Tohle „povolání“ se tu nikdy příliš nenosilo. To, co vyžadovali hokejoví fanoušci v Severní Americe téměř v každém zápase, tu nemělo tradici. Shodit rukavice a porvat se jeden proti jednomu? To na tuzemských kluzištích nebylo moc k vidění. Byť tvrdost hokeji nescházela.
„Ale občas mu chyběla férovost. Klasická bitka tváří v tvář. Spíš byly k vidění i nečestnosti. Píchnutí holí, sekera zezadu,“ líčí dlouholetý ligový rozhodčí Jiří Lípa.
Málokterý pamětník si při myšlenkách na dalekou minulost ligových bojů vzpomene na rvačku na ledě, bez rukavic. Když k nějaké došlo, spíš připomínala úpolový než pěstní souboj. Diváci v Československu si užívali technický hokej, bez bitek se obešli. Rivalitu a nevraživost ale mají rádi hokejoví fanoušci všude.
Holík versus Šíma
Památnými rivaly byli jihlavský Jaroslav Holík a sparťan Jaroslav Šíma. V sedmdesátých letech patřily jejich střety k tomu nejatraktivnějšímu v lize. Na jedné straně slavný reprezentant své doby, na druhé oblíbenec holešovických tribun.
80 let hokejové ligyTvrdí hráči a rváči Tuzemská hokejová liga letos slaví 80. narozeniny. MF DNES a iDNES.cz proto v průběhu play-off přináší sérii rozhovorů a příběhů připomínajících nejdůležitější milníky ligové historie. Dnes o hokejových rváčích i tvrdých hráčích. V seriálu už vyšlo: Záruba: Chceme blíž hokejistům |
Diváci jásali: „Šíma není člověk, Šíma je bůh!“ Anebo: „Šíma na led, Šíma krev!“ Ke klasické bitce mezi nimi nedošlo. Souboje ale měly říz, často daleko za hranou férovosti. „Hrál jsem tvrdě, ale bitkou jsem spory na ledě neřešil,“ vzpomínal Šíma.
Když se Holík pohyboval blízko sparťanské branky, dostal přes ruce, hokejkou do žeber, někdy dopadl i hůř...
Tvrďák Holík, jenž se nezalekl nikoho, mu ránu vždycky rád vrátil.
Rivalita mezi Spartou a Jihlavou trvala dál – i po éře Holíka se Šímou. Pokračovateli byli útočník Dukly Oldřich Válek a další sparťanský bek Leo Gudas.
Jihlavský „El Obro“, jak Válkovi přezdívali fanoušci, patřil k respektovaným forvardům své doby. Tvrdostí a hlavně přímočarostí trápil soupeřovy zadáky. Gudase často štval.
„Jednou v přípravě jsem pískal zápas Sparty proti Jihlavě a Gudyho jsem za první třetinu vyloučil čtyřikrát. S Válkem na ledě po sobě šli. Na svou dobu až nezvykle. V civilu ale byli oba v pohodě,“ vzpomíná Lípa na bitvy rivalů.
Tvrďáky samozřejmě neměla pouze Sparta a Jihlava. V Českých Budějovicích se otřásaly mantinely po hitech obránce Rudolfa Suchánka. V Trenčíně si zjednával respekt Robert Švehla, v Litvínově obránce Kamil Prachař. Sparťan Tomáš Jelínek a pardubický Ladislav Lubina patřili k nejnepříjemnějším soupeřům v lize. Lubina svoji výbušnou povahu několikrát ukázal i mimo led.
V sezoně 1993/1994 při zápase na Spartě dokonce vztekle inzultoval domácího maséra a dostal trest na půl roku. Jindy měl konflikt s fanouškem Vítkovic.
Zámořská inspirace
Po revoluci se začalo přitvrzovat. Ne že by bitkaři vzali tuzemskou ligu útokem, ale hráči měli najednou daleko větší přehled o tom, jak se hraje hokej za mořem, a chtěli se mu přiblížit. Tomu se musela přizpůsobit pravidla.
„Dřív k bitkám nedocházelo. Nebyl důvod, aby se nějak zahrnovaly do pravidel. Ani zdaleka nebyla taková škála trestů jako dnes. Většinou šlo o klasickou hrubost,“ vrací se Lípa do doby, kdy pískal.
Bitka Davida Kočího s Ryanem Hollwegem
Na Kladně rád shazoval rukavice Josef Zajíc. V mládežnických kategoriích trénoval úpolové sporty, což během kariéry několikrát využil. Při svém působení v Trenčíně dokonce napálil rozhodčímu. Jiří Šlégr rád chránil parťáky v Litvínově. I zlínští bratři Okálové bývali ostrými týpky.
Zlom přišel, když se začali vracet hráči ze zámoří. Marek Ivan, Libor Ustrnul, Roman Vopat a David Kočí a další. Ti měli gladiátorské bitvy na ledě zažité. Trénovali je od mládeže. Vopata s Kočím to dokonce katapultovalo do NHL.
Pěstní potyčka mezi Romanem Vopatem a Jiřím Vašíčkem
V čele s Američanem Ryanem Hollwegem několikrát předvedli svoje umění i českým fanouškům. Tehdejší neúprosné pravidlo o trestu do konce utkání je v tom ale výrazně omezovalo.
„Přitom je to férovější způsob, než někoho přetáhnout hokejkou,“ hájil bitky hromotluk Jiří Vašíček, jenž se v jedné z nejznámějších rvaček české extraligy postavil Romanu Vopatovi.
Ač fanoušci na českém území nebyli na bitky zvyklí, přijali je. Tvrďáci též patří k oblíbencům v hokejové kabině. Jsou respektovaní svými spoluhráči za svou týmovou loajalitu a schopnost se obětovat.
Bývalý bitkař Vopat: Soupeři ztrácí respektV české extralize budil hrůzu. Zkušeností z hokejových rvaček měl jako málokdo. Vždyť v NHL se bývalý český útočník Roman Vopat postavil i takovým obrům, jako jsou Chris Pronger či Sami Helenius. Za ortodoxního bitkaře se ale nikdy nepovažoval. „Český bitkař byl jen Jan Vodrážka. Ten nasbíral za svoji kariéru venku ke tři sta bitkám. A samozřejmě David Kočí,“ hodnotí bývalý kapitán Litvínova. Vždy jste bitky vyhledával? Měli k vám už v mládeži soupeři respekt? Myslel jste hned na NHL? Byl přechod do Kanady těžký? Bál jste se někdy? Brali vás v NHL za bitkaře? Měl jste nějaký vzor? Jak jste vnímal jeho smrt? V posledních letech zemřelo předčasně několik bitkařů NHL. Jak to na vás jako bývalého rváče zapůsobilo? Řada bývalých tvrďáků se po vzoru hráčů NFL soudí s NHL o velké peníze. Z důvodu stálých zdravotních následků z hraní hokeje. Co na to říkáte? Takže nejste v tom sporu na straně bývalých hráčů NHL? V NHL jste se porval i s hvězdami jako Jarome Iginla či Chris Pronger. Měl jste to za úkol? Jak jste se pak musel přizpůsobit při přechodu zpět do Evropy? V extralize nikdy nebylo moc bitek. Proč se v českém hokeji nechytily? V NHL byl ale dřív bitkař nutností. Přesto je jich daleko míň. Rozumíte jim, když říkají: Bez nás bude přibývat zranění? |