„Měl jsem štěstí, že celou kariéru se mi vyhýbala vážná zranění. A ani teď mě nic zásadního netrápí, kéž do vydrží,“ říká Ebermann, mistr světa z Vídně 1977, stříbrný medailista ze zimní olympiády v Innsbrucku 1976 nebo vlajkonoš československé výpravy z dalších her v Lake Placid 1980.
Dostanete se ještě na led se starými pány Plzně?
Kdepak, vůbec. Já hraji tenis, s manželkou chodím do posilovny, jezdíme na kole. Moje paní je velká sportovkyně, nenechá mě odpočinout. Musím se snažit, abych nevypadal jako její táta. (smích)
Nemusíte mít obavy, vždyť vypadáte výborně.
Děkuju! Víte, před třemi lety jsme měli před Vánoci pravidelný sraz s bývalými spoluhráči. A Karel Šmíd mi povídá: „Tys byl vždycky tak hubenej, kde jsi vzal to břicho?!“ To mě tak naštvalo, že jsem od té doby shodil dvanáct kilo. Ale je to těžké.
Kvůli chuti k jídlu?
Dobrému žrádlu se nevyhnu. Ve Vochově s námi pořád bydlí máma, je jí 94 let. A stále vaří dobře, stejně jako moje žena. Ozve se, že dělá vepřovou se zelím, ať přijdeme v neděli na oběd. Když k tomu chci jen dva knedlíky, je oheň na střeše.
Během kariéry jste si váhu musel také hlídat?
Vůbec! Když jsme jezdili na kondiční testy do Prahy k docentu Selingerovi, při měření podkožního tuku mi vždycky říkal: „Tebe neměřím, minusové hodnoty nemám.“ Já měl na těle jeden a půl milimetru tuku. Kůže a pak nic...
I rychlost jste měl vrozenou?
Měl. Mám kratší červená svalová vlákna, která zajišťují rychlost. Sprinty od třiceti do čtyř set metrů jsem nikdy s nikým neprohrál. Ale vytrvalost jsem trénovat musel.
V Plzni jste byl personou, největší hvězdou. Jak se tehdy projevovala popularita, zvali vás fanoušci na panáka?
Já na tvrdé nikdy nebyl. Pivko, vínko, ale ne moc. Když jsem se nechal zlomit k večírku, vždycky mi bylo hrozně špatně. Ale to se stalo tak dvakrát za rok. Nejhorší to bylo dvakrát. Poprvé když se mi narodila první dcera. A podruhé když se mi ženil kamarád. Od té doby jsem se snad nikdy pořádně neopil.
Jako kluk jste do Plzně jezdil vlakem z Vochova. Byl to zápřah?
Když jsem chodil na průmyslovku, musel jsem stihnout ranní sedmičku. A když byly dílny, odjížděl jsem v pět. I pendlování mezi školou a zimákem bylo složité. Většinou to bylo tak, že na trénink jsme přišli o hodně dřív a vlak domů nám jel o hodně později.
S Karlem Trachtou, další plzeňskou legednou a životním kamarádem z Vochova, že?
Ano. Trénink byl třeba od šesti do půl osmé večer. A vlak do Vochova jel v půl jedenácté. Máma tehdy měla spolupracovníka Vaška Antoše, který bydlel nad nádražím. Chodili jsme k němu na čaj, na sušenky, tam ten čas vyplnili. Když už jsem hrál za áčko a přijeli jsme ze zápasu venku hodně pozdě, měl jsem možnost jezdit taxíkem. Po vojně už jsem bydlel v Plzni na svobodárně na Slovanech. Dvě místnosti, v jedné bydlel spoluhráč Petr Opačitý, ve druhé já.
To už začala kariéra stoupat.
Potřebujete štěstí. V dorostu nás trénoval Jarda Liška. Vynikající chlap, měl nadčasové tréninkové metody. Osm lidí se od něj dostalo do áčka. Mě si tam v sedmnácti vytáhl kouč Vlasta Sýkora. To bylo v šestašedesátém. A hned jsme spadli...
Pořádný pech.
Život šel dál. Dodělal jsem maturitu a šel na vojnu. Do Jihlavy, jako druholigový hráč, 1. července 1968. Záhy přišel srpen, okupace, první tým Dukly byl zrovna na zájezdu ve Švýcarsku. Ale přijeli zpátky, trenér Pitner mi za pár dnů povídá, že se mu líbím a dal mě do třetího útoku. Začala liga, hned v prvním kole přijelo ZKL Brno. Obrovská rivalita! A my dostali nakládačku 0:7.
Co se stalo potom?
