Včera na tréninku už se usmíval. Na ledě se v 10.30 sešlo 21 hráčů, byli samá legrácka. Z luxusního klubového patra O2 Areny na ně shlížela skupinka studentů na prohlídce.
"Koláč, co máme dělat?" ptal se Vladimír Růžička mladší beka Kolaříka, bez výstroje stojícího na střídačce. Jeho otec, kouč Slavie, totiž u ledu chyběl. V tričku co chvíli vybíhal z kabiny telefonovat, pak přece jen přišel a usadil se na vrchní část lavičky. Většinou se díval mlčky, jen na chvilku si zavolal útočníka Klepiše. Odešel, vrátil se v bundě a pak zmizel nadobro.
Jeho asistent Jiří Kalous naordinoval hráčům pár cvičení a šlo se z ledu. Někteří hráči místo bruslení zvolili vyšlapání na kole či regeneraci. Útočník Rataj se pak ještě vyklusával na chodbách haly.
Skleslost jste v jejích útrobách cítit mohli, ale křik ani dril se nekonal. "Stane se. Hráči jsou taky naštvaní," říkal Jiří Kalous. Dojde na videorozbory? "My trenéři se na video nejprve podíváme a pak uvidíme, jestli jim ho pustíme."
Rada na zlepšení totiž zní: zapomenout na výprask. "Nesmíme moc přemýšlet nad tím, co bylo," mínil Jaroslav Bednář. "Debakl s námi nic neudělá. Když prohráváte 1:5, snažíte se, aby to nebyla ostuda, a už se připravujete na další zápas. Ale je fakt, že hrajeme dobře, jen když nám teče do bot. České sebeuspokojení."
Za stavu 2:2 by Slavia už měla zabrat. Jak tedy nejlépe zapomenout? Bednář se dnes chystal obíhat různé vyřizování. "A po tréninku si zajedu s kamarádem na ryby. Pokecáme, naposled jsme si udělali i oheň."
