Utkání, jež změnilo pohled na juniorský hokej a od kterého dnes uběhlo 30 let. Závěrečný duel mezi rivaly sliboval velké představení. A toho se i divákům dostalo, jen jiného, než čekali. Sověti po bídných výkonech už byli ze hry o medaili. Naopak Kanaďané ji měli jistou. V případě výhry o pět a více gólů mohla být i zlatá.
„Vůbec jsme nepochybovali o zlatu. Během turnaje jsme se zlepšovali,“ vzpomíná kanadský útočník Brendan Shanahan v knize When the Lights Went Out, napsané k 20. výročí známé události.
Od první minuty bylo jasno
Na jedné straně přemotivovaní Kanaďané a na druhé nasupení Sověti, kteří cítili hněv a tlak po ostudných výsledcích. Hned při úvodním buly sekání na jedné straně, krosček na druhé. Bez trestů. Tvrdá hra na hranici zákeřnosti pokračovala dál. Emoce eskalovaly, když v 5. minutě osmnáctiletý bouřlivák Theoren Fleury vstřelil úvodní branku a oslavil ji salvou ze samopalu (hokejky) směrem na sovětskou střídačku. Napětí stoupalo, faulů přibývalo.
„Stačilo málo, aby k tomu došlo. Kanadě šlo o hodně. Rusové byli pod tlakem,“ vzpomíná účastník turnaje a pozdější olympijský vítěz z Nagana František Kučera.
Přes řadu exemplárních faulů ustrašený sudí Hans Roenning vylučoval v první části pouze třikrát! V druhém dějství napětí na ledě gradovalo. V čase 13:53 za stavu 4:2 pro Kanadu vypuklo peklo. Jako první se začali po předchozí srážce prát Šesterikov se Sanipassem. Následně Kostičkin vzal hokejku do obou rukou a praštil Fleuryho. Brzy se do sebe pustili další aktéři na ledě.
Netrvalo dlouho a emoce vzplály i na střídačce. První, kdo ji opustil, byl Rus Davydov. Další ho následovali. Rvali se i náhradní brankáři. Zoufalý rozhodčí Roenning nakonec odjel z ledu a pouze zpoza mantinelu sledoval, jak Keane zmasakroval Zelepukina a vyhodil mu rameno, Konstantinov hlavičkou Hawgoodovi zlomil nos nebo jak dva Sověti společně zkrvavili obličej Stephana Roye, bratra slavného brankáře Patricka Roye.
Rvali se úplně všichni kromě Kanaďanů Whitea a Turgeona, kterým to bylo od některých spoluhráčů později vyčteno. Fleury ve své známé knize Playing with Fire se ale Turgeona zastává: „Turge byl technik. Hodnej chlap, co hrál hokej, ale nebyl srab.“
Organizátoři už nevěděli, jak vřavu zastavit, a tak zhasli světla. Aktéři ale i ve tmě pokračovali dál. Českoslovenští diváci, kteří zpočátku ve většině přáli Kanaďanům, začali hlasitě pískat a skandovat: „My chceme hokej.“ Po dvaceti minutách byl definitivně konec. Prezident IIHF Günther Sabetzki uspořádal mimořádnou poradu a pak vynesl tresty. Oba celky byly okamžitě vyloučeny z turnaje. Rozčilení Kanaďané odmítli pozvání na závěrečný banket, a tak je funkcionáři vyhodili: pod policejní eskortou museli ihned opustit Československo.
Obvinění střídalo obvinění
Obě strany se ihned začaly osočovat, kdo dal první ránu. U kanadských obrazovek známý komentátor Don Cherry házel vinu na soupeře. „Od začátku nás chtěli připravit o zlato,“ měl jasno. Řada kanadských médií ale v prvních dnech psala o incidentu jako o největší ostudě v historii kanadského hokeje. Vinu házela na kouče i na vlastní hráče. Kanadští hokejoví funkcionáři se od incidentu alibisticky distancovali a obviňovali nekompetentního rozhodčího.
Veřejnost v Kanadě se však postavila za své hrdiny a vyjadřovala jim podporu. Tehdejší majitel Toronta Maple Leafs Harold Ballard dokonce pro mladíky zhotovil náhradní zlaté medaile.
Za bitkou někteří hledali příčiny v politické averzi obou soupeřů. Málokdo si však uvědomoval, že v Kanadě se takové incidenty v osmdesátých letech děly běžně. Jen v roce 1986 v juniorce k bitkám celých týmů došlo devětkrát. Mladí Kanaďané měli v nátuře hrát na hranici tvrdosti. A ostatně ani aktéři v piešťanské bitce politický podtext neviděli.
„Ano, vyrůstali jsme v době, kdy Rusko byl největší nepřítel. Sledovali jsme Sérii století a Kanadský pohár. Nadávali jsme jim do komunistů. Na ledě jsme o tom v tu chvíli ale takhle nepřemýšleli. Šlo o zlato,“ vzpomíná Fleury.
Před třiceti lety hráči neměli k dispozici internet. Těsně před turnajem se téměř neznali. Často ani budoucí spoluhráče z různých koutů Kanady.
„Vůbec jsme je neznali. Jména jako Fleury nebo Shanahan nikomu nic neříkala,“ potvrzuje Kučera.
V Rusku média za výsledky a incident nešetřila hlavního trenéra Vladimíra Vasiljeva. Legendární kouč Sovětů Viktor Tichonov ale útočil na kanadské hráče, kteří i poté prohlásili, že by šli bránit své spoluhráče klidně znovu. „Nikdy bych jim už nedovolil návrat do nároďáku,“ tvrdil rázně známý ras.
V československém prostředí se o události informovalo velmi stručně. Deníky pouze kvitovaly rozhodnutí mezinárodní federace a incident odsoudily. Tehdejší Rudé právo událost ohodnotilo jako politováníhodnou a zároveň připomnělo, že Kanaďané kvůli vítězství často přejdou k hrubosti.
Zlomený sudí i rostoucí zájem
Zajímavý je i osud hlavního rozhodčího Nora Hanse Roenninga. Po nedohraném utkání seděl zničený v šatně. Hlavu v dlaních, k slzám neměl daleko. Tehdejší vedoucí rozhodčích René Fasel v rozčilení od něj chtěl ihned zápis o utkání, který ale dostal až o den později.
Osmatřicetiletý rozhodčí se schoval do ústraní. Odpískal ještě několik utkání v norské lize, ale na mezinárodní scénu se už nevrátil. Dlouho ani nechtěl komunikovat s médii. Až s odstupem dvaceti let promluvil. „Když byly na ledě jen ty dvě pětky, mělo to zůstat v mých rukou. Když vlétli na led ostatní, bylo to už jen v rukou božích. To už jsem nemohl dělat nic,“ vzpomíná.
Bitka v Piešťanech se sice do dějin zapsala jako jeden z nejčernějších dnů hokeje, juniorský šampionát od toho roku ale získal na nebývalé popularitě. Zatímco do tehdejšího Československa přijel ze Severní Ameriky pouze jediný píšící novinář, nadšenec do juniorského hokeje Jim Cressman, na dalších už se dali počítat po desítkách. A dnes je z toho v Kanadě jedna z nejsledovanějších sportovních událostí v roce.
