Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Berle a sádra brzdí Čajánka v rozletu

23 2003
Nebýt věkového omezení, NHL by měla takřka jistého vítěze ceny pro nováčka roku. Petr Čajánek, hokejista s andělským výrazem ve tváři, při své první zámořské sezoně udivil řadu kritiků. Občas se těžko smiřuje s tím, že v týmu St. Louis Blues není dost využitý. Zvyká si na tiché publikum v NHL. Teď zrovna láteří, jak ho ze sestavy vystrčila zlomenina lýtkové kosti.

"Nestojí to za nic," odvětil na zdvořilostní otázku. Navzdory všem mrzutostem udělal sedmadvacetiletý útočník v NHL výjimečný dojem. V soutěži není lepšího nováčka. Calder Trophy však dostat nemůže. Je o třináct měsíců starší, než pravidla povolují.

Český reprezentant zářil v extralize, opakovaně obstál na mistrovství světa. Ale v NHL mu kvůli drobnější postavě málokdo dával šanci. Není ovšem radno podceňovat Petra Čajánka. Je to bojovník.

V současnosti asi nejvíc zápolíte se zraněním. Jak jste na tom?
Mám sádru a nesmím nic dělat. Belhám se o berlích. Každý den musím na stadion, kde mi na nohu přikládají nějaké přístroje. Prý to má urychlit srůstání, ale já tomu moc nevěřím.

Jak dlouho vlastně máte s frakturou marodit?
Přesně se to neví. Já raději počítám s nejhorší alternativou osmi týdnů. Je to lepší než být po čtyřech týdnech nervózní, že ještě nejsem v pořádku.

Popište, jak vám obránce Višněvskij újmu způsobil?
Chytil mě za ramena, povalil mě na zem a přisedl mi nohu.

Je to hodně bolestivé?
Mě spíš štve, že nemůžu hrát.

Můžete aspoň posilovat vrchní část těla?
Ne. Musím dodržovat absolutní klid.

Co tedy celý den děláte?
Dívám se do angličtiny, koukám na televizi, sleduju internet.

Co hlavně?
Sport. Pozoruju, jestli už je Zlín na postup do play off. (smích)

K tomu má vaše bývalé mužstvo v extralize dost daleko, ne?
Bohužel. Už nevěřím, že se to klukům povede...

Než jste v létě ze Zlína do St. Louis odešel, trousil jste kolem sebe pesimistické výroky. Vyptával jste se na farmu. Říkal jste, že si případně ten rok v NHL odsedíte na tribuně a vrátíte se domů. Přitom před úrazem jste byl důležitým hráčem jednoho z nejlepších týmů ligy...
Připravoval jsem se na různé věci. Spíš na ty horší. Je fakt, že do toho zranění to šlo výborně.

Dovedete si nyní představit, že byste v zámoří zůstal třeba pět let?
Tím se nezabývám. Záleží na tom, jak se mi noha uzdraví, jestli o mě bude zájem pro příští sezonu. Když ne, tak se pro mě snad někde místo najde. Třeba ve Zlíně.

Říká se, že hokej v Evropě a v NHL je úplně jiná hra. Souhlasíte?
Těch rozdílů je vážně moc. Kluziště je menší, a tak se často hraje do těla. Ale není to tu nijak brutální. Na ledě se musí víc bruslit bez puku, ten nemůžete držet dlouho.

Někteří znalci před loňskou olympiádou tvrdili, že vás tam kanadský obránce Pronger zahodí až do páté řady na tribuně. Nejste se svou figurou v drsné NHL za otloukánka?
Víte, s tvrdostí jsem nikdy neměl problémy...

Co fanoušci? Ve Zlíně s týmem dýchali, byli hluční. V St. Louis jsou asi chladnější, ne?
Doma jsem diváky hodně vnímal. Dávali mi energii. Ale tady se víc soustředím na sebe. Zvykl jsem si, že jsou klidní.

Jak se cítíte mezi hvězdami Tkachukem, Demitrou, MacInnisem, Weightem?
Nemůžu si stěžovat. Přijali mě dobře. Všichni mají lidské přednosti a vady. I já.

Jaké jsou proslulé MacInnisovy střely? Prý jsou nejtvrdší na světě. Teď je vídáte zblízka...
No, když napřáhne, tak před branku radši moc nechodím. (smích) Má obrovskou ránu, to můžu potvrdit.

A co Pavol Demitra? V jednom interview jste řekl, že v klubu všechno řídí. To jste asi nemyslel vážně, že?
Byl to vtip. Palo ten rozhovor poslouchal...

Ale jinak jste na něj hodně spoléhal, že vás v cizích krajích provede. Už v létě jste mu volal, abyste se seznámili.
Že jsem se tady docela dobře chytil, je hlavně jeho zásluha. Pomohl mi se spoustou obyčejných věcí.

Myslíte bydlení, auto, konto?
Jo. Pomáhá mi doteď. Jsme opravdu dobří kamarádi.

Nejspíš jste také uvítal příchod Martina Ručinského, jenž po dlouhém jednání se St. Louis podepsal smlouvu koncem října.
Oba jsme s Palem Demitrou byli rádi. Už předtím jsme věděli, že Blues mají o Rúču zájem. Těšili jsme se, jak si zahrajeme v jedné lajně. To se nakonec nepovedlo.

S Ručinským se však ve třetí řadě sejdete. Vynikáte hlavně v oslabení, jeden zápas jste při něm rozhodli.
Sem tam se to povede... Ale určitě je super, že Rúča přišel. Známe se dlouho. A můžu si na ledě křiknout česky.

Doma jste se Zlínem a reprezentací nahromadil přes osmdesát utkání za rok. Necítil jste přesto v přívalu střetnutí NHL únavu?
Je to opravdu kolotoč. Ale ve Zlíně jsem byl při každém zápase na ledě pořád. Cestovalo se před utkáním a po něm. Tady přiletíme den předem. Člověk se pořádně vyspí.

Mají Blues vlastní letadlo?
Přímo své ne. Jen pronajaté. Každopádně dvě hodiny v letadle jsou o moc pohodlnější než cesta autobusem ze Zlína do Litvínova a zpátky. Ale je pravda, že jsem častěji pryč z domova.

Nežehrá vaše paní na samotu?
Co nadělá? Nic si nevystěžuje... Kamarádí s partnerkami spoluhráčů, drží pohromadě.

Mluvil jste o extrémním vytížení ve Zlíně. Vadí vám, že v St. Louis tolik času nedostáváte?
Snad každý hokejista by chtěl hrát víc. Když se dostanu na led na osmnáct minut v zápase, jsem spokojený. Pokud ale hraju nějakých třináct minut, moc toho udělat nestihnu.

Vztekáte se? Dá se s koučem Quennevillem diskutovat?
Některým hráčům jejich pozici vzít nemůže. Já musím brát, co zbude. Nervováním si nepomůžu.

Znalci i fanoušci však před vašimi výkony smekají...
Vzhledem k tomu, že skoro vůbec nechodím na přesilovky, jsem udělal hodně bodů. Nečekal jsem to. Ačkoliv z jednoho povedeného půlroku se nestřílí.

Na druhou stranu mnoho vašich spoluhráčů z národního týmu se v NHL neprosadilo. Patera, Martin Procházka, Vůjtek, Vlasák ani další nedokázali vyniknout jako vy.
Hodně záleží na šanci. Spousta hokejistů lepších než já ji nedostala. Nikdo se tady do mě nenavážel. Nechali mě hrát.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze