v té rakouské. Ostré zápasy ho prověřují na mezinárodních turnajích. V sezoně už byl ve Švédsku, Finsku, teď letí do Minneapolis. Přejí si být jedním z nejlepších juniorských týmů v Evropě a hlavně vychovávat hráče pro muže Salcburku a Mnichova, který má stejného mecenáše. I proto je 40 procent hráčů z Rakouska, 40 z Německa a zbytek cizinci.

„Není obvyklé, že Rakušáci učí Čechy hokej, ale začíná to být realitou,“ říká Marcel Barinka. A jeho otec Michal přidá: „Bál jsem se, aby to tam nebylo nahazování puků – takový kanadsko-německý styl. Ale je to přesně naopak, mají v kádru osm deset šikovných kluků.“

Aby bylo jasno – Marcelovým biologickým otcem je bývalý fotbalista Martin Čížek, Barinka ho však vychovává od dvou let a útočník ho považuje za opravdového tátu. I proto se před rokem rozhodl, že také on se bude jmenovat Barinka. „Bylo to pro mě důležité, protože táta pro mě dělal všechno a já s ním chtěl být spojený i skrz příjmení.“

Rodiče ho nenutili a Barinka starší teď říká: „Šel si za tím. Ale člověk má radost, že když mu něco obětoval, on mu to takhle vrátí.“

Oba sní, že si stejně jako teď otec a syn Galvasové z Olomouce jednou zahrají v jednom mančaftu. „Bylo by to krásné.“

Není to nic nereálného – mladšímu Marcelovi je šestnáct, staršímu Michalovi třiatřicet.

Zpět na brněnský stadion. Zápas se chýlí ke konci, ještě v poslední minutě Barinka šikovnou přihrávkou pomůže k sedmému gólu. A ač je nutné přiznat, že nejlepší dorostence nechává Kometa hrát v juniorech, byl to z českého pohledu smutný obrázek.

Téměř celý duel se hrálo na jednu branku, hostující gólman se často musel sám protahovat a předvádět virtuální zákroky, aby se zahřál. A od rodičů brněnských mladíků jste na tribuně slýchali povzdech: „Ježíšikriste.“ Barinka junior – než kouč zavelí k odjezdu – říká: „Máme hodně tréninků a teprve se začínáme cítit silnější.“

Kdo ví, co tedy přijde později. Aby za pár let nebyli pro českou reprezentaci obávaným sokem nejen Švýcaři, ale i Rakušané a Němci, kteří vzešli z této akademie.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze