A co bylo horší – místo zlata přišel kriminál. Podobně se jmenuje kapitola z autobiografické a dost otevřené knihy jednoho z nejlépe střílejících beků, jaké kdy československý hokej měl.
. Seriál MfD: Hvězdy bez zlataJan Suchý |
"Jeli jsme střílet srnčí. Cestou z honu jsem převrátil auto na střechu," začíná své vyprávění tragické události ze září roku 1971.
Okolnosti byly pro něj dost nešťastné. Nebo spíš pro jeho spolujezdce.
"Jel se mnou ještě Šmíďák (obránce Ladislav Šmíd) a Ota Morávků, který provozoval naši oblíbenou hospodu. Byl tak tlustý, že mu přes břicho nešly ani zapnout pásy."
Když se auto obrátilo, nepřipoutaný Morávek z něj vypadl. A po převozu do nemocnice zemřel. Suchému naměřili v krvi 0,38 promile alkoholu. "Problém nebyl v tom chlastu, jindy jsem pil mnohem víc. Ale tentokrát jsem se nesoustředil na jízdu," píše Suchý.
Skončil ve vazební věznici v Brně. Nejprve na dva měsíce. "Kdybych se tenkrát upsal partaji (KSČ), vyšel bych z toho s podmínkou," tvrdí Suchý. "A žádat prezidenta o milost? To jsem nechtěl. Udělal jsem průšvih a musel jsem nést následky."
Olympiáda v Sapporu byla ztracená, kvůli mistrovství světa v Praze se za něj přimlouvali i spoluhráči. S týmem byl ještě před turnajem na soustředění. Nakonec se však dozvěděl, že z rozhodnutí šéfa ČSTV Himla hrát nesmí.
"Mistrovství jsem sledoval jen v televizi. Na utkání jsem nebyl pozván," vzpomíná. V červenci nastoupil znovu do vězení. Odseděl si sedm měsíců a v polovině trestu byl za dobré chování propuštěn.
Když se v roce 1969 poprvé předávala nejlepšímu domácímu hokejistovi Zlatá hokejka, vyhrál anketu právě Suchý. Jako dosud jediný bek se tehdy stal nejproduktivnějším hráčem ligy. A skvěle i bránil. Nebál se. "Klesl do kolen a chytal střely vlastním tělem," obdivoval jej legendární finský útočník Jari Kurri.
Suchý hrál na osmi mistrovstvích světa. Na tom zlatém v Praze bohužel chyběl.
