Je leden 1996, Utkání hvězd platí za tahák, který baví fanoušky i hokejisty – a soutěž v rychlosti opanuje Andrej Potajčuk. Po obvodu hřiště prosviští za 14,79 sekundy!
Vážně už je tomu přes dvacet let?
„Dneska bych potřeboval půl roku tréninku,“ směje se na tribuně pardubické arény. Čas nezastaví ani nejrychlejší z bruslařů: Potajčukovi bylo loni 45 let, figura se mu také změnila (komu z nás ne?), ale vášeň pro hokej je stejná. „Emoce jsou třeba,“ říká nový asistent pardubického trenéra. Česko v jeho (nejen) hokejovém životě zůstává.
Česko poprvé: masáže a 90. léta
Ach, ta náhlá svoboda! 90. léta taková byla pro většinu lidí – i pro průkopníka Potajčuka. Cizinců hrála v lize jen hrstka, natož Rusů.
„Na konci kariéry se chodívalo do Finska, Německa, Švýcarska,“ vzpomíná. „Já přijel na první zápas proti Slavii a ani jsem nevěděl, že to je derby; hned mi to vysvětlili. Byl jsem strašně překvapený, když na ledě stáli Růžička, Hořava, Jelínek... Taková byla kvalita českého hokeje.“
Kdo je Andrej PotajčukNarodil se 18. srpna 1970 a stal se jedním z prvních výrazných cizinců v extralize: za Spartu stihl ve 142 zápasech 112 bodů. Pak odešel do Finska, závěr kariéry dohrál ve vlasti a přešel na lavičku. Několikrát byl asistentem Miloše Říhy – ve Spartaku Moskva, Atlantu Mytišči i v Petrohradě. Jako generální manažer i kouč působil v KHL v Chanty-Mansijsku, vedl tým Karagandy v nižší lize VHL, nově je asistentem kouče v Pardubicích. |
Fanouškům Sparty učaroval. Ladné bruslení, skvělá technika, krásné akce. Byla to oboustranná láska.
„V Rusku jsme seděli pořád na báze, 300 dní v roce,“ vzpomíná na dril; ač se Sovětský svaz rozpadl, sovětské zvyky zůstávaly. „Pustili tě domů jen po zápase, za jeden večer musels stihnout všechno – a ráno zase na trénink,“ usměje se.
V roce 1994 dorazil do Prahy, do jiného světa. První dojmy: „Byli jsme volní. A začal jsem chodit na masáže! V Rusku byly jen pro starší, já na ně v 23 letech ještě nesměl...“
Naučil se česky, našel si kamarády. A nejen hokejové. „Vždycky po tréninku se šlo s fotbalisty do Parkhotelu, pokecali jsme, dali si kafe,“ vzpomíná na proslulé místo setkávání sportovců. „Oni chodili na hokej, my od nich dostávali lístky na fotbal. Byl jsem na Letné, když Češi postoupili na Euro 1996, a zažil pocit, kdy slavil plný stadion.“
Dost dřiny, dost zábavy. 90.léta byla možná méně profesionální, ale rozhodně živelnější. Tři sezony vydržel a bavil diváky, pak odešel do Finska: „Po roce mě ještě chtěli zpátky, ale řekl jsem, že už ne.“
Čímž ale česká story nekončí.
Česko podruhé: Říhovi po boku
S hokejem se Potajčuk loučit nechtěl. „Trenérská práce mě zajímá, láká,“ říká dnes – začít ovšem musel jako asistent. A to u Miloše Říhy, s českým bardem působili ve slavných klubech KHL. „V Petrohradě byl tlak strašný. Ve Spartaku Moskva byla super parta, mančaft žil jako rodina,“ vzpomíná. V obou velkoklubech skončilo duo Ř+P předčasně, zato s Atlantem Mytišči došli až ke stříbru. Hlavně ale Potajčuk pozoroval, jak se trénuje.
Další slavní cizinci v lizeAlexej Jaškin Peter Pucher (a Marek Uram) Normunds Sejejs Ryan Hollweg Ján Lašák |
„Ne že by Miloš byl přímo vzor, ale hodně mě naučil. Ohledně psychiky, tréninku,“ říká a přidává další jména, „už ve Spartě mi hodně dali Wohl, Horešovský, Výborný. Ve Finsku jsem se zase naučil, jak se profesionálně připravovat.“
Ještě před pěti lety mu Říha říkal: „Pořád jsi napůl trenér a napůl hráč.“ Co dnes? „Ne, už ne. Most jsem přešel,“ povídá Potajčuk. „Když skončíte kariéru, máte ke klukům blíž. Nyní vím mnohem víc o tom, jak má práce kouče vypadat.“
Šéfem lavičky už taky byl, v Chanty-Mansijsku či v kazašské Karagandě, hrající nižší ruskou soutěž VHL, leč v obou případech skončil. Zkusil si i roli televizního spolukomentátora, bavila ho, lepšil se – ale jako by už zase volalo Česko.
Česko potřetí: Hrajme srdcem!
Do Prahy se v „mezičase“ vracel každé léto, i proto stále mluví velmi dobře česky. I proto to v lednu byla rychlá akce. Nejprve mu zavolali, co by říkal na angažmá v Pardubicích. Pak telefonoval sportovní manažer klubu Dušan Salfický. A po něm kouč Peter Draisaitl: „Že by mě tu chtěl vidět co nejdřív. Za pět dní jsem dostal víza – a přijel.“
Začíná nové angažmá, už ne ve Spartě. Tu má Potajčuk vrostlou v srdci: když klub slavil 110 let existence, zahrál si na exhibici před plnou halou a nezadržoval slzy. „Když jsme my všichni veteráni seděli zase spolu v šatně, měl jsem skvělý pocit. Hlavně z toho, kolik se přišlo podívat lidí,“ vzpomíná.
Žemlička, Hrdina, Zelenka... Parťáci zůstávají, co oblíbenost u fanoušků? „Někteří mě v Praze poznávají – je dobré, když si někdo vzpomene. Ale ta generace už je zčásti pryč. Fandové omladili.“
Roky 1996 a 2016 jsou od sebe v mnohém tak vzdálené! „Česko se pořád mění, i Praha,“ přitaká pamětník Potajčuk. „Více prosklených vysokých budov, více obchodů, i móda. Češky se začaly lépe oblékat a chlapi taky. No a hokej se ani nedá porovnávat.“
Pryč je věčné hákování a další fauly. „Dřív byla extraliga technická, hráči to uměli. Dneska je základem všeho bruslení – ale neříkám, že je to tak špatně.“ Zůstává s dobou: „Mě by dnešní hokej bavil.“
Teď však už nedává góly, nýbrž předává rady. A emoce. „To musíš,“ má jasno Potajčuk. „Musíš být pozitivní. Tak, aby kluci chtěli jít na trénink, bavilo je to, dávali do zápasu srdce. Nehrají jen pro sebe, ale pro mančaft, a hlavně pro lidi, kteří platí peníze a chodí na hokej.“
Před dvaceti lety se chodívalo na něj – bavit, to uměl. Nyní hodlá Pardubicím pomoci k záchraně, smlouvu má do konce sezony. A pak... „Jasně že bych se chtěl vrátit do KHL. Ale když nebude žádná nabídka, proč by ne,“ říká o setrvání.
Však mu je Česko téměř souzeno.