Druhý zápas byl ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Nováček, vlítli na nás a po dvou třetinách jsme prohrávali 1:2. Pitner přišel do šatny, a že hru stahuje na dva útoky. Už jsem si začal rozvazovat tkaničky, že půjdu do sprchy, on vytáhl papírek a povídá: První pětka, Suchý, Šmíd - Holík, Holík, Ebermann... Nasucho jsem polkl a šel do toho. Vyhráli jsme, já dal gól a na další Jirkovi Holíkovi přihrál... Debut snů. Od té doby jsem s nimi nastupoval. Jak říká Jirka, byl jsem hráč, kterého i jeho brácha Jarda výjimečně snesl, že jsem byl tvárnej... (smích)
Byly z toho dva tituly. A pak dlouhých jedenáct let v Plzni.
Spousta příběhů. Vynechal jsem snad jen čtyři zápasy, hned po návratu z vojny. Lubo Ujváry ze Slovanu mě narazil na mantinel a já si pochroumal ruku. Jinak se hrálo i s teplotou. V Plzni byl legendární doktor Pavlíček. Před každým zápasem mi poplival hokejku, abych dal gól. Tomu jsem jednou před zápasem v Jihlavě říkal: „Doktore, mám zvýšenou teplotu.“ On na to: „Kolik?“ Já: „Osmatřicet.“ Pavlíček mávnul rukou: „To je v pořádku, to je ta provozní, předzápasová.“ Vyhráli jsme 5:3, já dal hattrick a bylo to poprvé, co Škodovka vyhrála v Jihlavě. Týden jsem pak nemohl chodit.
Těší vás, že všechny historky jste mohl převyprávět do knížky, která nedávno vyšla?
No jo, ale také si řeknete, že už máte nějaký ten pátek za sebou... Ale těší mě to, samozřejmě.
Přiznáváte v ní mimo jiné, jak vás mrzí, že jste nezkusil odejít do zámoří porvat se o NHL...
Mrzí. Já byl vlastně draftovaný do NHL jako první Čech. Ale nedopadlo to. První manželka mě brzdila, do Kanady nechtěla. Nakonec jednoho krásného dne zavolal Jirka Novák a šli jsme spolu do švýcarského Laussane. Dva hezké roky, pak přišel prezident klubu s tím, že v týmu nechce komunisty. To řekl nám, kteří nikdy v partaji nebyli! To jsou ty životní paradoxy. Pak jsme šli do Francie, každý jinam, ale pořád jsme zůstali v kontaktu.
Ještě zpět, kdy jste byl NHL nejblíž?
V roce 1978 byla v Americe speciální klubová série. Já s Mírou Dvořákem a Jardou Pouzarem jsme posílili Kladno. První zápas proti Rangers, vedli jsme 4:1, nakonec to skončilo 4:4. Tam jsem dal asi nejrychlejší gól kariéry. Milan Nový vyhrál buly na Frantu Pospíšila, ten mi to dal do jízdy a já to šoupnul za gólmana. Pak jsme jeli do Chicaga, vyhráli 6:4 a já vstřelil hattrick. Hned na večeři přišel legendární Stan Mikita a položil přede mě smlouvu na 350 tisíc dolarů. To byly prachy! Já povídal, že nemůžu, doma mám malou dceru a ženu. Přemlouval mě, že je za mnou brzy obě dostanou přes Červený kříž. No, nezůstal jsem.
Stejně se pak z vás stal emigrant, poněkud zvláštně...
V roce 1987 mi končila smlouva přes Pragosport. Ve Francii mi nabídli, abych dělal hrajícího trenéra. Tak jsem se sebral a jel domů, že to zkusím dojednat. Dal jsem žádost, ale pohlaváři mi odepsali, že musím nejdřív tři roky pracovat v Československu, pak že mě zase pustí. Tak jsem to volal do Grenoblu tehdejší ženě. A ta mi povídá, že už se rozhodla tam zůstat. A jestli chci ještě vidět holky, to už jsem měl dvě dcerky, ať koukám přijet zpátky. Tak jsem odjel... A bylo hotovo.
Naštěstí brzy přišel rok 1989 a pád totalitního režimu.
I tak mi komunisti stihli vzít skoro všechno. Ale to už je jedno... Měl jsem štěstí, že dům ve Vochově mi pak v restituci vrátili. Třeba barák na Bručné už jsem zpátky nedostal. Později ho odkoupil Franta Černý, ten ho pak prodal Pepíkovi Řezníčkovi. Občas ho popíchnu, ať mi to tam dobře hlídá, že to jednou vezmu před mezinárodní soud v Haagu a přijdu si pro klíče.
Rodina se vám nakonec pořádně rozrostla, že?
Jsem za to šťastný. Starší dcery Denisa a Veronika žijí ve Švýcarsku, obě jsou lékařky. S mojí současnou manželkou Dianou máme dceru VanessuDianu, ta studuje střední hotelovou školu. A vyženil a adoptoval jsem dva syny, Kryštofa s Erikem. Ten je skvělý lukostřelec, český rekordman a reprezentant.
